František Malotín

* 1929  

  • „Jak jste vnímal atmosféru v 50. letech ve společnosti?“ - „Já jsem si uvědomoval, že tu hrůzu, kterou jsem prožil – a nejsem člověk nijak zvlášť statečný, dával jsem si velký pozor a velmi jsem si vážil, že nás s bratrem nepotkal takový osud, který nám byl servírovaný. Vojna, PTP a tak dále. Byl jsme hodní. Nepracoval jsem v žádném případě ani pro, ale ani proti. Já jsem si skutečně vážil toho, že jsem mohl dostudovat a bral jsem to jako takový zvláštní dar či shodu okolností. Nebo náhodu, ve kterou nevěřím, zkrátka zvláštní řízení, že jsem tohoto osudu byl uchráněn.“

  • „Pro tyto vesničany to udělal tak – a byla to pro nás kluky velká zajímavost – že rozhlásil, jakoby tajně, že si lidé mohou jít na jeho pole a nakrást si, co potřebují. To byl úžasný nápad. Nesetkal jsem se s někým, kdo by tohle udělal. Roztrousilo se to po vesnici. On jakoby o ničem nevěděl. Když tedy byly snopy v mandelíkách, v nichž obilí dozrávalo, tak kdo cítil, že potřebuje, šel si, v uvozovkách, nakrást na Malotínovo pole, na jeho velkostatek. Otce zajímalo, kdo a kolik si vzal. Jak je v lidské povaze, chodili tam i ti, co nepotřebovali.“

  • „Otec byl tedy správcem na jeho, tehdy už státním statku. Vedl to dál rok nebo dva. Potom přišlo období, že mu bylo oznámeno, že si má vzít své osobní věci a vystěhovat se. Neuvažovalo se, zda má kam jít nebo co bude dělat. Otec byl tehdy ještě ve věku, kdy měl pracovat. Pracoval tak, jak byl zvyklý a vše klapalo, do toho okamžiku, kdy musel odejít. Tehdy všechno musel odevzdat, kromě osobních věcí a bytového zařízení. Ta vila byla veliká, postavená v roce 1911. Takže tam bylo mnoho zařízení. Nevěděl, kam to vše přestěhuje. Nebylo kam. Ve vedlejší vesnici, Lhotka Bydžovská, jeden kilometr vzdálená, tam byl bývalý rolník a pronajal otci na zahradě zchátralou a mnoho let opuštěnou roubenku, výměnek jeho rodičů.“

  • „Jak to tatínek všechno snášel?“ - „Neuvěřitelně. Já to obdivuji. Jeho současníci to nepřežili – buď zdravotně, nebo sami skončili svůj život. Otec byl nenáročný a nelpěl na množství svého majetku. Tím pádem tedy dokázal tohle všechno přežít.“ - „Co tedy tatínek dělal?“ - „Bylo mu poskytnuto zaměstnání. Měl jít do kamenolomu. Možná tam nastoupil a den či více tam pracoval, ale pak mu lékař zjistil anginu pectoris a že by to zdravotně nevydržel. Nevím tedy, jakým způsobem dostal jiné zaměstnání – velice podřadné. Byl závozník ve velkoskladu se zeleninou. Nakládal a vozil bedny se zeleninou. Dlouho tam nepracoval, protože jeho zdravotní stav se horšil.“

  • „Je samozřejmě velký rozdíl mezi tím, když se natáčí ve studiu, nebo se hraje před publikem. Rozdíl je také hrát před publikem v Praze, nebo v zahraničí. To je daleko větší síla. Jsou určitá rozškatulkování orchestrů. Hrálo se s pocitem, že ať hraješ, jak chceš, nebude to tak ohodnoceno, protože sedíš v tom a tom orchestru. Když jsme ale přijeli na Západ, bylo to jinak. To prostředí, které máme dnes i u nás, jsme tehdy neznali. Zásoby všeho možného, jiný život, jiné chování lidí, uvolněnost, kontakt s lidmi například v obchodech, prostě jiný svět. To všechno ovlivňuje člověka a dává mu to určitou energii. Když v takovémto prostředí orchestr předstoupí před takovéto publikum, má úplně jiný pocit. Konec skladby, obrovský aplaus, třeba vestoje. To se nám v Praze nestalo, protože my jsme byli jenom symfoňák z rozhlasu. Tam jsme ale přijeli jako Symfonický orchestr Československého rozhlasu, který je hodnocený tak, jak hraje. Tak jsme zažívali třeba skandovaný potlesk. Co nám hráčům tohle dalo! Pak byly třeba přídavky, a ty neměly konce.“

