„Zabránit etnické čistce je zodpovědností celého mezinárodního společenství“

Když jsme se v září potkali v gruzínském hlavním městě Tbilisi, bylo to pouhý den poté, co Ázerbájdžán dobil Náhorní Karabach nazývaný Armény Arcach. Bylo vidět, že tě ten vývoj silně zasáhl. Jaký je to pro tebe a pro všechny Armény pocit?

Nemám ráda přehnaná zevšeobecňování a tvrdit něco jménem celého národa obvykle zkresluje situaci, monopolizuje debatu a umlčuje hlasy na okraji společnosti. Můžu ale shrnout své vlastní pocity, a zkusit tak popsat, co „cítím ve vzduchu“. Lidé jsou ztracení, mají vztek, vnímají, že je svět nechápe, že zůstali sami. Cítí se bezmocní, zrazení. Ale zároveň se snaží jednat racionálně, vyvíjet aktivitu, prostě něco dělat. Jsou to smíšené pocity.

Máš nějaké přátele nebo příbuzné v Karabachu? Co teď dělají?

Mám tam přátele a stejně jako většina ostatních právě odjíždějí do Arménie nebo odjeli hned po posledním útoku. Opustili své domovy, zahrady, pozemky, svůj dosavadní život a možná i kus sebe sama a přinášejí si s sebou jen složku s dokumenty a své vzpomínky.

Jaká je v současnosti situace v Karabachu podle toho, co víme? A co protivládní protesty v Jerevanu, které po ázerbajdžánské ofenzivě propukly?

V důsledku devítiměsíční blokády a posledního útoku Ázerbájdžán ovládá skoro celé území Arcachu (Karabachu). 

Ti lidé byli nejdříve ve své vlastní domovině izolováni od okolního světa, nedostávaly se k nim potraviny, léky, základní potřeby. Potom přišly útoky a teď jsou nuceni k útěku. A ruské „mírové síly“ po celou dobu jen nečinně přihlížely. K dnešku (30. 9., pozn. red.) odjelo do Arménie asi 90 000 lidí (z celkových 120 000, počty uprchlíků přitom stále rostou, pozn. red.). Prezident Arcachu oznámil, že se samozvaná republika k 1. lednu 2024 rozpustí. 

Co se týče protestů v Jerevanu, ty zdá se téměř utichly, protože lidi se teď věnují spíš pomoci uprchlíkům než protestování.

V Arménii vzniká řada uprchlických center, stavějí se stany. Zima se blíží. Přichází nějaká pomoc ze zahraničí?

Arménská vláda zřídila registrační systém, kde se zapisují jména příchozích a jejich potřeby. A vedle toho existuje platforma, kam se přihlašují dobrovolníci. Na místě také působí stovky občanských iniciativ. Co se týče zahraniční pomoci, dosud ohlásily Spojené státy, že dodají 11,5 milionu dolarů humanitární pomoci, Francie uvolnila 7 milionů eur, 5 milionů eur přijde od Evropské unie, 2,5 milionu dolarů z Kanady a 1,3 milionu eur ze Švédska.

Jaké dopady může mít dobytí Karabachu na vnitřní vývoj v Arménii?

Protože celý ten proces teprve probíhá, nejsou pochopitelně všechny následky ještě viditelné. Je nicméně jasné, že se Arménie cítí podvedena svým „strategickým spojencem“ – Ruskem. A ruští představitelé s pomocí ruských státních médií zároveň vedou protiarménskou kampaň. Jeden z možných vnitropolitických dopadů, který už vnímáme, je posun a revize názoru arménské společnosti na to, kdo je naším partnerem.

Ale vzhledem k tomu, kde Arménie geopoliticky leží, a kvůli dlouhodobě problematickým vztahům se dvěma jejími sousedy, s nimiž také sdílí nejdelší hranice, nenabízejí se žádné důvěryhodné garance pro nová partnerství. 

Současně se ale v reakci na nastalou katastrofu společnost mobilizuje. Takže vnější hrozby můžou buď posílit arménskou státnost, nebo ji ještě více oslabit. Hodně bude záležet na odolnosti a síle naší společnosti.

