Všimli jste si, jak je to podobné? Odhodlaní „kluci z Pešti“, rok 1956; ukrajinští mladíci narychlo vyzbrojení samopaly, rok 2022… Proč se maďarská vláda chová k Ukrajině rezervovaně? A jak to vidí Orbán? Dozvíte se v analýze Jana Adamce.
Když ruská vojska zahájila invazi na Ukrajinu a svět obletěly fotografie kyjevských obránců – často mladých teenagerů narychlo vyzbrojených samopaly – poučenému pozorovateli dění ve střední Evropě nemohla uniknout podobnost s obrazy již 66 let starými z října a listopadu 1956. Během maďarského povstání tehdy bojovali stejně staří „kluci z Pešti“ (pesti srácok)... Byli proti sovětské přesile, ale i vyjukaní a odhodlaní zároveň, s podomácku vyrobenými Molotovými koktejly a ukořistěnými zbraněmi.
Dalo by se proto očekávat, že to budou právě Maďaři, kdo první a nejhlasitěji vyjádří odpor proti ruské invazi a postaví se za napadenou Ukrajinu. Stal se – minimálně na nejvyšší úrovni – pravý opak. Z budínského zámku zní „...toto není naše válka,“ byť premiér Viktor Orbán „netrhá“ unijní partu – Maďarsko se připojilo k sankcím a přijímá uprchlíky z Ukrajiny. Dodávat či jen dopravovat vojenský materiál přes své území ale odmítá.
Proč se tak Maďarsko chová?
Když válka vypukla, vrcholila v Maďarsku předvolební kampaň. Strana Fidesz obhajující moc musela narychlo přeskupit své priority a jasně se postavit za jednu z bojujících stran, a to bylo přesně to, co Fidesz nechtěl. Orbán, vycházejíce z pečlivých průzkumů i dlouholetých znalostí myšlení a přání běžného Maďara, vsadil na volání po „míru a bezpečnosti“. A uspěl.
Válka přišla Orbánovi nevhod i kvůli jeho dlouholeté vstřícné politice k Putinovu režimu – ta se ale zase až tak nelišila od nepřiznaně vstřícných nadstandardních vztahů mezi Moskvou a Berlínem, respektive Paříží. Znovu se potvrdilo, že Orbán v zahraniční politice jedná tak, jak by asi chtěla nemalá část německých politicko-ekonomických elit, ale v rámci celoněmecké politiky nemůže... Obzvláště elit z konzervativní části spektra, s nimiž Orbán již od dob Helmuta Kohla pěstoval dobré vztahy. Takže jak praví klasici „quod licet jovi, non licet bovi,“ „co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi.“
Orbán také dlouhodobě vsadil na samostatnou zahraniční politiku, která často jde proti většině v EU či V4, ale v určité konstelaci ho může postavit do exkluzivní pozice. A z té může těžit – platí to hlavně o jeho vztazích s podobně smýšlejícími „iliberálními“ politiky jako Donald Trump nebo Vladimir Putin. Navíc ve vztahu k posledně jmenovanému má Orbán v sázce mnohem více než jen velkou závislost na ruském plynu – například taky rozestavěnou a Rusy spolufinancovanou jadernou elektránu v Paksi.
Konečně třetím faktorem vlažného maďarského postoje jsou dlouhodobě napjaté vztahy mezi Budapeští a Kyjevem ohledně maďarské menšiny žijící na Zakarpatské Ukrajině.
Proč ale v maďarském postoji nehraje významnější roli vzpomínka na rok 1956? Vždyť to byli právě a jedině Maďaři, kteří se se zbraní v ruce postavili ruským tankům, jak to dnes dělají Ukrajinci.
Ale jsou to Češi, kdo Ukrajině posílá tanky, děla a zbraně, a jsou to Češi, kdo Putinovi nemůže přijít na jméno a koho právě vzpomínka srpna 1968 mobilizuje v protiputinovské, ale i protiruské vlně.
Srovnávat rok 1956 a 2022 je lákavé, ale ošidné zároveň. Jak upozornil přední maďarský znalec tohoto období historik János M. Rainer, obě události se odehrály v odlišném geopolitickém světě. Svět roku 1956 určovala konfrontace dvou protichůdných bloků, v tom nynějším jsme na půl cesty od americké unipolarity ke globální multipolaritě, kdy do konfliktu samostatně zasahuje hned několik aktérů – od EU přes USA až po Čínu, Indii nebo Turecko.
