„Král komiků“ – tak ho ve svém životopisném románu nazval Emil Artur Longen. Veřejnost si tuhle geniální přezdívku okamžitě osvojila, používáme ji dodnes. Milovaný Vlasta Burian si s českou justicí ovšem užil své.
Ano, lid mu říkal „Vlasta“, ale podle křestního listu se jmenoval Josef Vlastimil Burian. Narodil se 9. dubna 1891 ve městě Liberec, tehdy Reichenberg, ve městě až „drtivě“ většinově německém (podle Ottova slovníku naučného tu dle obcovací řeči žilo z 29 877 osob celkem 28 263 Němců, 1 613 Čechů a jeden Polák).
I další biografická data jsou celkem známá: divadelní a filmový herec, komik, divadelní ředitel, spoluautor řady knih, pohádek, skečů a her (ne náhodou nalezneme Burianovo heslo i v Lexikonu české literatury I., A až G, 1986). Od počátku desátých let 20. století až do své smrti – s vynucenou přestávkou let 1945 až 1950 – umělecky působil na mnoha desítkách pražských scén. Od předměstských hospod, šantánů, později literárních kabaretů (Rokoko, Červená sedma, Revoluční scéna) přes kamenné scény jako Švandovo divadlo na Smíchově, Karlínské divadlo, Lucerna i Osvobozené divadlo až po scény nejrenomovanější, jako bylo Stavovské i Národní divadlo.
Nejtrvalejší stopu v historii českého divadla vyryl Burian svým kontinuálním dvacetiletým působením ve vlastním Divadle Vlasty Buriana (1925 – 1945), které zejména v nově postaveném paláci Báňské a hutní společnosti na rohu Lazarské a Jungmannovy ulice (dnešní Divadlo Komedie) od roku 1930 postupně přetvářel ve významné centrum společenského života. V divadle pro více než 800 diváků přes den provozoval i kino Vlasta resp. Cinema, byly tu výstavy, módní přehlídky, koncerty, přednášky i různá sportovní klání, vydával tu kvalitní divadelní časopis (Přestávka Burianova divadla). Vedle toho od počátku dvacátých let pravidelně natáčel gramodesky a v letech 1923 – 1956 s mimořádným diváckým ohlasem hrál – většinou hlavní role – ve 38 (!) filmových komediích, z toho ve čtyřech němých a čtyřiatřiceti zvukových (před válkou úspěšně vystupoval čtyřikrát i v německé a jednou v česko-polské produkci).
Ve své profesi byl Burian čímsi jako rekordmanem. Ve třicátých a na počátku čtyřicátých let natáčel dvě až čtyři filmové komedie ročně, v divadle hrál denně, v sobotu a neděli dvakrát, někdy i třikrát denně. A prakticky všichni svědci, životopisci i kritici konstatují mimořádný pohybový, mimický, improvizační a především hudební talent, dokázal zdařile imitovat jakýkoli hudební nástroj i hlasový projev od basu po kontrasoprán. Ne náhodou Burianovým „prvočíslem“, kterým se hned na počátku proslavil, byla Italská opera – parodický, volně improvizovaný výstup s klavírním doprovodem zpívaný všemi mužskými i ženskými hlasy.
Od roku 1919 byl Burian ženatý, jeho manželka Nina, rozená Červenková, mu vytvářela spolehlivé rodinné zázemí. Vlasta byl fakticky jediným smyslem jejího života, což se symbolicky projevilo tím, že umřela takřka zároveň s ním (Burian umírá 31. ledna 1962, žena ho přežila o pouhé dva a čtvrt měsíce).
Do poloviny svého života se Burian intenzivně věnoval i vrcholovému sportu (tenis, cyklistika, hokej), chytal několik let v brance prvoligové Sparty. Své akrobaticky trénované tělo ovládal natolik suverénně, že kdyby jej hned po sportu nepohltilo divadlo, mohl se vydat na dráhu cirkusového nebo varietního artisty.
Z kabaretního klauna se vypracoval na jedinečného komika, který – ať hrál v kterékoli hře – byl pro publikum de facto hlavním autorem své scény: obecenstvo do jeho divadla nechodilo na Labiche, Longena či Šamberka, ale na to, co s hrou těchto a dalších autorů ten večer provede Burian.
Improvizace pro něj nebyla jen občasným vybočením z role, ale základním východiskem i cílem.