  • „Většinou se jezdilo autobusy, ale ten první velký zájezd byl zájezd vlakem. Nemyslete si ale, že jsme pohodlně přijeli do nějakého velkého města, nemyslete si, že tam nás ubytovali v solidním hotelu, kde bychom se mohli po dlouhé, namáhavé cestě dát do pořádku a večer šli na koncert. Bylo to jinak. My jsme bydleli v těch vagonech. Aby se ušetřily peníze, nebyly to ani spací vozy, ale lehátkové. Jelo se tam desítky, stovky kilometrů, přijelo se do města, kde byl krátký čas jen na to nejnutnější. Říkalo se, že se jde do muzea, ale šlo se do obchodních domů. Měli jsme doma rodiny, kupovali jsme džíny nebo cosi obyčejného, co u nás neexistovalo, pomeranče, banány pro děti, které u nás nebyly. Pak se šlo na takzvanou sedačku, to znamená na takovou menší akustickou zkoušku. Abychom měli dost místa, zkusili si, kde kdo bude sedět, seřídily se mikrofony. Pak byla pauza na večeři. Abychom ušetřili – jezdili jsme hrát jen za diety - vozili jsme si vařiče. Byly to nepředstavitelně náročné podmínky. Všechno to bylo z finančních důvodů. Aby oni ušetřili, zvali náš symfonický orchestr. Hráli jsme dobře a levně. A my, abychom ušetřili na těch nízkých dietách, vozili jsme si s sebou vařiče. Ale takhle jezdila i Česká filharmonie, v tehdejší době.“

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha, 22.05.2018

    (audio)
    délka: 01:13:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 8

    Praha, 04.06.2018

    (audio)
    délka: 02:03:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 9

    Praha, 22.03.2017

    (audio)
    délka: 02:12:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 10

    Praha, 08.03.2018

    (audio)
    délka: 02:14:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Místo v symfonickém orchestru jsem mohl skončit v dolech

31. 12. 1944
31. 12. 1944
zdroj: archiv Pamětníka

František Malotín se narodil 15. listopadu 1929 v Barchůvku nedaleko Nového Bydžova do rodiny velkostatkáře Bohumila Malotína. Vyrůstal s o dva roky starším bratrem Bohumilem. Po rozvodu rodičů v roce 1931 žili synové s matkou v Novém Bydžově, u otce na statku trávili prázdniny. Po únorovém převratu 1948 komunisté otcův statek znárodnili a připravili ho o živobytí i střechu nad hlavou. František v roce 1949 začal studovat hudební konzervatoř v Praze, obor příčná flétna. Záhy však byla jeho i bratrova studia ohrožena pro jejich „kulacký“ původ. Jako syn bývalého velkostatkáře neměli mít na studia nárok. Díky tomu, že prokázali, že rodiče byli rozvedeni a synové žili s matkou, mohli nakonec ve studiích pokračovat. František absolvoval vojnu v Armádní opeře jako první flétnista, poté hrál první flétnu od roku 1955 do roku 1984 v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Od 60. let působil také pedagogicky, učil na pražské konzervatoři, na Deylově konzervatoři pro nevidomé a v LŠU ve Voršilské ulici, pořádal také kurzy a letní školy hry na flétnu. Byl příznivcem a šiřitelem tzv. francouzského stylu hraní, založeného na přirozeném, pěveckém dýchání a od roku 1971 také propagoval u nás dosud nepoužívané modely příčné flétny s otevřenými klapkami. Kvůli jejich nedostupnosti začal sám vyrábět flétnové hlavice značky Malotín a již v roce 1987 byl tak jedním z prvních podnikatelů u nás. Po revoluci svůj malý podnik prodal, od roku 2004 na flétnu nehraje a věnuje se fotografování přírody. Politicky se nikdy neangažoval. Je ženatý, vychoval dva syny.