Začátky muzea tajné policie v Berlíně byly divoké. Neznámí lidé jezdili k budově nově vzniklého muzea a nabízeli obsah svých kufrů. Tajné dokumenty, vysílačky nebo odposlouchávací zařízení tak postupně zaplnily několik pater budovy bývalého sídla Stasi.
Když Paměť národa letos v květnu slavnostně otevírala novou expozici v Institutu Paměti národa v Brně, nechyběl u toho ani Sven Behrend, ředitel známého muzea tajné policie v Berlíně. Při tvorbě výstavy totiž autoři čerpali inspiraci a objevovali nové přístupy v různých institucích v celé Evropě a Muzem Stasi bylo jedním z nich. Se Svenem Behrendem si povídala Petra Partsch z oddělení komunikace.
Pohled na minulost očima tajné policie
Před malou chvílí jste měl možnost vidět novou expozici Tichá hrdinství v brněnském Institutu Paměti národa. Musím se na úvod zeptat: jaké to bylo?
Je to opravdu působivé. Ty osobní výpovědi pamětníků… Má to atmosféru. Cením si odvahy tvůrců, protože je to vlastně dost revoluční. A je to promyšlené do posledního detailu.
My jsme se rozhodli pro vznik Institutů, abychom seznámili s nedávnou historií hlavně nejmladší generaci, a to moderní formou. Příběh vašeho Muzea Stasi byl tehdy na počátku devadesátých let ale úplně jiný. Můžete ho přiblížit?
Příběh muzea Stasi začal v roce 1990, první výstava byla otevřena už v říjnu. Někteří ze zakladatelů byli političtí vězni, aktivisté, zajímaví lidé z Východu i Západu. A jejich cílem bylo prolomit mlčení, protože oni – tajná policie – měli moc jen proto, že ovládali informace.
Právě na kontrole informací je postavena každá diktatura.
Proto jsme mlčení prolomili přímo v budově ministerstva pro státní bezpečnost – nahlas mluvíme o minulosti, o pachatelích, o diktátorech, ukazujeme jejich nástroje a metody. To, že jsme začali tak brzy, bylo opravdu převratné.
Předpokládám, že cílem v té době bylo zachránit co nejvíce tajných dokumentů. Podařilo se zaměstnancům Stasi dokumenty zničit? Měli na to vůbec čas?
Ano, od listopadu 1989 do ledna 1990. Těch dokumentů na ministerstvu pro státní bezpečnost bylo ale tolik, že nemohli zlikvidovat vše. Složky některých lidí byly ale zničeny úplně, takže vlastně ani nevíme, že existovaly. V letech 1990–91 to často vypadalo tak, že někdo přijel s dodávkou, otevřel kufr a říká: „Podívejte, co mám. Chcete to?“ Nebo přijela jedna žena, která měla na starosti rozpuštění celého oddělení státní bezpečnosti, a té se podařilo zachránit spoustu věcí, třeba mikrofony. V počátcích ta expozice vypadala velmi jednoduše – vitrína s předměty a vedle toho na stěně papír s popisem. Ten princip se úplně nezměnil, i když je to samozřejmě už modernější. V současnosti máme přes třicet tisíc exponátů v několika místnostech. Stále představujeme, co se tu dělo, jakými způsoby, a to z perspektivy tajné policie, nikoliv obětí. Takové bylo rozhodnutí už na začátku.
Pracovali jste v třeba i s příběhy bývalých pracovníků Stasi?
Ne. Na počátku se rozhodlo, že z obav z infiltrace do nových úřadů a podobných důvodů je lepší držet se od nich dál. Já jsem u toho nebyl, bylo mi šestnáct, sedmnáct let a chodil jsem do školy v našem městě. Když u nás ale otevřeli místní pobočku tajné policie, měl jsem možnost mluvit s několika zaměstnanci.
„Člověk měl po těch rozhovorech opravdu divný pocit... Asi takový, že si potřebuje dát sprchu. Ten styl, jakým hovořili, byl totiž velmi manipulativní a nepříjemný.“
Nicméně si myslím, že možná bychom je teď po těch třiatřiceti letech mohli oslovit, protože přeci jen tu brzy už nebudou. Možná s nimi nebudeme mluvit o politice, ale spíš o těch praktických věcech, jak vypadal jejich pracovní den a náplň práce. V tomto máme určitou mezeru.
Cestování do temných časů
Jaká část Muzea Stasi je vaše nejoblíbenější?
Samozřejmě je to druhé patro, kde pracoval přímo ministr. Jeho kancelář, kanceláře sekretářek, stoly, závěsy, atmosféra… Je to takové cestování v čase. Taky se mi líbí vstupní hala. Překvapivě je to velmi příjemný, světlý, moderní prostor, nikoliv stalinistická architektura padesátých. let. To byl původní plán, ten se ale po Stalinově smrti změnil. Řekl bych, že je to opak podoby, jakou by člověk očekával, a právě v tom vidím zajímavý kontrast – spousta věcí, které se v té budově odehrály nebo byly naplánovány, byly velmi brutální, ale to místo samo o sobě vůbec brutální není.
Spolupracujete s jinými organizacemi? Nebo poskytujete prostory také jiným subjektům?
Nejdůležitější je pro nás spolupráce s federálním archivem, který uchovává spisy a má na starosti také jedno z pater výstavy. Někdy pořádáme tematické akce. A samozřejmě zájem je ze strany filmařů.
„Často se jedná o dokumentární snímky nebo i klasické hrané filmy jako například Životy těch druhých.“
Ale neposkytujeme tuto možnost všem, vždy to pečlivě zvažujeme. Velký zájem mají třeba módní časopisy, které by tu chtěly nafotit módní kampaně nebo třeba reklamu na parfém, ale na to jsme nepřistoupili.
Jaké máte plány?
Bezpochyby bude potřeba určitá modernizace. Rád bych v expozici viděl víc interaktivních prvků. Ne takových, že člověk zmáčkne tlačítko a něco se stane, ale spíš v tom smyslu, že k vám výstava promlouvá, vtáhne vás. Říkám si, co budou chtít lidé vidět třeba za deset let…? Rozhodně bych se nechtěl dočkat stavu, že už nikdo nepřijde, že bychom ztratili spojení s další generací. Je to proces, který nekončí.