Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Maier (* 1957)

Při výslechu jsem celou dobu tvrdil, že jsem nic neviděl, neslyšel, o ničem nevím. To mě zachránilo

  • narozen 23. února 1957 v Přerově

  • vystudoval učiliště a do 90. let pracoval jako zámečník v Přerovských strojírnách

  • v polovině 70. let aktivně vystoupil proti komunistickému režimu

  • spolupracoval s Vladimírem Hučínem na přípravě diverzních aktivit

  • dvakrát byl on i jeho žena kvůli protirežimním aktivitám vyslýchán StB

  • v roce 1989 chodil na všechny akce spojené se sametovou revolucí

  • v roce 2017 obdržel osvědčení za účast v odboji a odporu proti komunismu

  • o jeho činnosti nikdo z jeho blízkých nevěděl až do roku 2017

Karel Maier se narodil 23. února 1957 v Přerově. Otec pracoval na administrativní pozici v Přerovských strojírnách a matka se živila jako skladnice. Důležitou osobou v rodině Maierů byla Karlova babička. Babička byla silná a řádná žena, která vychovala tři syny a byla velkou zastánkyní komunismu. Její příklon ke komunismu si její vnuk vysvětluje tím, že zažila bídu a myslela si, že když budou vládnout komunisté, tak bude vše lepší. S těmito názory však neuspěla v rámci širšího rodinného kruhu. Setkání u příležitosti narozenin a dalších významných rodinných událostí vždy skončila hádkou, protože zbytek rodiny až na jednoho strýce s komunismem nesouhlasil. „Všichni s ní polemizovali, dohadovali se a od té doby jsem jaksi zjistil, že to není to pravý ořechový… Myslím si, že to byl takový první podnět…“ popisuje pamětník. Rodiče Karla Maiera proti režimu nikdy nevystoupili, ale také nikdy nevstoupili do komunistické strany.

Po devítileté základní škole šel Karel Maier studovat na učiliště a do 90. let se živil jako zámečník v Přerovských strojírnách. Když mu bylo 11 let, překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa a začala dlouholetá okupace: „To si živě pamatuju. U nás nikdy televize nebo rádio po ránu nebylo. Tehdy si otec pustil rádio, než šel ráno do práce, a už to tam hlásili. Dodneška z toho mám husí kůži. Tehdy hlásili, že hrajou naposledy státní hymnu, že obsazujou rozhlas. Tehdá jsem si myslel, že bude válka… Za dalších pět až sedm dní jsme pak jako děcka psali všelijaké nápisy ‚Svoboda! Dubček! Pryč s okupanty!‘ a sundávali jsme ze zvonků jmenovky. Některé ty nápisy vydržely i několik let, protože nikdo neměl snahu je smazat.“

Podstaté ale bylo, že se celá rodina v prvních dnech obávala, že bude znovu válka, a snažila se v už tak vyprodaných obchodech zásobit na horší časy. Postupem času si všichni na přítomnost vojáků zvykli. Vyostřily se jen rodinné diskuse s babičkou. Otec s bratry poukazovali na to, kam až situace postoupila, a ona jim vždy kontrovala, že kdyby nedošlo ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, tak by určitě propukla občanská válka.

Nástup normalizace a 70. léta pro pamětníka znamenaly především aktivní vystoupení proti režimu. Přestože rodina nikdy proti režimu nevystoupila a žila spíše v ústraní, Karel Maier měl díky Vladimírovi Hučínovi[1] možnost podílet se na odboji a té také využil. S Vladimírem Hučínem se Karel Maier znal už z dětství a v pubertě je spojil zájem o kulturistiku. Tehdy chodili ještě s Petrem Čechem cvičit k Hučínovi domů. Postupem času začali během cvičení probírat i své názory na režim a Vladimír Hučín je začal zasvěcovat do některých svých odbojových plánů.  

„My jsme se vidívali třikrát týdně, takže jsem o něm hodně věděl a on věděl hodně o mně. Ukazoval nám různé zbraně a co měl doma, takže já jsem o něm věděl. Měli jsme k sobě stoprocentní důvěru.“ Pomoc Hučínovi spočívala především ve vynášení chemikálií z továrny, které potřeboval pro své akce a zároveň je nemohl vynášet sám, protože ho sledovala Státní bezpečnost. Vladimír Hučín měl kolem sebe širší síť lidí, kteří mu podobným způsobem pomáhali. S některými pamětník nesouhlasil, nelíbili se mu a upozorňoval na ně: „Hučín vždycky říkal ‚Ne, ne, ne‘ a nakonec to dopadlo tak, že to byli třeba agenti KGB, a přesně se potvrdilo, co jsem říkal.“ Takhle se mezi partu lidí kolem Vladimíra Hučína infiltroval i jeden agent: „Poznal jsem ho intuitivně. On se k nám připojil, že by pomáhal, něco by vynesl, něco udělal. Mně přišel divnej a pak jsem ho třeba viděl chodit do ústředí lidových milicí. A pak to skončilo, jak to skončilo. Vláďu zavřeli, protože měli spoustu informací přes tohohle člověka.“

