V Náhorním Karabachu žijí Arméni, vládnout mu ale bude Ázerbájdžán. Region je přitom alfou a omegou arménské národní identity. Proč a odkdy? A jak to souvisí s Ruskem? Co oblast vyléčí? Svědci a pamětníci promlouvají na stránkách Memory of Nations, Paměť národa.
„Černá zahrada“, to v turečtině znamená slovo Karabach. Hornatá a zalesněná oblast na Malém Kavkazu, Armény též nazývaná Arcach, po třech desítkách let faktické nezávislosti bude v důsledku nedávné vojenské ofenzivy ze strany Ázerbájdžánu podléhat opět vládě v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu. Nejen pro místní obyvatele, ale pro všechny jejich arménské soukmenovce je to obrovská rána. Nevěří, že karabašští Arméni budou moci ve své vlasti vůbec zůstat. Bojí se, že režim ázerbájdžánského diktátora Ilhama Alijeva bude od nich chtít po údajné „protiteroristické operaci“ celou oblast etnicky i kulturně „vyčistit“. Zaznívají i obavy o osud tamních kulturních památek, prastarých kostelů a klášterů.
Náhorní Karabach je podle mezinárodního práva součástí Ázerbájdžánu, fakticky k němu patřil už v letech 1921–1990
V letech 1918–1920, krátce po tragédii arménské genocidy, probíhala arménsko-ázerbájdžánská válka. V ní šlo o tři sousedící regiony na jih od Jerevanu – Náhorní Karabach, Sjunik (tehdy zvaný Zangezur) a Nachičevan. Arménie i Ázerbájdžán považovaly celou souvislou oblast za svá historická území. Za Arménii se postavila Velká Británie a Ázerbájdžán podpořila Osmanská říše. Poněvadž ale obě mocnosti byly po první světové válce vyčerpané, území kavkazských republik nakonec ovládlo sovětské Rusko. V dubnu 1920 vznikla Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika, téhož roku po boji v prosinci Arménská sovětská socialistická republika. Sověti možná jako odplatu za arménský vzdor bez debat přiřkli Ázerbájdžánu nejen Armény obývaný Karabach, ale i Nachičevan, z něhož se tak stala enkláva. Arménii tak zůstal pouze pruh dnešního Sunjiku, který Nachičevan od vlastního Ázerbájdžánu odděluje.Konec věčných časů
Hlavně ale jde o krutou ránu pro kolektivní sebevědomí Arménů, pro které je Karabach symbolem jejich národních snah minimálně od dob Gorbačovovy perestrojky. Tehdy patřili Arméni spolu s Gruzíny a baltskými státy mezi první národy Sovětského svazu, které po churavějícím režimu začaly požadovat svobodu, demokracii a nezávislost. Ohniskem protestů se počátkem roku 1988 stalo Divadelní náměstí v Jerevanu (dnes přejmenované na Náměstí svobody), kde se scházeli disidenti, studenti, ale i běžní občané, kteří do té doby na revoltu ani nepomysleli.
Ve vzduchu byla naděje a příslib změn. „Byli jsme nebojácní, byli jsme svobodní a možná trochu blázniví,“ vzpomíná tehdejší studentka Lusine Hovhannisyan.