Pojetí role jako neustálého zápasu o roli, zpěvu jako zápasu o zpěv, slova jako zápasu o slovo vnášelo do postav pod ztřeštěnou komikou i překvapivou lidskost: obraz člověka „zaskočeného moderností“. Člověka narušujícího hladký chod nějakého odlidštěného systému, rituálu. Rituálu byrokratického (Ducháček to zařídí, Katakomby), vojenského (C. a k. polní maršálek, Anton Špelec ostrostřelec), pohřebního (Funebrák), lékařského (Falešná kočička, U pokladny stál), železničního (Přednosta stanice) atd. Burianův klaun svými improvizacemi zpravidla vnáší do systému zmatek. A lidský rozměr. Smrtící pro něj proto byla socrealistická doktrína padesátých let, kdy byl sice po pětileté distanci opět připuštěn k práci, ale se striktním zákazem improvizovat. Není divu, že v závěru života skončil tam, kde kdysi jako outsider začínal – na podřadných estrádách či jako bavič podnikových večírků.
O tragický pád „krále komiků“ se ovšem zasloužila především nacistická okupace a poválečná několikadílná soudní kalvárie, která nejpopulárnějšího herce v zemi připravila nejen o vlastní divadlo, slávu a majetek, ale především o občanskou reputaci.
Prolog k tragédii
Okupace přitom zastihla Buriana v nejlepší formě. Do pomnichovské deprese vstupoval s plamennými vlasteneckými proklamacemi v rozhlase i na divadle, pořádal dobročinné akce pro uprchlíky ze Sudet, v divadle měl denně nabito až po střechu. Hrál fotbalového brankáře v Synkově veselohře Navoněná primadona (přes 150 repríz), kdy ke zděšení spolupracovníků ještě několik týdnů po 15. březnu 1939 ve scéně z klubového večírku každý večer improvizoval v různých jazycích politické proslovy, přičemž ten německý byl imitací Hitlerova hysterického řvaní (komedie musela být kvůli tomu stažena z repertoáru).
A právě v letech 1938-40 natočil své nejúspěšnější filmové veselohry (od Ducháček to zařídí přes Katakomby až po film Baron Prášil). Není divu, že od prvních dnů okupace se u Burianovy vily dveře netrhly, podávali si je nacističtí „kulturträgrové“, kteří jej chtěli získat pro německý film. Věděli totiž, že v rodném Reichenbergu byla němčina jeho druhým mateřským jazykem, a zejména měli v povědomí předválečné úspěchy německých verzí jeho filmů u široké veřejnosti; nabízeli mu atraktivní titulní role (velkofilm Don Quijote aj.) a pohádkové honoráře. Burian je však vytrvale odmítal.
Za celých šest let okupace Burian nenatočil na rozdíl od řady českých herců, ale i režisérů, kameramanů, scenáristů ani metr německého filmu.
Odmítl také propagační zájezd svého souboru do Říše. V divadle upřednostňoval české autory, ale k nejúspěšnějším inscenacím patřila i veselohra Když kocour není doma (350 repríz), pod fingovaným autorským jménem Robert Neuner se neskrýval nikdo jiný než německý antifašista Erich Kästner, slavný autor knih pro děti (Emil a detektivové, Luisa a Lotka).
Bohužel koncem roku 1941 po brutálním nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha však Burian pod pohrůžkou zavření divadla s osmdesáti zaměstnanci nedokázal odmítnout roli opilého Jana Masaryka v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore (vysílán 6. prosince 1941).
Celkový počet těchto protispojeneckých a protižidovských skečů, které protektorátní rozhlas chrlil až do konce dubna 1945, se přitom blížil stovce. Většinu z nich psal redaktor antisemitských časopisů Josef Opluštil (když ho po válce pustili z vězení, působil v letech 1955 – 1966 jako agent StB s krycím jménem „Redaktor“). A Burian vystoupil jen v jediném skeči. V ostatních skečích více či méně z donucení vystupovala, a to opakovaně, řada interpretů, kteří po válce nikdy nebyli soudně stíháni, ale nerušeně pokračovali v umělecké kariéře: Antonín Zíb, Jára Kohout, Ferenc Futurista, Fanda Mrázek, František Černý, Jindra Láznička, operetní diva Betty Tolarová, pianista, korepetitor a skladatel antisemitských songů Oldřich Šmatera aj. Antisemitské skeče režíroval např. zkušený Josef Bezdíček nebo Jiří Vasmut, autorsky spolupracoval František Kožík.
