Založení ghetta v Lodži

Výročí

Židovský policista a německý voják usměrňují provoz na hlavní ulici, která rozdělovala ghetto. Později byl na této křižovatce postaven dřevěný most. U vchodu do ghetta je v němčině Židovská obytná oblast, vstup zakázán. Foto USHMM/Wikimedia Commons

8. února 1940

Lodžské ghetto bylo prvním ghettem, které vytvořili Němci na okupovaném území v době druhé světové války. Podle nařízení z 8. února 1940 se mělo 160 tisíc lodžských Židů zdržovat pouze ve vymezeném prostoru na severním okraji města, které Němci v listopadu 1939 přejmenovali na Litzmannstadt na počest německého generála Litzmanna. 

Nacisté vypovězení Židů do ohraničeného prostoru vysvětlovali jako hygienické opatření, které mělo zabránit šíření infekčních nemocí. Přesun stovek rodin do prostoru bývalé židovské chudinské čtvrti ale nepostupoval tak, jak si Němci představovali. Židé neopouštěli své domovy v centru města a i nadále se pohybovali po hlavních ulicích.

Stěhování Židů do ghetta pod hrozbou zastřelení v březnu 1940.

V noci ze 7. na 8. března 1940 proto vtrhly ozbrojené jednotky SS do židovských bytů a jejich obyvatelé dostali pět minut na opuštění a odchod do ghetta. Židy pohybující se v zakázaných ulicích němečtí vojáci nemilosrdně stříleli, a proto se 7. březen zapsal do historie Lodže jako "krvavý čtvrtek".

Do konce dubna obehnali Němci prostor plotem, aby ho zcela izolovali od zbytku města. Na území čtyř čtverečních kilometrů se tísnilo 160 tisíc Židů, kteří čelili nedostatku potravin, obchod s obyvateli ghetta byl zakázán, vystačit si museli s nedostatečnými příděly. 

První cílová stanice pro české Židy

Mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 se počet obyvatel ještě zvýšil, neboť Němci do lodžského ghetta transportovali 20 tisíc Židů z Rakouska, Protektorátu Čechy a Morava, Lucemburska a Německa. 

František Lederer (vlevo) s o pět let starším bratrem Jindřichem.

Do Lodže směřovaly vůbec první transporty z českých Židů. Celkem jich do lodžského ghetta přijelo 5 tisíc. Mezi nimi byl i jedenáctiletý František Lederer se svými rodiči a starším bratrem.

Židovská rodina z Teplic se musela dostavit na shromaždiště vedle u Veletržního paláce, kde strávili na zemi dřevěného baráku tři dny. Poté se s padesátikilovými zavazadly vydali na nedaleké nádraží Praha-Bubny, odkud 20. října 1941 odjeli transportem B neznámo kam.

„Prvními pěti transporty do Lodže jeli milionáři, obchodníci a továrníci. Další už jeli do Terezína,“ vzpomínal František Lederer. Terezínské ghetto vzniklo až v llistopadu 1941.

Hlad a dřina

První měsíc v lodžském ghettu strávili společně s ostatními transportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spali společně na zemi na seně pod dekou. Později dostali malý byt ve Wolborské ulici. V ghettu byl hlad, ale dala se sehnat řepa nebo tuřín, jindy lebeda: 

Most nad dnešní Zgierskou ulicí, která rozdělovala ghetto.

„Ta byla jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si ho už přivezla s sebou z domova, nebo jestli ho sehnala v ghettu v Lodži. Zkrátka jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami, které se také musely koupit, a sacharinem, přidala se trocha mouky a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to jedli ke kávě z melty. Sacharin prodávali na ulici polští Židé. Křičeli: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, tak si to aspoň pamatuju.“

V bytě ve Wolborské žili Ledererovi od listopadu 1941 do června 1942. „Pak přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!‘ Všechno dolů, ven z těch bytů. Museli jsme nastoupit do aut a odvezli nás do věznice na kraji ghetta.“

Tam viděli bratři František a Jindřich rodiče naposledy. Spolu s několika dalšími byli odvedeni do kanceláře: „Museli jsme tam něco podepsat, že budeme pracovat… Já jsem pak dělal v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Puckka.“ 

V ghettu fungovalo 100 továren, jeho obyvatelé byli nuceni pracovat pro německé válečné hospodářství. Právě díky vysoké produktivitě a ekonomické výdělečnosti ghetto existovalo až do srpna 1944. 

Bratři se mohli vrátit do bytu, ve kterém museli žít sami. Jejich rodiče Richard a Elly byli odvezeni transportem do nedalekého vyhlazovacího tábora v Chełmnu, kde nacisté od ledna do září 1942 zavraždili plynem v autech 72 tisíc Židů z Lodže, včetně 15 tisíc dětí a starších lidí, a pět tisíc Romů.

Sám v ghettu

Bratři Ledererovi se ještě asi tři měsíce snažili přežít bez rodičů. Začínal podzim. Když se dozvěděli o existenci sirotčince Burza, rozhodli se, že se do něj přihlásí.

„Sirotčinec vedla polská Židovka, která ‚pachtila‘ s Němci. Jmenovala se Stahuwna. Nutila nás, abychom se chodili dívat, jak dole pod kopcem věšeli lidi odsouzené k smrti za nějaké malé prohřešky.“ 

Jedna z továren, ve kterém obyvatelé ghetta šili oblečení pro německou říši.

Už asi po čtrnácti dnech se Jindřich Lederer popral v sirotčinci s jiným židovským chlapcem, který mu nadával do blbých přivandrovalců. Jindřich měl tuberkulózu a ve rvačce si poranil hrudník. Po třech měsících zemřel v lodžské nemocnici. Ani ne třináctiletý František zůstal sám.

V nemocnici si Jindřich Lederer psal a ilustroval podrobný deník. Když umřel, vyžádal si deník židovský starší ghetta Mordechaj Chaim Rumkowski, jehož hodnocení se dosti liší: pro jedny byl kolaborantem s nacisty, pro jiné zase člověkem, který dokázal zajistit ekonomickou výdělečnost ghetta, a tím i jeho zachování až do srpna 1944.

Františkovi pak omrzly nohy, i on ležel nemocný. V nemocnici a v sirotčinci zůstal do srpna 1944, kdy bylo ghetto vyklízeno. Poté ho stejně jako ostatní deportovali do Osvětimi-Birkenau, kde díky šťastné náhodě prošel dvěma selekcemi a dožil se osvobození 27. ledna 1945.

Hlava židovské rady v lodžském ghettu Mordechaj Chaim Rumkowski zemřel v plynové komoře i se svou rodinou 28. srpna 1944.

Konce války se dožilo pouhých 10 tisíc obyvatel lodžského ghetta, z toho 277 českých Židů.