„Představte si nedávného pionýra z komunistické školy, jak stojí tváří v tvář ruským vojákům, kteří obklopují budovu Opery, a říká jim do očí – vypadněte z naší země! To bylo v Sovětském svazu nepředstavitelné.“
Úřady Arménské SSR (Sovětské svazové republiky) to dlouho tolerovat nemohly. „Do města přivezly tanky, místo konání demonstrací obklíčily, aktivisty hnutí zatkly a v zemi byl vyhlášen zákaz vycházení,“ vypráví další tehdejší studentská vůdkyně Anna Israyelyan. Protesty ale pokračovaly a nabíraly na síle, zatímco Sovětskému svazu docházel dech. „Šokovalo nás, že stát, který se zdál být na věčné časy, gigantický, monstrózní, najednou nebyl přítomen. Býval nezničitelný, a my jsme najednou byli svědky jeho konce. Nevěděli jsme, co bude dál, snili jsme jen o tom, že už nebudeme pod kontrolou Moskvy,“ říká Lusine Hovhannisyan a dodává:
„Nedocházelo mi, že přijde válka.“
Karabach a jen Karabach
Konflikt byl přitom od počátku ve vzduchu. Kromě nezávislosti, sebeurčení a demokratizace začal brzy na jerevanských demonstracích zaznívat i další požadavek. „Pořádně jsem tomu nerozuměla, jen jsem chtěla, aby Karabach byl zase náš. Byla jsem jedním z účastníků demonstrace, kde poprvé nesli vlajku s trikolorou. Citovala jsem: ‚Kdo je mladý a není revolucionář, nemá srdce, a kdo je starý a je revolucionář, nemá rozum.‘ Řekla jsem to tehdy v přítomnosti Vazgena Manukyana a dalšího člena karabašského výboru. Urazili se a řekli, že oni jsou pořád revolucionáři.“
Vazgen Manukyan se později, roku 1990, stane premiérem Arménie. V únoru 1988 spoluzakládal takzvaný Karabašský výbor. Šlo o skupinu arménských intelektuálů a politiků, kteří zemi vedli v době přerodu sovětské svazové republiky v nezávislý stát. V lecčem připomínali naše Občanské fórum. V něčem ale zároveň ne. Do názvu si nedali občanství a ani se nejmenovali výbor za svobodu a demokracii. Symbolika Karabachu v té době už všechny ostatní ideály převyšovala. „Když začínal rok 1988, říkali jsme samozřejmě ‚Karabach a jen Karabach‘,“ vzpomíná Lusine Hovhannisyan.
Své o tom ví i Vardan Harutyunyan, jeden z předních protikomunistických disidentů, který se právě počátkem roku 1988 vrátil z osmiletého pobytu v trestanecké kolonii na Urale a ve vyhnanství v Magadanu. „Disidenti byli v Arménii odsunuti do pozadí, protože Karabach se stal vůdčí myšlenkou,“ vzpomíná.
„Nebojovalo se už tolik za nezávislost Arménie, jako za připojení Karabachu.“
„Když se podstatná část disidentů podobných mně vrátila z vězení, tvrdili jsme, že bychom neměli řešit sjednocení s Arcachem /Karabachem, pozn. red./, ale nezávislost Arménie. V té době jsme šířili texty, že Arménie a Ázerbájdžán by měly tento problém řešit jako dvě nezávislé republiky a že není možné se s tím obracet na Kreml. Ale myšlenka nezávislosti lidem byla v roce 1988 ještě trochu cizí. Říkali – počkejme, Moskva se na nás bude zlobit, Arcach nám nedají, nemluvme o nezávislosti, nechme to na později. A jakmile nám Kreml dá Karabach, budeme mluvit o nezávislosti spolu s Karabachem.“
Právě tehdy se zrodila strategie, která se v nedávných dnech definitivně ukázala jako scestná. Arméni v touze po spojení Karabachu s Arménií, která nepochybně měla svoji historickou logiku i legitimitu, začali spoléhat na Sovětský svaz a později na Rusko. To ale znamenalo slevit z dalších dvou snů revolucionářů z Divadelního náměstí – z nezávislosti i z demokracie.
Ruce po lokty v krvi
20. února 1988 Sovět Náhorního Karabachu odhlasoval připojení k Arménii. Následovaly první střety s Azery, které vyústily v šest let vleklého válečného konfliktu. Gorbačov ani orgány SSSR sice změnu hranic neschválili a snažili se situaci uklidnit, stále zřetelněji se ale přikláněli na arménskou stranu a jejich zásah proti demonstrantům v Baku dne 20. ledna 1990 vstoupil do historie Ázerbájdžánu jako Černý leden.
„Gorbačov? Samozřejmě se vůči němu v tom okamžiku vzedmula velká nenávist, když dovolil, aby se události z 20. ledna staly.“
„Víte, kolik tam bylo krve? Byla jsem doma a stříleli tak, že naše okna v patře byla posetá kulkami. Schovávala jsem dceru a matku pod pohovku,“ vypráví Leyla Yunus, tehdejší disidentka a pozdější ázerbájdžánská politička i politická vězenkyně. Vzpomíná ale také na protiarménské pogromy v Baku, které město v té době zachvátily.