Jak dále dodává Rainer, Ukrajina se navíc rozkládá na šestkrát větším území než Maďarsko a má čtyřikrát více obyvatel. Svět se dramaticky změnil také mediálně. V 50. letech 20. století dominovaly tisk a rozhlas a svět vnímal události v Maďarsku se zpožděním a útržkovitě; nyní nás takřka v reálném čase na místa bojů přenáší mnoho tradičních i sociálních médií.
Zatímco v roce 1956 se podle Rainera Západ neodvážil překročit nukleárními zbraněmi vytyčenou „železnou oponu“, nyní Západ aktivně zasahuje do „svého konfiktu“ ve prospěch jedné strany všemi prostředky, které má k dispozici a jež považuje za vhodné. V roce 1956 pozornost Západu od Budapešti odvedla suezská krize, jež navíc vrazila klín mezi USA a Francii s Velkou Británií, nyní je Západ schopen se „koncentrovat“ jen na Ukrajinu. V roce 1956 kremelskou politiku určovaly vnitřní spory, nyní se veškerá rozhodnutí soustřeďují v rukou a mozku jediného člověka, ruského prezidenta. I role Číny je podle Rainera jiná. V roce 1956 Mao ce-tung soupeřil s prvním tajemníkem Nikitou Chruščevem o vůdcovství v komunistickém hnutí a na podzim téhož roku si vyhradil právo „poradit“ Chruščevovi při jeho rozhodování během „dvojí krize“ ve Varšavě i Budapešti. V prvním případě Mao radil „nezasahovat“ (a Chruščev poslechl...), ve druhém naopak nabádal k tvrdému postupu a intervenci – a Chruščev poslechl podruhé. Nyní Čína vyčkává a snaží se navenek vyhnout jasnému postoji.
Maďarsko – 1956, Ukrajina – 2022. Jsou tu podobnosti?
Tehdy jako nyní jde o konflikt mezi Západem a Východem. Maďarsko se v roce 1956 chtělo osvobodit od sovětského systému a vystoupit ze sovětské sféry vlivu. O něco podobného se minimálně od roku 2004 pokouší i Ukrajina, která se ale nesnaží „vrátit se na Západ“ jako Maďarsko v roce 1956, ale z východního civilizačního prostoru se vymanit.
Podobně jako se Rusové setkali s nečekaným odporem při útoku na Kyjev, také jejich první pokus o potlačení demonstrací v noci z 23. na 24. října 1956 jim v Budapešti selhal a oni se ocitli uprostřed pouličních guerillových bojů.
Obě společnosti se agresorovi postavily na odpor a byly dohodlány ve svém odporu i přes ztráty vytrvat. I po vojenské porážce povstání v listopadu 1956 maďarská společnost, reprezentovaná například dělnickými výbory, kladla odpor až do konce roku.
Obě události měly a budou mít závažné sociální důsledky například v podobě masové emigrace. Maďarsko přišlo o dvě procenta obyvatel, v případě Ukrajiny už se blížíme deseti procentům.
Šestapadesátý je náš!
Stejně jako maďarský postoj k válce na Ukrajině má své současné kořeny a odůvodnění, má i vzpomínání a „politika historické paměti“ v maďarské politice od roku 1989 svou historii. Tato historie nám může vysvětlit, proč rok 1956 nehraje pro Maďary stejnou mobilizační roli v protiruském (či pro–ukrajinském) postoji) jako třeba rok 1968 v postoji českém.
Jak si všiml historik Ferenc Laczó, rok 1956 dlouho sloužil jako symbol národního konsensu, pokud šlo o témata jako konec vlády domácích komunistů a zahraniční okupace či obnovení základních svobod a národní nezávislosti. Během povstání ovšem působili různí aktéři a s různými politickými názory a cíli. To také znamenalo, že prakticky ihned po porážce povstání byly tyto události interpretovány odlišně podle politické objednávky a potřeby či ideologických preferencí. Jak dodává Laczó: v 80. letech 20. století ještě za Kádárova režimu se bojovalo za právo na rok 1956 vůbec vzpomínat a vrátit ho do maďarské historie 20. století.
Po roce 1989 už měl každý svobodu vzpomínat na rok 1956 po svém – anebo na něj nevzpomínat vůbec.
