Papež Jan Pavel II. navštívil Polsko

/ /
Jan Pavel II. v Gnieznu, kde zmínil český vliv na pokřesťanštění Polska.
Jan Pavel II. v Gnieznu (Hněznu), kde zmínil český vliv na pokřesťanštění Polska.

Před 40 lety dodal papež Jan Pavel II. při své návštěvě Polákům odvahu postavit se komunistickému režimu. Rok poté vzniklo silné opoziční hnutí Solidarita.

“Nechť tvůj Duch sestoupí. Nechť tvůj Duch sestoupí a obnoví tvář země. Této země!”

Provolání papeže Jana Pavla II. na závěr kázání před statisícovým davem ve Varšavě dne 2. června 1979 mělo na Poláky magický vliv. Probudilo jejich touhu po svobodě, která se o rok později projevila založením opozičního odborového hnutí Solidarita.

Moskva tušila, že s polským rodákem Karolem Wojtyłou, který se stal v říjnu 1978 prvním slovanským papežem, budou problémy. Sovětský vůdce Leonid Brežněv proto polské představitele vyzval, aby návštěvu Jana Pavla II. nepovolili. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Eduard Gierek dostal od Brežněva doporučení, aby „nedělal nic, čeho by později mohl litovat“.

Nepohodlný papež

Gierek si ovšem ale uvědomoval, jakou bouři nesouhlasu by takové rozhodnutí v katolickém Polsku vzbudilo, a proto s návštěvou neochotně souhlasil. Na papeže měly na jeho devítidenní apoštolské cestě po Polsku dohlížet stovky tajných policistů, do “ochrany” se zapojily také desítky duchovních s úkolem omezit počet lidí, kteří by se setkali s papežem. Úřady se navíc snažily všemi možnými způsoby zabránit lidem v návštěvách mší.

Papeže na varšavském letišti oficiálně uvítal předseda Státní rady Henryk Jabłoński (vlevo, čte uvítací slova). Lech Zielaskowski/Narodowe Archiwum Cyfrowe
Papeže na varšavském letišti oficiálně uvítal předseda Státní rady Henryk Jabłoński (vlevo, čte uvítací slova). Lech Zielaskowski/Narodowe Archiwum Cyfrowe

I přesto oslovil Jan Pavel II. miliony Poláků a svými slovy jim dodal odvahu a sílu změnit dějiny své země. Brežněvova slova se vyplnila už v následujícím roce, kdy Gierek odstoupil pod tlakem stávkujících.

“Políbil jsem polskou půdu, ze které jsem vyrostl. Zemi, ze které mne Bůh povolal z nevyzpytatelného rozhodnutí své prozřetelnosti ke Svatému stolci v Římě. Zemi, do které jsem dnes přišel jako poutník,” pronesl po příletu Svatý otec kultivovanou polštinou, která ostře kontrastovala s partijním slovníkem a projevem předsedy státní rady (jak se tehdy nazývala funkce  prezidenta) Henryka Jabłońského, jenž Jana Pavla II. uvítal na varšavském letišti.

První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Eduard Gierek při setkání s papežem v paláci Belveder. Lech Zielaskowski/NAC
První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Eduard Gierek při setkání s papežem v paláci Belveder. Lech Zielaskowski/NAC

Trasu, po které jel Jan Pavel II. v otevřeném automobilu do centra Varšavy, lemovaly statisíce lidí s květinami. Televize v přenosu papežova kázání nezabírala celé náměstí, aby neukázala statisícové davy, které se na náměstí Vítězství (dnes Piłsudskiego) shromáždily.

Nic z toho ale neodvrátilo katastrofální porážku, kterou ten den komunisté utrpěli. A to byl teprve začátek cesty Jana Pavla II., která změnila Polsko.

Cesta, která změnila Polsko

Druhou zastávkou bylo Gniezno (Hnězno), jedno z nejstarších polských měst. Zde papež připomněl mučednickou smrt svatého Vojtěcha, jehož ostatky byly nějaký čas uloženy ve zdejším chrámu Panny Marie a který stál u základů křesťanství v Polsku spolu s Doubravkou Přemyslovnou. Dcera knížete Boleslava I. se stala v roce 965 manželkou polského knížete Měška, kterého přesvědčila, aby se nechal pokřtít. Tuto dávnou společnou historii Jan Pavel II. ve svém kázání před početným publikem také připomněl:

Mše v Kalwarii Zebrzydowské. Lech Zielaskowski/Narodowe Archiwum Cyfrowe
Mše v Kalwarii Zebrzydowské. Lech Zielaskowski/Narodowe Archiwum Cyfrowe

“A proto je dobře, že zde vidím nápis: Pamatuj Otče na své české děti v sesterském jazyce, v jazyce svatého Vojtěcha. V minulosti zněly tyto blízké slovanské jazyky ještě více podobně. Historie lingvistiky ukazuje, jak se vyvíjely ze společného kmene Slovanů, ze společného kmene křesťanství, kmene Vojtěchova. Papež, který nese v sobě dědictví Vojtěcha, nemůže zapomenout na tyto děti!”

Davy poutníků dorazily i do Częstochowę (Čenstochové), proslulého poutního místa s klášterem na Jasné Hoře se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské (tzv. Černá Madona). Papežská delegace poté zamířila do Krakova, kam se Jan Pavel II. vrátil na závěrečnou mši, dále do Kalwarie Zebrzydowské, papežova rodného města Wadovice, Osvětimi a Nového Targu.