Konflikt pokračoval i po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Boje provázelo násilí na civilním obyvatelstvu a rozsáhlé etnické čistky na obou stranách. „V karabašském konfliktu obě strany mají ruce po lokty v krvi,“ říká ázerbajdžánský historik a Leylin manžel Arif Yunus. „Studoval jsem pogromy v Arménii, vedl jsem rozhovory s 928 uprchlíky. A ne jen tak ledajaké rozhovory! V té době nebyly počítače, psal jsem ručně a měl z toho mozoly na prstech. Pak jsem ty materiály poslal Generální prokuratuře SSSR. Totéž jsem udělal v případě pogromů v Ázerbájdžánu. Obě strany na mne samozřejmě byly naštvané.“
Arif Yunus byl později kvůli svému objektivnímu přístupu ke konfliktu a obhajobě lidských práv doma prohlášen za arménského špiona, vězněn i mučen. „Kdybych jako Ázerbájdžánec psal jen o pogromech na Ázerbájdžánce, byl bych v Ázerbájdžánu za hrdinu. Ale já jsem psal i o pogromech na Armény. Dal jsem si za úkol dělat osvětu.“
Nic už nebylo romantické
Válka byla zlá, uvrhla lidi do bídy, a to nejen v samotném Karabachu, ale i v Arménii. „V roce 1992 se mi narodil syn,“ vzpomíná Arménka Anna Israyelyan.
„Olejová kamna neustále prskala a saze se usazovaly na tváři mého novorozeného dítěte. Ale ani tak jsem nikdy nelitovala, že jsem se v roce 1988 stala účastnicí tohoto hnutí, protože jsem věděla, proč to děláme. A proto to teď tak bolí. Protože všechno, pro co jsme žili, bylo znehodnoceno.“
„Museli jsme topit v benzínových kamnech. Kamna neustále prskala, na tvář mého novorozeného dítěte se snášely saze. Ale ani tak jsem nikdy nelitovala, že jsem se v roce 1988 stala účastnicí karabašského hnutí, protože jsem věděla, proč to děláme,“ dodává. „V roce 1990 jsem nastoupil na Jerevanskou univerzitu a změnila se vláda. Měli jsme plné ruce práce s přijímacími zkouškami, ale sledovali jsme ty procesy,“ sděluje tehdejší student Vahe Varsanyan. „Zajímali jsme se o politiku, ale nic už se nám nezdálo romantické, a ani to romantické nebylo. Od roku 1992 nebyla elektřina, nebyl plyn, zato bylo obléhání a válka. Studentský život to také poznamenalo.“
Navzdory převaze v počtu zbraní a vojáků i faktu, že se na stranu Ázerbájdžánu postavilo Turecko, Izrael, afghánští mudžahedíni a čečenští separatisté, vleklou první válku nakonec vyhrála v roce 1994 Arménie. Díky jednomu faktoru – podpoře Ruska. To ale zároveň znamenalo, že se Arménie kvůli bezpečnostním zárukám musela vzdát skutečné nezávislosti. Na dlouhá desetiletí byla v mnoha ohledech vazalským státem, v zemi byly permanentně přítomny ruské vojenské posádky. Karabach z pohledu mezinárodního práva zůstával součástí Ázerbájdžánu, s Arménií splynout nemohl. De facto ale byl samostatný, z řad jeho rodáků přitom pocházelo hned několik předních arménských politiků. Ti ovšem neměli nejlepší pověst, říkalo se jim „karabašská klika.“
Nevyhnutelné zklamání
Válka nepřála ani dalšímu požadavku demonstrantů na Divadelním náměstí – demokracii. Arménie sice nikdy nesklouzla k jasné diktatuře jako Ázerbájdžán, boje ale podkopaly snahu o vytvoření funkčních demokratických struktur. „K revolučním vůdcům jsme se chovali jako k nadřazeným,“ vybavuje si Anna Israyelyan. „Byli ale náchylní k chybám a moc, kterou získali, využívali k osobnímu prospěchu. Zklamání bylo nevyhnutelné.“
