Zdena Mašínová

* 1933  

  • „Tato léta byla pro mě skutečně velice traumatická. Já jsem se rozhodovala, jestli vůbec mám žít dál. To byla zásadní moje věc, zvláště po smrti matky jsem neměla chuť dál pokračovat, ale musela jsem se rozhodnout. A vzhledem k tomu, že tady zůstala ta moje babička, která byla nesmírně silná osobnost rodinná... Já jsem vlastně v této době, té nejhorší pro mě psychicky, dá se říct, ale víceméně i fyzicky, já jsem měla za sebou patnáct operací, tak jsem věděla, že já ji tu nemůžu nechat samotnou – prostě popravenej byl její syn, dcera zemřela, že, to by bylo dost krutý pro ni. Přestože náš vztah vzhledem k její povaze byl dost problematickej, tak jsem se rozhodovala, jestli jako jo, nebo ne.“

  • „V devětatřicátém roce, když otec odešel do ilegality, do vojenského odboje, tak od téměř samého začátku pravidelně u nás gestapo provádělo neočekávané, hlavně noční návštěvy. Vlastně to byly přepady, kdy byla celá domácnost rozházená, my jsme byli vytaženi z dětských postýlek. Na to mám velmi živé vzpomínky. Při jednom takovém jejich divokém nájezdu dali rozkaz naší mamince – to otec už nebyl doma – aby do čtyřiadvaceti hodin opustila s celou domácností Prahu. To byla dost dramatická situace. Mamince se v poslední chvíli podařilo díky odvážnému známému najít ubytování v Poděbradech v jeho rozestavěném rodinném domku. Takže během těch čtyřiadvaceti hodin jsme se přestěhovali do těch Poděbrad.“

  • „Pár dnů potom ona zemřela, což mi přišla sdělit opět policie v noci, že zemřela, aniž by udali místo, kde bude pochována, takže já jsem se rozjela do Prahy a zjišťovala jsem, chodila jsem od jedný věznice ke druhý, aby mi sdělili, kde zemřela, kde bude pochována. Až teprve na policejní stanici, kam mě někdo poslal, ať se jdu zeptat na policejní stanici v Hybernský ulici, tam po dlouhý době čekání nakonec jeden policajt mi potajmu víceméně řekl, ať jdu do Ďáblic za hrobníkem se zeptat, kdy tam byla převezena. Takže jsem jela do Ďábic, já tenkrát ani vůbec nevěděla, kde to je, a tam za úplatek hrobník mi sdělil, že byla bez rakve pochována se dvaatřiceti dětmi, které zemřely ženám na pankrácký věznici v tý době, a protože jim chybělo... Ty šachty byly po dvaatřiceti v tý době, takže tam dali její ostatky. Že nesmím (místo) označit, ale byl aspoň tak laskav, že mi ukázal ten plánek, kde údajně měla ležet. Takže já jsem tam čtyřicet let chodila potom, tato místa v těch Ďáblicích se zavážela rumem, odpadem z celýho hřbitova, takže to bylo smetiště. Takže na to smetiště jsem chodila k tomu hrobu. A poznávala jsem to vždycky jenom proto, že nějaká rodina jistého malého dítěte, nějakýho Pepíčka Baumruka, tam dala malinkou destičku, tak jsem poznala to místo, jinak to později už vůbec nebylo k poznání. Takže to byl konec mé matky.“

  • „I když to zní možná paradoxně a neuvěřitelně, já jsem neměla nikdy v životě strach. Já jsem měla jen strašnou lítost, že jsem neměla rodiče. Protože nám se nejvíc věnovala ta babička, matka naší maminky, která měla hezký vztah i k našemu otci. Byla to velmi důsledná a přísná žena. Já jsem jí říkala, že je to ‚emancipantka 19. století‘. Pro mě to nebyla babička, pro mě to byl člověk z úplně jiné... A té děkuji za velmi mnoho. Její výchova byla podobná... Možná by se dneska zdála jako trochu tvrdá – já bych řekla velmi důsledná. A ona mně pomohla svojí důsledností a určitou tvrdostí překonat ty nejtěžší okamžiky, které mě v životě čekaly a které jsem musela přežít.“

