Ing., CSc Vlastislav Maláč

* 1921  

  • „To bylo asi jak Stanley Jones kdesi uváděl, že ‚Pouze pět procent lidí myslí, dalších pět procent si myslí, že myslí, ale za moc to nestojí, a 90 procent lidí radši zemřou, než by přemýšleli. A přece těch pět procent myslících lidí posouvá lidstvo kupředu.‘ A to je pravda. Nakonec i v Americe měli toho Trumpa Donalda. To bylo taky číslo. On si myslel, že když je bohatej, tak si může všechno dovolit. A pořád ještě tvrdí, že bude příštím prezidentem. Já mám takovej dojem, že se trochu ztrácej hodnoty. A je to asi taky tím, že lidem chybí ten základ nebo nemaj pevnou půdu pod nohama. Tak potom snadno přijímají to, co jim kdo řekne.“

  • „My jsme byli taková dvojice – Brain Trust. Ona vystudovala fonetiku a byla členkou Ústavu pro jazyk český. Když měla dělat nějakou analýzu řeči, tak, no samozřejmě, tam měli jenom tužku a papír. Přes mýho kolegu, který už jednou s touto spolupracovnicí měl nějakou práci, mi řekl, jestli nechci vypomoct. Tak jsem potom, mimo svoje pracovní úkoly, začal s ní pracovat. Nakonec, protože uměla dobře ovládnout lidi, přinutila našeho šéfa, aby zadal nějakej výzkumnej úkol v analýze a syntéze řeči. On taky potom způsobil, že jsem dělal kandidaturu, protože on byl kandidát věd a toužil po tom být doktor věd a k tomu musel ukázat, že vychoval asi dva nebo tři kandidáty věd. Takže, i když jsem o to nestál, mě tam přihlásil. Já jsem to přijal, protože to bylo 21 dnů volna ještě navíc k dovolené, takže jsem mohl pomáhat sestře vybourat v Plzni domek. Když jsem potom byl na zkoušce z matematiky, tak tam zkoušel nějakej profesor. Ten můj šéf tam byl se mnou a chtěl se vytáhnout. Něco poznamenal a ten kantor ho potom usadil velice tvrdě. Když potom jsem dělal ruštinu, tam to taky bylo dost trapný. Chodil jsem k jednomu pracovníkovi, kterej se mnou udělal takovej popis mé práce. Nakonec se změnila situace a byl tam někdo jinej. Něco jsem popovídal rusky, ale potom oni, že víc asi bude vaším jazykem angličtina, a to už jsem celkem jakž takž ovládal. Tak to bylo dobrý. No, a ta práce kandidátská, to nevím kolik, to bylo asi 200 až 300 stran. Tomu prakticky nikdo nerozuměl, protože to byl novej obor. Občas se na něco zeptali, ale to jsem snadno, to nebyl takovej problém.“

  • „Před 68. rokem to nám zakazovali, abychom mluvili s lidmi, kteří tam byli, ale po 68. už chtěli, abychom mluvili, abychom získali údaje. No, měl jsem jednoho takovýho přidělence, s kterým jsme chodívali na čaj. On říkal: ‚S nikým o tom nesmíte mluvit.‘ A já jsem říkal: ‚Ale manželce jsem to musel říct, musel jsem říct, kam jdu.‘ Ale to byl takovej člověk, trošičku chudák. Když se mnou mluvil, tak on se vás zeptal: za prvé, za druhé, za třetí, a ty dvě věci. A protože my jsme byli malá církev, tak nás zpovídali a my jsme dávali pozor, co chtěj. Když jsme se potom svěřovali, tak jsme zjistili, koho chtějí zase právě teď kádrovat, takže nám to spíš pomáhalo. Ale vím, setkal jsem se, když jsem se vracel ze Států, tak tam byl takovejhle jejich pracovník. To bylo vidět, že to byl velice inteligentní člověk. Tam nebylo dobře se vyhýbat. No, ptali se, co tam vezu, a potom viděli půl kufru velkejch šišek borovejch.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.04.2021

    (audio)
    délka: 01:19:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    V Praze, 08.05.2021

    (audio)
    délka: 20:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Učili jsme stroje mluvit

Dobový portrét Vlastislava Maláče, Praha asi 1945
Dobový portrét Vlastislava Maláče, Praha asi 1945
zdroj: archiv pamětníka

Vlastislav Maláč se narodil 22. prosince 1921 českým rodičům Antonii a Gustavu Josefovi Maláčovým ve Vídni. Jeho otec zde působil jako evangelický kazatel v českém sboru. Po přesídlení do Československa se rodina často stěhovala – z Bratislavy do Plzně, do Slaného a posléze do Jihlavy. Vlastislav byl technicky založený, maturoval na reálce v roce 1940, a jelikož vysoké školy byly zavřené, až do konce války byl pracovně nasazen v Kolbenových závodech ve Vysočanech. Po osvobození v roce 1945 začal studovat na strojní fakultě, později na fakultě elektroinženýrství ČVUT v Praze. Promoval v roce 1949, poslední dva roky studia byl současně zaměstnán ve Výzkumném ústavu pro sdělovací techniku (VÚST). Nejprve pracoval na vývoji sluchátek, měřičů a reproduktorů, později se věnoval analýze a syntéze řeči. Společně s fonetičkou Blankou Borovičkovou publikovali řadu vědeckých prací na toto téma, na jejichž základě získal hodnost kandidáta věd. Pamětníkův otec Gustav Josef Maláč byl po únorovém převratu v 50. letech jako kazatel obviněn ze špionáže a uvězněn, bratr Bořivoj emigroval v roce 1949 do USA. V 80. letech podepsal Vlastislav Maláč spolupráci s StB, aby mohl po více než 30 letech vidět bratra a aby pomáhal církvi udržovat kontakty se světem. Po celý život se angažoval v metodistické církvi, 60 let byl laickým kazatelem v pražském sboru. Jako zástupce československých metodistů byl opakovaně delegován na Generální konference konající se v USA. Naučil se anglicky a překládal převážně díla s církevní metodistickou tematikou. Po odchodu do důchodu byl technickým redaktorem časopisu metodistické církve Slovo a život. Předlistopadový komunistický režim nedovolil čtyřem synům Vlastislava Maláče získat ani středoškolské, natož vysokoškolské vzdělání.