„V roce 1995 se na vlně nespokojenosti konaly první volby v nezávislé Arménii,“ vzpomíná Vahe Varsanayan, který v té době ještě studoval, ale zároveň byl i členem volební komise za opozici. „Vláda použila administrativní páky, využila okresní gangy a objevily se i volební úplatky. Všude na policejních stanicích se manipulovalo s hlasovacími lístky. Předvolební mítinky byly těmito gangy rozháněny, došlo k poměrně velkým střetům a já sám jsem se do nich dostal. Bojovali jsme klacky proti policejním autům.“
Vahe Varsanyan a řada dalších opozičníků skončila ve vězení, k moci se postupně dostali více či méně zkorumpovaní politici s vazbami na podsvětí a pozitivním vztahem ke Kremlu. Země hospodářsky nevzkvétala a zůstávala do značné míry izolovaná. Teprve postupně se arménská veřejnost rozpomněla na to, co v opojení karabašským tématem muselo jít stranou – na vlastní nezávislost a demokracii. Nespokojenost vyvrcholila po dlouhých desetiletích roku 2018, kdy mohutné demonstrace a svobodné volby „karabašskou kliku“ smetly, a naopak vynesly k moci dnešního premiéra Nikola Pašinjana.
Arméni potřebují léčbu
Ovšem demokratizace země byla trnem v oku ruskému prezidentu Putinovi. Navzdory slibům a bezpečnostním garancím, ke kterým se Rusko vůči Arménii zavázalo, pro jejich splnění Putin nehnul ani prstem, když Ázerbájdžán v roce 2020 s podporou Turecka obsadil části Karabachu a přilehlá území. Ruskem vyjednané příměří po takzvané druhé karabašské válce znamenalo, že okleštěná enkláva byla spojena s Arménií pouze jedinou cestou, takzvaným Lačinským koridorem. Ten přitom Ázerbájdžán před nedávnou ofenzivou po deset měsíců blokoval. Způsobil tak humanitární krizi, obyvatelé Karabachu trpěli nedostatkem základních potřeb, léků i potravin.
Nyní se všechno mění. Region obsazuje ázerbajdžánská armáda, první rodiny uprchlíků už odcházejí do Arménie.
„Nikdy jsem nelitovala, že jsem se v roce 1988 stala účastnicí toho hnutí, protože jsem tehdy věděla, proč se to dělá,“ hodnotí Arménka Anna Israyelyan. „Ale právě proto to teď tak bolí. Protože všechno, pro co jsme žili, bylo zneplatněno.“
„Jsme v podstatě ve stavu těžké nemoci, ve stavu, kdy potřebujeme neodkladnou léčbu,“ popisuje psychickou kondici dnešní arménské společnosti Lusine Hovhannisyan. „Nemáme teď vůbec žádnou touhu cokoli dělat, cokoli měnit. Je to společnost, která utrpěla velkou ránu, do které udeřil blesk. Mělo by se stát něco obrovského a radostného, aby se lidé zase chtěli uzdravit, protože člověk se nechce uzdravit, když jde o dlouhý, nepřetržitý stav nemoci. Měla by se stát velká věc, aby lidé zase chtěli být zdraví.“
Arméni jsou prastarý národ, světu dali neobyčejné množství významných osobností a civilizačních výdobytků, podstatně obohatili i evropskou kulturu.
O osudu Arménů dnes rozhoduje Rusko s Tureckem, které na nezávislosti, demokracii ani prosperitě Arménie nemají žádný zájem.
Evropa a Západ by ale tento zájem mít měly, stejně jako by je mělo zajímat kulturní dědictví a lidská práva obyvatel Náhorního Karabachu. Nikdy v dějinách nebyla tak velká příležitost pro angažovanost Evropy v Arménii, jako je právě teď. Arméni totiž dnes více než kdy jindy potřebují evropskou perspektivu, aby si uchovali nezávislost a demokracii. A taky aby se měli na co těšit. Aby měli důvod chtít být zase zdraví.
