Emilie Marková

* 1922  

  • „Lehký jsme to neměli. Už za první světové války jsme měli za humny zákopy. Maminka měla co dělat, aby rodinu uživila, protože tatínek byl na frontě. To tehdy měli rodiče už čtyři děti. Navíc se starala o tři sirotky po bratrovi tatínka. A ještě tam bydleli dědeček a babička! Maminka měla tedy hodně krků na živení a málo rukou na práci.“

  • „Já jsem spíš takovej člověk, kterej radši včas ustoupí. Takže jsem se do žádných problémů nenamočila. Navíc jsem pracovala ve chmelárně, kde byla těžká manuální práce. Nikdo mi to moje zaměstnání nezáviděl, takže jsem žádný těžkosti s nikým neměla.“

  • „Přišla válka v roce 1939. Země byla rozdělená na dvě části, k nám přišli Rusáci. Poláci jenom utíkali, protože na to nebyli připravení. Němci bombardovali běžence a vesnice. Já se tehdy učila šít a nedaleko spadla bomba. My jsme na to nebyli vůbec připravení. Zrovna jsem měla prst pod mašinou, a jak jsem se lekla, tak jsem si ho prošila. Ještě tu mám ranku. Potom v roce 1941 přišli Němci.“

  • „(Zbýval vám na frontě čas na nějaké volno nebo zábavu?) Na nějaký organizovaný život čas nezbýval. Ale osobní volno, to si musel udělat každý. Nějaký čas si člověk prostě musel udělat, aby se dal do pořádku. Povídali jsme si a smáli jsme se, jako mladý. Dokud nás to nepotrefilo, tak jsme se smáli. Dokud je člověk mladej, tak si nepřipouští, že by se to mohlo stát. Až když je člověk starší, tak si říká: ,Jak jsem to moh všechno přežít?‘“

  • „I u nás byla zřízena ghetta. Já o tom ani nemůžu mluvit. Osobně jsem je neviděla, ale povídalo se to. Mladí kluci všude vlezou, tak to pak vyprávěli. Židi si sami museli vykopat hroby, svlíknout se, postavit se před jámu a pak je kulomety postříleli. Jen je trochu zasypali chlorovým vápnem a zas další. Jak ovečky… To se odehrávalo jen nedaleko od nás na letišti, bylo to jen čtyři kilometry. My jsme to letiště stavěli. Ale nepamatuju se, kdy to přesně bylo. Hroby byly jen tak trochu zahrabané. Ven trčely ruce, nohy… Když jsme šli do armády, tak nám ukazovali ty hroby otevřené. Nevím proč, asi abychom se zatvrdili.“

  • „(Vrátila jste se po válce do SSSR, nebo jste zůstala zde?) Zůstala jsem v Československu. Sice jsem se byla v Sovětském svazu podívat, když jsem v červenci dostala na šest neděl dovolenou. Tam to bylo horší než tady. V Československu bylo všechno takový kulturnější. Pak už jsem tam nikdy nebyla. Jenom na dukelském bojišti jsem se byla třikrát podívat a ještě bych tam ráda jela znovu, ale už toho nejsem schopná.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    neznámo, 14.10.2008

    (audio)
    délka: 27:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rukovali chlapci i děvčata. Tak jsem šla taky

Emilie Marková se narodila ve vesnici Straklov na Volyni v roce 1922. Pocházela z rodiny volyňských Čechů. Její prarodiče přišli na Volyni v šedesátých letech 19. století. Navštěvovala polskou školu, v rámci vyučování měli také český jazyk. Rodina měla celkem osm dětí, dvě ale zemřely těsně po narození. Paní Emilie vzpomíná na těžkou sociální situaci, ve které se rodina nacházela. V roce 1939 začala druhá světová válka. Nepřipravené Polsko zanedlouho kapitulovalo a bylo rozděleno mezi Německo a Rusko. Celá Volyně byla připojena zpět k Sovětskému svazu. V roce 1940 začala paní Marková pracovat v kanceláři obilného skladu, kde se přijímaly předepsané odvody potravin od sedláků. V roce 1941 byla oblast obsazena Němci. Po osvobození Sověty vstoupila paní Marková do 1. československého armádního sboru. Byla zařazena do telefonní roty jako účetní, starala se také o zásobování jednotek. Účastnila se těžkých bojů u Dukly, kde padl její bratr. Po skončení války zůstala v Československu.