„Lidi ho milovali, a to se jim nelíbilo,“ vzpomínal Karel Miláček ze Zahrádky u Ledče nad Sázavou na kněze Josefa Toufara, kterého místní komunisté okamžitě po 25. únoru 1948 nechali přeložit do nedaleké Číhoště.
Josef Toufar přišel do později zatopeného městečka Zahrádka na své první kaplanské místo v srpnu 1940. Měl vypomáhat děkanu Janu Schwallerovi, jehož zdravotní stav se po mrtvici zhoršoval, a Josef Toufar tak měl na starost celou farnost. Vedle Zahrádky dalších 12 obcí, v nichž se nacházely tři kostely a jedna poutní kaple.
Katolická rodina Karla Miláčka měla k Josefu Toufarovi blízko. Bydleli na náměstí kousek od fary a kostela sv. Víta, který se jako jediný zachoval z městečka Zahrádka při budování přehrady Švihov na řece Želivka v sedmdesátých letech 20. století.
Karel od dětských let pravidelně ministroval spolu s Jaroslavem Slavětínským děkanu Schwallerovi. „Jednou jsme v kapli viděli mešní víno, tak jsme ho ochutnali, a on na to přišel. Za trest jsme se museli naučit Otčenáš latinsky a dodnes to stále umím. Později jsem ministroval i Josefu Toufarovi, ale jen jednu nebo dvě neděle, pak mu ministrovali Vašek Starosta a o prázdninách i Albert Mráz, který do Zahrádky jezdil na prázdniny,“ vyprávěl Karel Miláček.
Jeho dědeček František Bělohradský byl dlouhá léta tamním kostelníkem a pomocnou rukou Josefa Toufara. S postupem věku mu ale docházely síly, a tak klekání, pohřeb nebo mši za něj mladý Karel nejednou odzvonil. Vzpomínal, jak si Josef Toufar svou vstřícností, skromným životem a pastoračním stylem kněžství získal přízeň mnoha místních.
„Byl to opravdu hodnej člověk. Pomohl lidem, kde mohl. Když lidi skládali brambory, tak si sundal kleriku a sundával pytle,“ popsal Karel Miláček, jehož tatínek byl místní šprýmař a Josef Toufar rád docházel do jeho obuvnické dílny:
„Hrozně rád k nám chodil, u nás bylo veselo, táta měl učedníky a nezapomenu, když zrovna přišel a vysílali hokej. Dodnes slyším, jak slovenský reportér Štefan Mašlonka křičí: ‚Puk má na palici, puk má na palici...! Pozor, teraz už tam musí byť, teraz už tam musí byť!‘ Pan farář Toufar, jak slyšel, že má puk na palici, tak se mohl strhat smíchy.“
První konflikt s komunisty
Ve svých kázáních se Josef Toufar snažil v době války povzbudit ducha místních, z nichž bylo několik desítek popraveno nacisty či odvlečeno do koncentračních táborů. Poté, co musel v březnu 1942 asistovat sejmutí zvonů v celé farnosti, které nacisté odvezli jako materiál pro zbrojní průmysl, podařilo se mu vybrat peníze na renovaci oken zahrádeckého kostela.
Tři týdny před koncem války zemřel děkan Schwaller a Josef Toufar se jako jediný kněz farnosti pustil do poválečné obnovy. V červenci 1945 se mu podařilo přivézt zpět několik zvonů zabavených Němci, v září mohly děti nastoupit do nové měšťanské školy v Zahrádce, která vznikla díky organizačnímu talentu Josefa Toufara.
V září 1945 měl farář Toufar první konflikt s místními komunisty. Okresní národní výbor zorganizoval v neděli dopoledne v době bohoslužeb vzpomínkovou slavnost, při níž měla být odhalena v tzv. Kobylím Důle nedaleko Zahrádky pamětní deska odbojářům popraveným za války. Komunisté ignorovali farářovu žádost, aby se akce konala po bohoslužbě. Zúčastnilo se jí několik tisíc lidí ze širokého okolí a měla tragickou dohru.
Při slavnostní salvě přestřelili chrudimští partyzáni drát elektrického vedení, a ten spadl přímo do davu. Zablýsklo se, drát se svíjel jako had, točil se a zasekával se do těl účastníků piety. Tragédii nepřežilo osm lidí, mezi nimi i jeden ze spolužáků Karla Miláčka, který byl v té době s tatínkem na cestě do hradeckého gymnázia.
„Býval bych tam určitě stál vedle svého nejlepšího kamaráda Karla Blažejovského. Když je pak přiváželi, doktor Pavlík mi povídal: ‚Dojdi říct Blažejovským, ať si přijdou pro Karla, bohužel to nepřežil.‘ Měl jsem tenkrát obrovské štěstí, že jsem tam nebyl.“
Následující školní rok se Karel dostal domů do Zahrádky jen zřídka. Žil na internátě v Hradci Králové a později i v chlapeckém konviktu. Josef Toufar v té době intenzivně usiloval o zřízení gymnázia v Ledči nad Sázavou. Vyzdvihoval studijní výsledky a znalosti žáků z okolních škol, kam docházel vyučovat hodiny náboženství. Jeho snaha byla nakonec vyslyšena a v září roku 1946 započala výuka na ledečském gymnáziu.
