Karel Maier

„… tak od dětství jsme se znali, kamarádit jsme začali pozdějš. Ono to nevypadá, ale já jsem cvičil kulturistiku a on (Vladimír Hučín – pozn. ed.) mě ukecal a spolu ještě s jedním kámošem jsme cvičili tu kulturistiku. On měl doma tělocvičnu a chodili jsme k němu cvičit. Jak jsme cvičili, tak jsme probírali politickou tu… a tam jsme se nejvíc sblížili, tímto způsobem…“ – „A jaký ty názory pana Hučína byly v tý době? V čem jste si spolu notovali?“ – „Notovali jsme si asi v tom, že tady nemají bejt Rusáci. To byla jedna věc. A druhá věc, že komunisti nejsou to pravý ořechový. To byla spousta hodin, co jsme spolu strávili, takže jsme se furt bavili, ale tak přímo konkrétně, to už dneska nedovedu… Sem tam něco potřeboval, protože dělal nějakou tu protičinnost, takže potřeboval s něčím pomoct a já jsem byl ochotnej mu pomoct.“ – „A jak ta Hučínova protičinnost vypadala?“ – „Úplně do detailu to nevím, ale sem tam vyhodil nějakou nástěnku, sem tam bylo někde něco popsaný, nalepený. On potřeboval přenýst nějaký věci, tak jsem mu to pomohl nachystat, přenýst, ale co přesně dělal, taky už nevím.“ – „A vypadalo to tak, že si třeba o tu pomoc řekl sám nebo vy jste si řekl…?“ – „To vyplynulo z toho, jak jsme spolu chodili cvičit, tak jsme se třikrát týdně vidívali, minimálně.“ – „Takže jste to dokázali společně nějak naplánovat?“ – „Já jsem věděl o něm hodně, on věděl hodně o mně. Ukazoval nám různý zbraně a já nevím co všechno, co měl doma.“ – „Tak to muselo chtít velkou spoustu důvěry.“ – „Tak asi jsme k sobě měli důvěru. Asi stoprocentně. Nebo já si myslím, že jo.“ – „A jakým způsobem jste se aktivně zapojil?“ – „Nějaký chemikálie se potřebovaly přenýst z fabriky, protože ve fabrice bylo tehdá všechno. Takže z té fabriky nějaké ty chemikálie…“ – „A tam vy jste pracoval v té továrně?“ – „Jo, tam já jsem pracoval. On tam pracoval taky, jenže on přenýst nemohl nic, protože jeho furt hlídali. Po něm už tou dobou šla Státní bezpečnost. Takže přese mě a přes další kamarády se to vynášelo ven a nějaký chemikálie, nějaký schránky na zbraně – jako materiál, aby se to z toho dalo udělat.“ – „Vy jste to vynesli ven přes bránu, a kam jste to odnesli?“ – „Tak jemu jsme to donesli…“

„… tehdá mi bylo jasný, že když něco řeknu, tak tam (v kriminále – pozn. ed.) budu taky. Takže jsem mlčel. Co jsem věděl, jsem neřikal. A trvalo to – první, co bylo, se vlastně šlo za takový mříže, tam zavřeli a seděli jsme v místnosti, kde byli tři chlapi a na přeskáčku se furt na něco ptali. Já mám furt ještě zafixovaný, že tam byl – jak byly ty hospodský velký popelníky, tak když jsme přišli, tak byl prázdnej, a když jsem odcházel, tak jim to přepadávalo těma vajglama, už to neměli kam dávat, jak hulili jak fabriky. Já jsem nekouřil v tu dobu, takže mně to nevadilo. Furt se tam jeden přes druhýho… a pak si dali pauzu. A pak přišla takticky sekretářka a donesla mi kafe a čaj jestli chcu a vodu jestli chcu, že šli na oběd. A teď říká: ‚Však jim nic neříkejte.‘ A já jí říkám: ‚Však já nemám co, já nic nevím.‘ A tak jako začala a ještě hodinu tam se mnou ona diskutovala a byla tam jako kamarádka, taková hodná a pomlouvala je a říkala: ‚Nic jim neříkejte, jestli něco víte.‘“ – „A ona tam byla taky za trest…?“ – „No, ona byla zrovna – řekl bych – vyslýchala mě pak ona, ale taková hodná. A pak se po obědě vrátili ti a zas tvrdě a pak mě vyhodili ven a hotovka.“