Až na jeden minutový fragment s hlasem Antonína Zíba se nahrávka skeče Hvězdy nad Baltimore nezachovala, podobně jako se nezachovala většina ostatních. Ale podle tvrzení zhruba deseti na sobě nezávislých svědků byl Burianův výkon značně odbytý až sabotážní. Jenže jak ještě uvidíme, ani jedno z těchto svědectví nebylo při závěrečných soudních jednáních připuštěno.
Prvé dějství tragédie. Nebo tragikomedie?
Vzápětí po osvobození Burianovo divadlo obsadila revoluční závodní rada, která předala podnět k prošetření Burianovy činnosti za okupace disciplinární komisi, jež případ postoupila mimořádnému lidovému soudu. 24. května 1945 byl Burian zatčen (ve stejný den byl zajištěn a předán soudu mj. i dirigent Václav Talich a herečka Adina Mandlová). A téhož dne bylo v tisku ohlášeno, že v Burianově divadle bylo založeno tzv. Divadlo kolektivní tvorby (zřizovatelem byl Svaz přátel SSSR).
Do jeho čela byl dosazen herec a komunista Zdeněk Podlipný, bývalý člen divadla D 34 a Městských divadel. Ten ovšem měl dost povážlivě žluklé máslo na hlavě: nedávno exceloval za jásotu fašistického tisku v titulní roli rasistické agitky Rotschild vítězí u Waterloo (1941). Je to jediná mně známá rasistická agitka v českém divadle, která vznikla během celé doby okupace. Zatímco mu tedy tento soudruh kradl divadlo, zdrcený Burian seděl se skutečnými kolaboranty a zločinci v cele, podle svědků s vážnými myšlenkami na sebevraždu. Celkem si od 24. května do 5. září 1945 ve vyšetřovací vazbě odseděl tři měsíce a deset dní.
Jeho pobyt ve vyšetřovací vazbě netrval dlouho, ale úplně to stačilo na to, aby se ze sebevědomého komika na vrcholu slávy, vědomého si své neviny, stal zcela zlomený člověk. Z tohoto šoku se do konce života nikdy úplně nevzpamatoval…
Nejprve byl vyšetřován na Pankráci na základě „velkého“ retribučního dekretu č. 16/1945 Sb., jenž postihoval těžší provinění proti národní cti. Pokud obviněný „v době zvýšeného ohrožení republiky tiskem, rozhlasem, filmem či divadlem nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu“ nebo byl „členem fašistických organizací“, hrozil mu trest od 5 – 20 let těžkého žaláře, ale hrozil mu i trest nejvyšší.
Při svém desetiletém pátrání po tomto prvém dějství tragédie (ovšem tragédie s výraznými prvky absurdní grotesky) jsem v archivech narazil na krasopisně vedený „Deník veřejného žalobce“ mimořádného lidového soudu, v němž byl založen i scénář inkriminovaného skeče Hvězdy nad Baltimore. V závěru deníku bylo uvedeno, že ve věci provinění proti národní cti žalobce dr. Kotýnek nenalezl žádný důvod k Burianovu trestnímu stíhání.
„Bylo zjištěno, že Vlasta Burian vystupoval v rozhlase pouze jednou v tomto skeči (zesměšňování presidenta, jeho choti, ministra Masaryka a Židů), role mu byla přikázána rozkazem Němců“ a „jeho výkon byl všeobecně označován za sabotážní. Tím byla potvrzena obhajoba Burianova, že úlohu převzal z donucení a monotónně ji odříkal. Nelze proto tuto činnost subsumovati pod paragraf 3, odstavec 1 retribučního dekretu, neboť není dán zlý úmysl. A ježto ani jinak nevyšlo nic závadného najevo, vrátil jsem spisy Ústřednímu národnímu výboru s tím, že jsem neshledal důvodů k stíhání ve smyslu retribučního dekretu... Řízení tímto zastavuji.“
Zvoní a přestávka začíná… Jako v každém dobrém divadle si můžete zajít na sklenku vína. Drama od Vladimíra Justa dokončíme v Magazínu Paměti národa za týden.