  • „Ano, celá ta doba je jistě velice pozitivní a myslím, že pokud hlavně tato společnost získala materiální hodnoty, myslím, že to je velmi pozitivní. Ovšem po stránce morální mám dojem, že ten úpadek je tak velký, že nemohu prostě překonat tento pocit smutku z celé dnešní doby. Bohužel není snadné, aby společnost, která žila ve dvou totalitách, a v té druhé obzvlášť dlouho, se z toho jen tak dostala a tím způsobem, jakým byla provedena změna poměrů konkrétně v naší zemi. Na mě to celé dělalo od samého začátku dojem happeningu, že to bylo celé takový happening, a že po totalitě toho druhu, který jsme byli nuceni prožívat, že to nebylo správně uděláno. A že ty následky jsou a pravděpodobně ještě budou značný. To je na to můj názor a velice brzy jsem se o tom… Měla jsem skepsi od samého začátku, a řeknu hned proč, podle toho, jací lidé se tam objevili, na samém začátku. Nikdo nebyl na to připravenej. Sice tady byl, léta existoval tzv. disent, ale ti lidé, co se v něm angažovali, jistě i trpěli, jistě i jejich životy byly mnohdy velice svízelný, ale ti nebyli naprosto připravený pro to, aby ta společnost mohla…, aby byla hlavně připravená na demokracii, kterou si pamatujeme my, starší generace, jak by měla vypadat.“

  • „Já jsem víceméně to tušila, jenom určitou činnost. Protože já jsem v té době žila tady v Olomouci nějakou dobu kolem toho třiapadesátého roku a oni sem přijížděli a přespávali u mě taky, když tenkrát dělali ty sabotáže tady u toho Pivína na Prostějovsku na těch jezeďáckých stozích a tam, tak si u mě sušili ty hořáky atd. Už jsem jim víceméně... Já jsem v tý době... to víte, mladej člověk, sice už jsem byla dospělá, ale nic podrobného jsem nevěděla, spíš jenom jsem tušila.“

  • „Totiž, jak jsem se zmínila, že jsme se učili jazyky, tak my jsme se učili ruštinu, protože k nám chodil jeden starý ruský legionář, co žil v Poděbradech. My už jsme celkem dobře znali ruštinu, angličtinu jsme se učili a tu němčinu. Jak jsme bydleli tam v Poděbradech, to bylo na konci Poděbrad a u tratě. Každý večer tam byly přistavěné nákladní vagóny. A jak ti moji bratři s dětma pobíhali kolem, tak zaslechli ruštinu, ruský jazyk. Někdo je přivolal z jednoho z těch vagónů. A oni se dorozuměli. Byli to totiž zajatci, které z východu převáželi Němci na západ.“ - „Ano.“ - „Transporty. A ti je žádali, aby jim večer přinesli nějaké šaty. A já mám ve vzpomínkách, jak ti moji bratři přiběhli domů, oči navrch hlavy a říkali: ‚Babi, babi, šaty!‘ Teď jí šeptali. A ta babička, to byl opravdu nesmírně statečný člověk. Ona měla kontakt tam na lidi. A na jednoho důstojníka z bývalé československé armády, co žil v Poděbradech, nějaký plukovník Vaněk, který měl také kontakty na partyzány, co operovali v lesích u Poděbrad. Tak si skutečně ti bratři přinesli ty šaty k tomu jednomu vagónu. Podařilo se je nějakým způsobem otevřít a dva z nich přivedli k nám. Umíte si představit, co to znamenalo?“

