Eva Merclová

„Svatobořice byly zřízeny jako tábor pro rukojmí těch vojáků, kteří odešli do zahraničních armád. Rodina generála Hasala, Klapálka a ještě další známí. Byl tam třeba i bratr pana Voskovce… Když byl tábor zřízen, byl tam také židovský dům –v rohu tábora. A s těmi Židy prý zacházeli hrozně. Velitel – říkali mu Punťa – to byl hrozně zlý člověk… Za nás tam už byl další, toho Punťu někam převeleli, tohle byl nějaký velitel Schuster a ten byl dost lidský. Co já si ještě pamatuji, mně bylo jedenáct, když mě sebrali, a sestře osm. On tam přišel do toho Kinderheimu, to byla taková nouzová stavba v rohu celého svatobořického tábora, a dětem povídal i pohádky. Snažil se, byl takový lidský. Za toho už k těm krutostem nedocházelo.“

„V rozhlase bylo, že 12. května přijedou do Prahy děti, takže z rozhlasu se to všichni dověděli, a přišli příbuzní a tak si nás rozebrali. My jsme naštěstí měly babičku, která nás potom dále vychovávala a pečovala o nás, jak jsem říkala, že měla tu vilku na Žižkově, tak tam jsme pak bydlely, vystudovaly jsme... Měly jsme velké štěstí, že jsme tu babičku měly… Bylo jí čtyřiašedesát, když jsme přišly. Z dnešního hlediska to není žádný věk, ale stejně, vychovávat dvě holky, čtrnáct a jedenáct let… Někdy se stalo, že ti sourozenci byli rozdělení, třeba do rodin sice příbuzných, ale jeden byl na straně jednoho rodiče, druhý u příbuzných na straně druhého rodiče a nezacházeli s nimi třeba úplně tak jako rodiče, jak na to vzpomínali, neměli se tam třeba moc dobře.“

KK: “Generála Klapálka, toho jste znala…“ Paní M.: „Klapálka, generála Hasala, to jsem vám říkala, paní Hasalová tam byla s dcerou a chodily k nám uklízet, takže jsme si s nimi trošku povídaly. Pak Klapálková, Olga se jmenovala a říkalo se jí Páťa, s tou také, a ještě jsme se s ní setkaly teď, dávno, dávno po válce. Prostě potají jsme se snažili [se s nimi stýkat], ti naši, profesorka Marková, která sama byla z těch internovaných, ale byla tam jako velitelka toho našeho kinderheimu, předtím také profesor Louda, potom jeho syn, za kterého tam byl, několikrát už jsem o něm slyšela zmínku, ale už si nevzpomínám, v jaké souvislosti… Profesor Louda byl určen k hochům, ale brzy ho zase odtamtud dali pryč… Potom tam byla ještě jedna z internovaných, paní Šperlová, my jsme jí říkali teta Šperlová, to byla ohromná dáma, a taková – opravdu teta, svým citovým přístupem byla pro mnohé takovým útočištěm…“