Karel Miláček se tedy mohl z Hradce Králové vrátit domů a usednout do lavice v Ledči, kam často dojížděl i farář Josef Toufar, aby se informoval o prospěchu svých mladých farníků. „Často se na mě ptal, jak se v gymnáziu učím. Jednou přijel a povídal mi: ‚Karlíku, dobře se učíš, možná že budeš mít vyznamenání. Ale taky mi bylo řečeno, že pod lavicí čteš rodokapsy. To už dobré není,‘“ s úsměvem vzpomínal na výchovné pokárání pana faráře.
Nechtěný farář
Volby v roce 1946 vyhrála v Zahrádce Československá strana lidová i díky vlivu faráře Josefa Toufara, který sám byl členem této strany. To mu místní komunisté nezapomněli a spolu s ledečským předsedou Okresního akčního výboru Národní fronty Jaroslavem Konopkou zařídili jeho přeložení okamžitě po 25. únoru 1948.
„Spousta lidí z okolí proti tomu protestovala, a dokonce si myslím, že se za jeho setrvání podepisovala i petice,“ vyprávěl Karel Miláček. Ani to ale nezabránilo rozhodnutí o přeložení faráře Josefa Toufara do Číhoště vzdáleného asi 15 kilometrů od Zahrádky, kam byl v dubnu 1948 donucen odejít.
Komunisté se obávali jeho vlivu na místní mládež – na konci roku 1945 založil Sdružení katolické mládeže, které pořádalo divadelní hry, výlety, taneční, kurzy šití a zavařování pro dívky, vesnické hasičské bály, přednášky, v roce 1947 uspořádalo slavnost dožínek. Místní skupina Svazu české mládeže, kterou založili komunisté, se těšila mnohem menší oblibě – oproti 103 členům katolického sdružení nedosahovala její členská základna ani dvou desítek osob a na její akce nikdo nechodil.
K nelibosti komunistů pokračoval Josef Toufar ve svých aktivitách i v novém působišti. Už v květnu 1948 do Číhoště přijel poprvé ze Zahrádky taneční mistr a otec Karla Miláčka. Pustil hudbu a učil místní mladíky tanci. Josef Toufar jim mezitím radil, jakou slečnu mají k tanci vyzvat.
Karel vzpomínal i na své poslední setkání s Josefem Toufarem. To se odehrálo v červenci 1949. V Zahrádce se totiž konala primiční mše Karlova bratrance a novokněze Josefa Bělohradského, na kterou přijel Josef Toufar a přítomen byl i Toufarův blízký přítel opat Bohumil Vít Tajovský, který se jen o několik měsíců později stal jedním z důležitých svědků Toufarova trýznění. Slyšel jeho zpěv i nářek při brutálních torturách a běsnění komunistických vyšetřovatelů ve valdické kobce, po kterém 25. února 1950 vydechl Josef Toufar, ubitý k smrti, naposledy.
Utlučen k smrti kvůli zázraku v Číhošti
Komunisté Josefa Toufara umučili kvůli tzv. číhošťskému zázraku, o kterém si začali vyprávět věřící po mši třetí adventní neděli 11. prosince 1949. V malém kostelíku v Číhošti se při kázání Josefa Toufara pohnul kříž na hlavním oltáři a komunistická moc tajemný úkaz zneužila pro diskreditaci katolické církve.
Státní bezpečnost faráře Toufara zatkla 28. ledna 1950 a převezla do vězení ve Valdicích. Případ byl svěřen vyšetřovateli Ladislavu Máchovi, který faráře obvinil, že zázrak zinscenoval na pokyn Vatikánu, křížem měl pohybovat pomocí technického zařízení. Následovalo kruté, téměř měsíční mučení, během něhož se ho členové speciální skupiny StB snažili donutit ke lživému doznání.
V noci z 23. na 24. února vyšetřovatelé faráře ve velmi vážném stavu převezli z Valdic do Číhoště, kde měla být nafilmována rekonstrukce „podvodného zázraku“. Použit byl nakonec pouze krátký záběr, protože farář nebyl schopen v důsledku mučení zvládnout delší natáčení.
I přesto ho po natáčení v kritickém stavu převezli zpět do Valdic a až následující den do státního sanatoria v Legerově ulici v Praze. Ačkoli byl okamžitě operován kvůli zánětu pobřišnice v důsledku prasklého vředu, několik hodin po operaci zemřel
Lékař musel do úmrtního listu na příkaz StB zapsat jako příčinu smrti pouze prasklý žaludeční vřed a nepopisovat zranění v důsledku mučení. MUDr. František Mauer, který u operace asistoval, ji popsal v roce 1968 takto: „Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“
Toufarovo úmrtí zmařilo plány na chystaný monstrproces a navíc hrozilo, že vyjdou najevo brutální metody vyšetřovatelů StB. Jeho tělo proto StB urychleně převezla na hřbitov v Praze-Ďáblicích, kde byl vložen do hromadného hrobu.