Akce Vladimíra Hučína zpočátku spočívaly především v šíření protikomunistických plakátů, později své diverzní aktivity vystupňoval. Za pomoci malých náloží ničil vývěsky komunistické propagandy a sabotoval akce komunistického režimu. Dostal se do hledáčku StB, opakovaně byl vyšetřován a v roce 1976 byl zatčen a rok strávil ve vazbě. Odsouzen byl na devět měsíců s odkladem na zkušební dobu dva a půl roku. Po útoku na dům informátora StB v roce 1983 byl usvědčen a odsouzen na dva a půl roku vězení.

Dne 25. února 1977 v šest hodin ráno byl Karel Maier kvůli činnosti Vladimíra Hučína předveden k celodennímu výslechu[2] na Krajskou správu SNB. Ačkoliv si pamětník prošel více než osmihodinovým výslechem, neřekl proti Vladimírovi Hučínovi vůbec nic. „Vyvíjeli na mě psychickej nátlak, že mě zavřou, že tamti přišli taky k výslechu a že už sedí, že už jsou taky v kriminále, takže mě okamžitě odvezou taky, jestli něco neřeknu… Tehdá mi bylo jasný, že když něco řeknu, tak tam budu taky, takže jsem mlčel. Co jsem věděl, to jsem neříkal… Pamatuju si, že tam byl takovej ten velkej hospodskej popelník. Když jsem přicházel, byl prázdnej, a když jsem odcházel, tak to vajglama jen přepadávalo a neměli je už ani kam dávat.“ Během krátké pauzy mezi výslechy za pamětníkem přišla sekretářka, přinesla mu kávu a zkoušela z něj dostat nějaké informace „po dobrém“. Ani tak se Karel Maier nenechal zviklat a nic neprozradil.

Zakrátko nato přišli dva příslušníci StB k Maierům domů na další výslech a domovní prohlídku. Tentokrát tlačili také na pamětníkovu manželku a vyhrožovali jim, že jestli na Hučína něco neřeknou, tak půjdou jejich děti do dětského domova. Oba vydrželi i tento nátlak, nenechali se zviklat a činovníci StB tak odcházeli s nepořízenou. Od té doby měli Maierovi klid. Až po revoluci Karel zjistil, že byl tajně sledován a donášeli na něho lidé z blízkého okolí, a to včetně jeho nejlepšího kamaráda. 

Karlu Maierovi přišla pomoc s odbojem a zapírání u výslechu naprostou samozřejmostí. Dodnes je velice skromný a svou činností se nijak nechlubíO své spolupráci s panem Hučínem a jejich odboji ostatně nikdy nikomu nic neřekl. Jeho otec a děti se o odbojové činnosti dověděli až v roce 2017, když obdržel osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu[3] (též nazývaný třetí odboj). „Jak jsem dostal to vyznamenání, tak jsem to tátovi ukázal, ale jinak to nikdy nevěděli a já jsem se s nimi o tom nikdy nebavil. Teprve teď, když se to objevilo na internetu. Teprve teď se to někdo dovídá.“ Motivací k odbojové činnosti byl Karlu Maierovi nesouhlas s komunistickým režimem, nikoliv přátelství s Vladimírem Hučínem.

V revolučním týdnu po 17. listopadu 1989 se účastnil všech veřejných shromáždění, která se v Přerově konala v souvislosti s pádem komunistického establishmentu. V revolučním týdnu mu přímý nadřízený vyhrožoval výpovědí za účast na veřejných protestech. Během několika dní, když už bylo jasné, že režim padne, za ním tento nadřízený přišel a začal ho plácat po rameni se slovy: „Doufám, že jdeš na tu stávku.“ Na to mu pamětník odvětil: „Ale ve středu to bylo nějak jinak, to jste mě chtěl vyhodit z práce…“ Karla Maiera dodneška překvapuje, jak byli lidé schopni rychle změnit strany. I přes to zavládla v 90. letech euforie a spokojenost, Karel Maier začal podnikat s galanterním drogistickým zbožím a jel na první dovolené do zahraničí.

Dnes Karel Maier žije v Přerově a jeho velkou zálibou je péče o zahradu.

[1] Medailonek Vladimíra Hučína v databázi Paměti národa: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2271/#cs_2271.

[2] Z výslechu existuje záznam, který je přiložen k profilu pana Maiera.

[3] Osvědčení o účasti Karla Maiera v odboji a odporu proti komunismu je přiloženo k profilu pana Maiera v databázi Paměti národa.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eliška Černá)