Na všech shromážděním, setkáních a mších okouzloval Jan Pavel II. svou vznešeností, laskavostí i úchvatným projevem, který uplatnil za války, když se svým přítelem založil ve svém krakovském bytě Rapsodické divadlo (Teatr Rapsodyczny).

Krakovské finále

Slavné finále první cesty papeže Jana Pavla II. po Polsku se konalo v Krakově, kde po válce vystudoval teologii na znovuotevřené Jagellonské univerzitě a kde působil jako arcibiskup. Jeho závěrečnou mši navštívil rekordní počet věřících a zažil ji Marian Siedlaczek z Třince, který v roce 1979 končil svá studia klinické psychologie na Jagellonské univerzitě.

Marian Siedlaczek (vpravo) s přáteli na louce, kde papež sloužil mši pro milion poutníků z celého Polska.
Marian Siedlaczek (vpravo) s přáteli na louce, kde papež sloužil mši pro milion poutníků z celého Polska.

„Měl jsem tu čest tam být na té velké mši. Louka Błonia, kde se konala, ležela přímo před mými okny naproti kolejím. Byl to svátek, jako kdybychom vyhráli válku. Taková erupce, exploze. Nikdo se ničeho nebál, všichni byli usměvaví, přátelští,” vzpomínal pro Paměť národa.

Kolem oltáře se shromáždili kardinálové a biskupové z celého světa, mezi nimi i kardinál František Tomášek.

“Krakov měl tehdy možná sedm set tisíc obyvatel a tam jich přišlo milion. Veškeré příjezdové cesty, kudy jel papež s kolonou, byly lemovány květinami. Lidé měli slzy v očích. Bylo to něco nepředstavitelného. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažil,“ popsal atmosféru Marian Siedlaczek i to, co následovalo po návštěvě papeže:

„Lidé věděli, že nejsou sami, že se nemusí jenom bát, že nemusí myslet jen na chleba, že je něco vyššího a že je to strašně důležité, pomáhá to a dává sílu.“

O rok později začali Poláci protestovat proti nedostatku potravin a růstu cen dobře organizovanými stávkami. Největší dopad měla okupační stávka dělníků v Gdaňské loděnici (Stocznia Gdańska), kteří se odvolávali na slova Jana Pavla II. o úctě k lidské důstojnosti.

Svobodné a nezávislé odbory

Do čela stávkujících dělníků se postavil v srpnu 1980 elektrikář Lech Wałęsa, který předložil vládě seznam 21 požadavků. Ten kromě ekonomických bodů (zastavit růst cen, zvýšit platy, zlepšit pracovní podmínky, prodloužit mateřskou dovolenou aj.) obsahoval i požadavky na nezávislé odbory, právo na stávku, omezení cenzury, propuštění politických vězňů, obsazování funkcí podle kompetence, a ne podle příslušnosti ke komunistické straně.

Davy sympatizantů před Gdaňskou loděnicí, jejíž dělníci zahájili okupační stávku 14. srpna 1980. Foto Wikimedia Commons
Davy sympatizantů před Gdaňskou loděnicí, jejíž dělníci zahájili okupační stávku 14. srpna 1980. Foto Wikimedia Commons

Polské úřady kapitulovaly a 31. srpna 1980 podepsali vládní zástupci dohodu se stávkujícími dělníky a první tajemník strany Edward Gierek odstoupil. Lech Wałęsa tehdy u brány do loděnice oznámil: “Máme svobodné a nezávislé odbory!”

V polovině září vzniklo ze 30 odborových svazů jedno hnutí nazvané “Solidarność”, tedy Solidarita. Během jednoho roku do něj vstoupilo téměř 10 milionů Poláků.

Marian Siedlaczek už tehdy nežil v Polsku, po studiích se vrátil do rodného Československa, kde panoval tuhý normalizační režim.

„Pro mě to byl šok. Přátelé mě museli pořád utišovat, protože jsem byl zvyklý otevřeně mluvit na ulici o věcech, které se mi nelíbí,“ uvedl Marian Siedlaczek, který pravidelně jezdil za přáteli do Krakova.

Tam se také nacházel 13. prosince 1981, když premiér Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav v reakci na vzrůstající podporu hnutí Solidarita. Spousta aktivistů a mezi nimi i několik přátel Mariana Siedlaczka tehdy skončila ve vězení.

Při druhé cestě do Polska v červnu 1983 Jana Pavla II. uvítali lidé lidé s trasparenty s nápisem Solidarnośc (Solidarita).
Při druhé cestě do Polska v červnu 1983 Jana Pavla II. uvítali lidé lidé s trasparenty s nápisem Solidarnośc (Solidarita).

Ačkoli byl tehdy v Krakově tajně, podařilo se mu dostat zpět do Československa. „Dojel jsem domů a tady to bylo na pár let zabedněný, hranice uzavřený,“ dodává pamětník, který se za svými přáteli do Polska mohl podívat až po zrušení výjimečného stavu v červenci 1983.

Solidaritu to nezastavilo, hnutí nadále pracovalo v utajení – vydávalo tisk, rozšiřovalo letáky, organizovalo pomoc pro pronásledované, inspirovalo české disidenty. V dubnu 1989 dosáhlo po jednáních s vládou legalizaci hnutí a možnosti účastnit se 4. června 1989 voleb, v nichž se mohli ucházet o 35 procent mandátů.

Deset let po první cestě Jana Pavla II. se splnil sen Poláků, kteří mohli volit jinou než komunistickou stranu.

Článek vznikl ve spolupráci s Polským institutem.