  • „(Jak proběhlo zatčení?) No tim způsobem, jak se to praktikovalo, že jo. Večer přišla Státní bezpečnost, já jsem v té době žila tady v Olomouci, a odvedli mě do věznice, která je pouze pár metrů odtud. Tam jsem byla v samovazbě, v podmínkách dost neutěšených, bez jakékohokoli oděvu, neustále pod odhledem, světlem. Každý den probíhaly výslechy, ptali se na věci, jestli jsem věděla o činnosti bratrů, kdo s kým se stýkal, pravděpodobně na tyhlety věci se ptali. Já skutečně jsem tady to období poměrně dosti vytěsnila.“

  • „To byla hrozná atmosféra. Tam byli svezený lidi do tý velký zasedací místnosti na Pankráci. My jsme seděli pravděpodobně... Víte, to jsou věci, který já ani dneska přesně nemůžu pamatovat, poněvadž to člověk byl jako ve snách trošku. My jsme byli někde nahoře, tam dole byli ti odsouzený. Já jsem se soustředila třeba na toho Švédu, Václava Švédu, na toho strýce, ten pohled, a to skutečně bylo jako ve snu. Já ani dneska přesně už ani nemůžu udat, jestli to byl den nebo dva dny nebo tři dny jestli to trvalo. V každym případě to bylo hrozný. Těsně potom před popravou mého strýce moje babička žádala o poslední návštěvu u něj a oni jí sdělili, že on si to nepřeje. Což ale nebyla pravda. Takže ani tady ta možnost nebyla. Prostě to byl obrovskej akt msty. Jak na mý matce – tady šlo pouze o (to), co umí jedině takovej zrůdnej režim, (a to) je msta. Takový režimy, který byly svým způsobem přelstěny a kterým se někdo postavil tímto způsobem, to prostě neodpustily.“

  • „Ta věznice je u Pardubic. Tak jsem tam šla pěšky. A když jsem tam přišla, tak oni sadisticky řekli, že protože neplní pracovní normy, tak jí ta návštěva není povolená. Tak já jsem se vrátila dost ztraumatizovaná z tohohle. Ten její zdravotní stav se tak zhoršil, že ji znovu přemístili do vazební věznice na Pankráci. A odtamtud přišla najednou pozvánka mně i babičce – to bylo asi po několika týdnech po těch Pardubicích – že ji můžeme na Pankráci i navštívit. Tak jsme spolu jeli na tu Pankrác. Tam ji přinesli už na nosítkách a za přítomnosti několika těch bachařů jsme tam s ní chvilku mohli být. Ona už velmi těžce komunikovala. Když jsem se k ní naklonila, tak mi pouze zašeptala jméno jisté ženy, Antonie Dvořákové. A byla ukončena ta návštěva. Zanedlouho byla zpráva, že zemřela.“

  • Celé nahrávky
  • 11

    Olomouc, 23.10.2009

    (audio)
    délka: 21:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 12

    Olomouc, 01.03.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 13

    Brno, Eye Direct, 31.10.2017

    (audio)
    délka: 03:00:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Zachování vzpomínek 20 pamětníků Jihomoravského kraje
  • 14

    Olomouc, 02.06.2008

    (audio)
    délka: 02:38:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šlo o akt msty na naší rodině

Zdena Mašínová, 2017
Zdena Mašínová

Zdena Mašínová se narodila 7. listopadu 1933. Je dcerou hrdiny odboje Josefa Mašína a sestrou protikomunistických odbojářů Ctirada a Josefa Mašínových. Zdravotně handicapovaná Zdena přišla po smrti otce v rukou gestapa, útěku bratrů roku 1953 a po zatčení a úmrtí matky o celou rodinu. Sama strávila po zatčení měsíc ve vazbě. Na odbojové činnosti bratrů se sama nepodílela, ale měla pro ni pochopení. Po celý život byla režimem perzekvována, měla problém se zaměstnáním a získala pouze práci myčky laboratorního skla. Polistopadové společnosti vytýká morální marasmus, disent podle ní nebyl vůbec připraven vést společnost k demokratickému uspořádání. Angažovala se v případu Vladimíra Hučína, je restituentkou části rodinného majetku.