A byl to právě Viktor Orbán a jeho Fidesz, kdo jako člen opoziční strany Svaz mladých demokratů (Fidesz, Fiatal Demokraták Szövetsége) vystoupil na znovupohřbení ostatků Imre Nagye v červnu 1989 a ve svém vztahu k roku 1956 se výrazně odlišoval. Podle historičky Nory Borodziejové již v roce 1989 Orbán využil vzpomínku na rok 1956 k útoku na socialisty a této strategie se držel i v následujících dekádách: „Nemůžeme pochopit, že ti, kteří horlivě pomlouvali revoluci a jejího vůdce, se najednou změnili ve velké příznivce Imre Nagye. Stejně tak nemůžeme pochopit, že straničtí vůdci, kteří nás nutili studovat z knih falšujících revoluci, nyní spěchají dotýkat se rakví, jako by to byly talismany přinášející štěstí.“
Dlouhodobě se u Fideszu snoubí vytlačování této události jako důležitého milníku maďarských dějin s jejím momentálním, ovšem vždy ideologicky i politicky podmíněným připomínáním, respektive „monopolizací výkladu“. Jak dodává historik Gábor Gyáni, Fidesz si pak od konce 90. let nárokoval pozici jediného vykladače událostí. Vláda Fideszu se snaží „monopolizovat revoluci“ a vytvořit „nový příběh“, tvrdí pro server Politico socioložka a odbornice na maďarskou historickou paměť Maria Vásárhelyiová.
Nový impuls získala „politika vzpomínání na rok 1956“ v roce 2006. Jak dodává Laczó, v den 50. výročí revoluce byla u moci Maďarská socialistická strana (MSZP) a objevily se kompromitující informace o tehdy čerstvě zvoleném premiérovi Ferenci Gyurcsányovi. Do médií unikl proslulý „lživý projev“, v němž se Gyurcsány přiznal, že během voleb lhal o finanční situaci země. Maďarská pravice využila tento svátek k vyjádření protestu, do ulic vyšly rozzlobené davy, které nakonec vtrhly do budovy televize a zdemolovaly ji. A Fidesz na této vlně nespokojenosti vyhrál následující volby.
Fidesz si pak i nadále rok 1956 „přivlastňoval“, což se projevilo zvláště během vzpomínkového roku („1956–os emlékév“) v roce 2016, na nějž Fideszem kontrolovaný stát vynaložil podle Laczóa 42 milionů eur a Budapešť zaplnily velké billboardy, na nichž byli vyobrazeni mladí pouliční bojovníci z roku 1956 se zbraněmi v rukou. Na mnoha vládou sponzorovaných vzpomínkových akcích nebyla ani zmínka o Nagyovi nebo jiných revolučních vůdcích, kteří byli popraveni nebo uvězněni. Podle Vásárhelyiové podání Orbánovy vlády stírá „roli levicových politiků a aktérů a popírá levicový charakter revoluce“.
Ani tentokrát protestující studenti a jejich reformní poselství nebyli vidět. Odlišnou interpretaci a reprezentaci povstání 1956 připouštěli podle novinářky Lili Bayerové i odpovědní členové vlády: „V minulosti se pozornost soustředila na intelektuály: co udělali spisovatelé, co udělali reformní komunisté, co udělali antikomunističtí politici, co udělala církev... Nyní ale mluvíme o prostých lidech.“ Důraz byl kladen na hodnoty jako svoboda, národní nezávislost a morální povinnost čelit zlu, méně již podle Laczóa na zdánlivě prozaičtější témata jako solidarita a pokus o reformu totalitního režimu nebo znovuzrození systému více stran v době revoluce. Mnozí Orbánovi kritici a někteří přeživší revolucionáři kritizovali vládní kampaň i za to, že posiluje nacionalistické nálady, a odvádí tak pozornost veřejnosti od naléhavějších problémů.
V oficiálním diskurzu oslav podle Laczóa v roli nepřítele Maďarska a jeho nezávislosti sovětsko–ruský imperialismus začal ustupovat „Bruselu“. Jak dodala Bayerová,
Orbán se snažil ve svých projevech najít paralely mezi bojem Maďarska proti Moskvě a svým vlastním bojem proti Evropské unii: „... naší odpovědností je zabránit sovětizaci ze strany Bruselu.“
Pro posílení perspektivy „národní suverenity“ je míra angažovanosti reformních komunistů v událostech roku 1956 zlehčována a také podle Borodziejové bagatelizována významná role dělníků v této angažovanosti. To se týká i – nebo především – postavy Imre Nagye, jehož Orbán zmínil ve svém projevu v roce 2016 pouze jednou.
