Arif Yunus

* 1955

  • "Pak mě přivázali k radiátoru nebo ke sloupu a začali mě bít. Bili mě jedenapůllitrovými plastovými lahvemi s vodou. Mimochodem, nikdy jsem si nemyslel, že když vás někdo praští do hlavy lahví naplněnou vodou, je to tak divoká bolest, divoká bolest. Ne obuškem, ale právě touto věcí mě bili. A to záměrně, protože to nezanechává žádné stopy. To znamená, že vám hoří celé tělo, a pak vás nad ránem přivedou do cely. Ráno na vás není nic vidět, ale je tam ta divoká a strašná bolest. Většinou se mě snažili takhle zmlátit. Moc dobře si pamatuji, co jsem slyšel, a oči jim přitom svítily: 'S ním zacházejte pečlivěji!' Tím mysleli, aby na mě nezůstaly žádné stopy. Nepochopil jsem to hned. Šlo o to, zbít mě tak, aby na mě nebyly žádné stopy, kdyby to přišel zkontrolovat Červený kříž. Většinou mě bili po hlavě. Trefovali se po celém těle, ale z nějakého důvodu mě nejvíc bolela hlava. V důsledku toho jsem často ztrácel vědomí. Mlátili mě, pak si dali přestávku a říkali: 'Podepíšeš, nebo nepodepíšeš?' Samozřejmě jsem je poslal pryč. Tak pokračovali dál."

  • "Hlavně, Leyla a já jsme historici. A my jsme byli neustále konfrontováni s problémy, které si mnozí sovětští lidé neuvědomovali. Protože co je to historik v národních zemích? Znamená to, že se nemůžete zabývat historií vlastního národa. Ještě jedna poznámka. Byl jsem v oddělení etnogeneze, které se zabývalo původem národa. A ukázalo se, že jsme především museli všechno dělat rusky, zejména když se psalo o zásadních problémech. V rodném jazyce se mohlo psát o historii komunistické strany nebo chválit Sovětský svaz. Ale starověk a středověk – pouze v ruštině. Před zveřejněním dávala Moskva svolení. Tam byla disertace také schvalována. Vždy jsme tento okamžik cítili. Nebo kdo pracoval v archivu, určitě se setkal s kontrolou na různých úrovních. Pokud chtěl pracovat v archivu, musel získat povolení. Každá instituce, zejména naše akademie věd, měla tzv. 'speciální oddělení' – to bylo KGB. Povolení dalo zvláštní oddělení akademie, pak zvláštní oddělení v Moskvě. Pak jste dostali povolení a šli jste do archivu, kde vás znovu zkontrolovali. Ať se vám to líbilo, nebo ne, začal jste přemýšlet: 'Proč to všechno? Proč bych měl získávat materiály o historii svého národa tímto způsobem?' A mimochodem, ne každý dal svolení. Když jste měl přístup ke speciálnímu depozitáři, vyvstala spousta otázek. Viděl jsem rozdíl mezi oficiální historií mého národa – deklarovanou historií, a skutečnou historií. Dokonce jsem věděl, že sovětské dějiny jsou zcela zkreslené. V Rusku je to mimochodem zkreslené i nyní. Mnohé z toho, co jsme viděli ve filmech a četli, byla naprostá lež. A já jako historik, jako vojenský historik, odborník na války, jsem to věděl velmi dobře."

  • "Při studiu pogromů v Arménii jsem vedl rozhovory s 928 uprchlíky. A ne jen tak ledajaké rozhovory. V té době nebyly počítače, psal jsem ručně a udělal si mozoly na prstech. Poté jsem tyto materiály poslal Generální prokuratuře SSSR. Na základě toho Moskva zahájila 26 trestních řízení ve věci vražd Ázerbájdžánců v Arménii. Totéž jsem udělal v případě pogromů v Ázerbájdžánu. Obě strany se mnou samozřejmě byly nespokojené, protože kdybych jako Ázerbájdžánec psal jen o pogromech v Arménii na Ázerbájdžánce, udělali by ze mě v Ázerbájdžánu hrdinu. Ale psal jsem také o pogromech na Armény. Takže jsem porušil tabu, že v době války se nesmí psát špatné věci o vlastních lidech. Nemůžete. Stáváte se nepřítelem. Tehdy jsem byl mimochodem poprvé označen za arménského špiona, nepřítele národa. Ale já jsem tehdy říkal a vždycky jsem říkal, že v karabašském konfliktu není nikdo v právu, obě strany mají ruce až po lokty v krvi. Na jedné i na druhé straně je krev. Mým úkolem bylo dělat osvětu."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.09.2022

    (audio)
    délka: 02:17:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a svědomí národů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsme naživu, jsme zase spolu, dál bojujeme

Arif Yunus v roce 2022
Arif Yunus v roce 2022
zdroj: Natáčení

Arif Sejfulla ogly Yunus se narodil 12. ledna 1955 v Baku v tehdejší Ázerbájdžánské SSR. Rodiče jeho otce byli ve 30. letech 20. století po procesu zastřeleni. Rodiče jeho matky v téže době uprchli před kolektivizací do Náhorního Karabachu. Arif vystudoval historii a postgraduální studium na Státní univerzitě Baku, působil v Akademii věd Ázerbájdžánu. V prvním roce na univerzitě vytvořil mládežnickou organizaci Unie stejně smýšlejících lidí, jejímž účelem bylo vrátit SSSR na správnou cestu socialismu, z níž podle Arifova přesvědčení sešel. V roce 1976 byl zatčen za údajné protisovětské postoje, ale o dva a půl měsíce později byl propuštěn. Arif se oženil s pozdější lidskoprávní aktivistkou Leylou, společně psali své disertační práce, články do samizdatových novin Express Chronika a četli zakázanou literaturu. Od roku 1988 Arif zaznamenává události arménských a ázerbájdžánských pogromů, které stály na počátku vzájemného konfliktu obou zemí. V letech 1992–1993 vedl informační a analytické oddělení úřadu prezidenta Ázerbájdžánu. V letech 1994–1997 byl zástupcem humanitární organizace Caritas v Ázerbájdžánu. Od roku 1997 je zaměstnancem Institutu pro mír a demokracii, který založila jeho manželka Leyla Yunus. Napsal více než 200 článků a několik knih o současné situaci na Kavkaze a Náhorním Karabachu, náboženských, národnostních a vojenských konfliktech a uprchlické problematice. V roce 2014 byl zatčen a obviněn z toho, že je arménským špiónem. Mučili ho v ázerbájdžánské věznici, ale přiznání z něj nevynutili. V roce 2015 ho soud poslal na sedm let do vězení za údajné hospodářské trestné činy, pod tlakem světové veřejnosti mu byl ale trest změněn na podmíněný. V roce 2016 získal Arif politický azyl v Nizozemsku, kde žije se svou ženou Leylou a dcerou Dinarou. Spolu se svou ženou napsal knihu Ze sovětského tábora do ázerbájdžánského vězení. Pokračuje v lidskoprávních aktivitách v Institutu pro mír a demokracii, který je nyní registrován v Nizozemsku. V Praze pobýval Arif Yunus na přelomu srpna a září 2022 na pozvání Nadace Forum 2000, které vděčíme za zprostředkování rozhovoru.