V souvislosti se současným exodem někteří Arméni mluví o „druhé genocidě“. Nakolik je to příhodné označení?

Genocida z roku 1915 a vzpomínky na ni jsou pro Armény traumatem. Traumatem s velkým „T“. Turecko genocidu nikdy neuznalo, Arméni mají pocit, jako by její hrozba byla stále přítomna. A celé téma Karabachu je s tímhle traumatem těsně propojeno, protože Ázerbájdžánci jsou v arménském pojetí světa spřízněni s Turky a protože dnešní Ázerbájdžán je spojencem Turecka. Kromě toho se Turecko přímo podílelo na poslední válce o Karabach v roce 2020. Takže v kolektivním vnímání Arménů jak Turecko, tak Ázerbájdžán usilují o to, aby Arménie coby území mezi jejich dvěma „bratrskými národy“ přestala existovat. Vždycky, když konflikt eskaluje, vyvolá to vzpomínku na genocidu.

Ale co se týče nedávného vývoje, tak Lemkinův institut pro prevenci genocidy vydal v září 2023 hned dvě varování týkající se Arménů z Arcachu a ještě předtím vydala International Association of Genocide Scholars silné prohlášení, ve kterém zaznělo, že „v Náhorním Karabachu existují významné faktory rizika genocidy arménského obyvatelstva“. Existují i další podobná prohlášení.

Jako spisovatelka a kulturní antropoložka ses opakovaně pokoušela zamýšlet nad tím, jak probudit důvěru mezi Armény a Ázerbájdžánci. Prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev tvrdí, že Arméni můžou v Karabachu zůstat za podmínky, že přijmou ázerbajdžánské občanství. Z tvojí zkušenosti – nakolik je Ázerbájdžán tolerantní k arménskému jazyku a kulturnímu dědictví?

Současná vláda v Ázerbájdžánu se opakovaně projevila jako armenofobní. Nedošlo také na žádná opatření, která by pomáhala budovat vzájemnou důvěru. Nejenomže Alijevův režim pokračuje v destrukci arménského kulturního dědictví, o kterém mluví jako o „kultuře Albánců“ (myšlen je vyhynulý kavkazský národ, ne současná Albánie, pozn. red.), ale nedávno dokonce začal mluvit o vlastní Arménské republice jako o „západním Ázerbájdžánu“. Vzhledem k téhle rétorice a konkrétním výrokům je malá naděje, jestli vůbec nějaká, že by Ázerbájdžán projevoval jakoukoli toleranci k Arménům, kdyby přijali ázerbájdžánské občanství.

Pořizovala jsi orálně historické rozhovory s pamětníky první karabašské války (1988 – 1994), kteří také vzpomínali na sovětské časy, kdy panovalo napětí, ale i soužití.  O čem vypovídají jejich příběhy?

Tyhle rozhovory jsem vedla ještě před válkou v roce 2020. Někteří z těch, s nimiž jsem mluvila, či jejich blízcí příbuzní, ve válce roku 2020 zemřeli. Takže nevím, jestli by dnes říkali to samé, kdybych se jich ptala znovu… Každopádně většina lidí v rozhovorech vzpomínala na soužití, přátelství a sousedské vztahy v rámci sovětského „přátelství mezi národy“. Ale také mluvili o napětí, a dokonce o střetech během tohoto období, kdy se hluboké a staré problémy mezi Armény a Ázerbájdžánci neřešily a vzájemná důvěra se neposilovala. Kromě toho Stalinova kavkazská politika v duchu hesla „rozděl a panuj“ podle nich může za současné problémy. Protože právě Stalin přiřknul historicky a etnicky arménské regiony Náhorního Karabachu i Nachičevanu tehdejší Ázerbajdžánské sovětské socialistické republice.

Příběhy těchto pamětníků nám nejspíš ukazují, že autokratická vláda, její rozhodnutí a kroky v zásadě konflikty neřeší, ale pouze je udržují v umělém spánku, dokud nedostanou příležitost znovu propuknout. Proto potřebujeme důkladnější proces léčby ran a společenskou transformaci na obou stranách, abychom vybudovali základy vzájemné důvěry, a dosáhli tak dlouhodobého smíru.