Podobná „amnézie“ ale platí pro fideszovskou „politiku dějin“ i v období následných třiceti let Kádárova režimu. Pád komunismu je prezentován, jako by k němu došlo hned po roce 1956. Orbán také v tomto symptomatickém projevu „vložil“ podle Borodziejové do památky na rok 1956 uprchlickou krizi, podle tohoto projevu nebezpečí pro Maďary tehdy jako dnes přichází zvnějšku – od Sovětů, Bruselu i „jiných“ uprchlíků ze Středního východu. Podle Laczóa oficiální vzpomínání v tomto směru pokrytecky upozadilo i památku na maďarské uprchlíky, kteří z Maďarska naopak odcházeli na Západ.
‚Jak to vidíme my...‘
Fidesz vytváří specifický narativ historických událostí, ke kterým došlo během období komunistické diktatury, ale dělá to také prostřednictvím kontroverzního muzea a památníku zároveň, tzv. Domu teroru, či pomníku věnovaného „obětem německé invaze“ vztyčenému v roce 2014 na budapešťském náměstí Szabadság či projektu památníku obětem holocaustu, tzv. Domu osudu, A takový narativ vytváří i prostřednictvím citlivého tématu šoa maďarských Židů.
Podle svých kritiků se Fidesz snaží přepsat maďarské dějiny dvacátého století tím, že mezi zločiny komunismu a holocaustu klade rovnítko a minimalizuje účast Maďarů na nich. Oba fenomény jako by byly Maďarům bytostně cizí a vnuceny okolnostmi zvnějšku nepřáteli Maďarska.
Ve svém čtení maďarské historie Fidesz celé období komunismu (1948 – 1989), respektive i předchozích period mezi poválečnou demokracií a sovětizací (1945 – 1948) a maďarským nacismem, „szálasismem“ a koncem války (1944 – 1945) upozaďuje; tato období odmítá jako nemaďarská, importovaná, cizí, a vrací se do období před rokem 1944 či přímo do zlaté uherské éry před rok 1914.
V tomto smyslu lze souhlasit s názory v českých médiích již prezentovanými: místo roku 1956 jako klíčového momentu maďarských dějin se z hloubky maďarské kolektivní psýché dere na povrch silnější trauma – národní katastrofa Trianonu a rozpad Velkého Uherska z roku 1920. Rok 1920 má navíc vzhledem k existenci maďarských menšin a jejich silné podpory Fideszu velmi aktuální význam a také silný politický potenciál.
Zatímco tedy nemalou část Čechů ještě stále mobilizuje trauma ze srpna 1968, podobně u Maďarů stále více funguje rok 1920.
Současný maďarský postoj tak více než památka na maďarské bojovníky bojující proti Sovětům ovlivňují dlouhodobé spory mezi Budapeští a Kyjevem o maďarskou menšinu.
Orbán ve volbách zvítězil s nečekanou dominancí a v jeho nejnovějších – oproti většině v EU – disentních krocích (ochota platit za plyn v rublech či veto bojkotu ruského uhlí) se odráží posílené sebevědomí a vědomí toho, že vnitropoliticky má na další čtyři roky absolutně krytá záda.
Již páté volební období posunuje Orbána směrem k Putinovi v jedné věci – bude mít stále větší pokušení „zapsat se do historie“.
Není nikde psáno, že po válce na Ukrajině by se pečlivě pěstované kolektivní „národní trauma“ nemohlo proměnit v národní triumf. Nepokusí se za pár let Orbán, při vědomí své moci, vysoké podpory a v přesvědčení o plnění historické maďarské mise, o revizi hranic uvnitř Evropské unie, stejně jako se Putin na sklonku své kariéry i života pokusil ve své „hře o všechno“ přepsat hranice Ruska a odčinit ponížení roku 1991?
Použitá literatura:
Výsledek Fideszu překvapil i členy strany. Orbánův postoj k Ukrajině Maďarům imponuje, říká Adámek
Lili Bayer, Viktor Orbán’s revision of the 1956 revolution, Politico, 23.10. 2016,
Bihari Dániel, Nem áll meg a párhuzam ’56 és Ukrajna között, 2022. 03. 10.,
Ferenc Laczó, Hungarian Uprising: From the Power of a Symbol to a Symbol of Power?, 3 November 2016.