Proč je tato oblast pro Armény vlastně tak důležitá? Bylo tomu tak vždycky? Proč se otázka Karabachu stala tak zásadní v letech 1988 a 1989?

Arcach je jednou z Armény nejdéle kontinuálně osídlených oblastí na Kavkaze. Jeho obyvatelé po staletí bojovali za svoji svobodu, a dokonce si udrželi autonomii i v obdobích, kdy většinu Arménie ovládali jiní. V Arcachu najdete některá z nejdůležitějších míst arménské identity a kultury včetně Amarasu, kláštera, kde na počátku 5. století založil svoji první školu Mesrop Maštots, otec arménského písma. Na počátku 20. století bylo karabašské město Šuši či Šuša jedním z center arménské kultury a vzdělanosti. Ta oblast prostě byla pro Armény po staletí důležitá, přesto ji Moskva roku 1923 přiřkla Ázerbájdžánu. 

Když začala Gorbačovova perestrojka, Arméni tvořili v karabašské autonomní oblasti stále většinu navzdory útlaku po celé sovětské období. Mysleli si, že nastala dobrá příležitost usilovat o sebeurčení podle tehdejšího sovětského práva. Také většina arménských disidentů v sovětských dobách sdílela ideál nezávislé Arménie spojené s Arcachem a Nachičevanem. Tak se stalo, že se úsilí karabašských Arménů stalo jedním ze zásadních požadavků arménského hnutí za nezávislost na SSSR v letech 1988 a 1989.

V západních médiích je Arménie často popisována jako spojenec Moskvy. Proč ruští vojáci nezasáhli, a to ani za druhé karabašské války v roce 2020, ani teď? Jak to Arméni hodnotí?

Arménii se zřejmě nedaří prosadit v západních médiích svůj pohled na konflikt hlavně proto, že je vnímána jako spojenec Ruska, a zejména po ruské invazi na Ukrajinu je každý, kdo je spojován s Ruskem, hodnocen negativně… Je pravda, že Arménie uzavřela několik strategických dohod s Ruskem. Žádná z těchto dohod ale nebyla v roce 2020 ani později naplněna, nesplnily svůj účel. Ruští vojáci v roce 2020 právně vzato intervenovat nesměli, chyběl pro to smluvní základ. Jako „strategičtí spojenci“ ale mohli poskytnout vojenskou podporu, mohli se pokusit o efektivní mediaci. 

Dnes mnozí věří, že v Arménii Rusové nebyli kvůli nám, ale jen proto, aby zvýšili svoji vojenskou přítomnost v regionu. Problém je, že Arménie kvůli své historické zátěži a geopolitické poloze nemá, co se spojenců týče, příliš na vybranou. 

A co Západ? Cítí se Arméni Západem opuštěni?

Mnozí ano. Věří, že Západ jako celek, s výjimkou zemí jako je Francie, hrál za války v roce 2020 a později „na obě strany“. Průměrný evropský občan má dnes hlavně obavy o Ukrajinu, nemá čas vnímat události ve zbytku světa ani chápat, co se tam děje. V mezinárodních vztazích zase jednou vítězí „reálpolitika“, kdy každá země jedná na základě svých vlastních zájmů, a ne ve prospěch sdílených hodnot. Arméni kvůli tomu přestávají věřit i mezinárodním institucím, které mají chránit lidská práva a univerzální hodnoty. Zabránit další etnické čistce přece má být zodpovědností celého mezinárodního společenství!

Šíří se zvěsti o dohodách mezi Ruskem a Tureckem za zády Arménů. Jsou to mýty, nebo na tom může být něco pravdy?

Je docela dobře možné, že takové dohody jsou. Historie nám ukazuje, že Arméni vždy museli draze zaplatit, kdykoliv se Rusko s Tureckem na něčem shodli.

Nálada v arménské společnosti je teď pochopitelně nevalná… Vidíš někde „světlo na konci tunelu“, nějakou vizi, která by pro Armény mohla znamenat naději?

Řekla bych, že se navzdory všem těžkostem Armény podařilo mobilizovat, aby na tu katastrofu nějak reagovali. Pomoci bližním v nouzi teď věnují tolik energie, že to představuje naději i do budoucna.