V Institutech Paměti národa nechceme návštěvníky jenom neadresně dojímat

15. března Post Bellum otevírá Institut Paměti národa v Pardubicích. Stane se prvním institutem, ve kterém Post Bellum nabídne zcela nový formát expozice. Můžete nastínit, o co jde a proč jste se vlastně Instituty rozhodli založit? 

Idea Institutů Paměti národa vznikla jako spojení několika trendů v Post Bellum. Přes dvacet let let sbíráme pamětnická svědectví a od úplného počátku se snažíme nevytvářet pouze bezbřehý archiv, ale vyprávět ty příběhy dál. Důvodem, proč příběhy zprostředkováváme, pro mne není myslím primárně „osvěta“ o tom, co se dělo ve 20. století, jak těžká nebo špatná ta doba pro spoustu lidí byla a podobně. Tím opravdovým důvodem je to, že do veřejného prostoru vnášíme příběhy lidí, kterým o něco šlo, kteří v náročných zkouškách, jež jim totalitní režimy připravily, nějak obstáli. Anebo třeba i neobstáli tak, jak by si sami představovali, ale jsou schopni a ochotni o tomhle lidském zápase v dějinách vydat autentické svědectví. To je podle mne hlavní důvod, proč ty příběhy natáčíme. 

Nejde nám o to, stavět našim pamětníkům pomníky, chceme vyprávět autenticky jejich příběhy tak, aby byly srozumitelné a mohly promlouvat dál. Největší ambicí pro mne totiž je, aby se občas podařilo, že se nějaký příběh do lidí, kteří se potkávají s Pamětí národa, zapíše, pohne s nimi – a hlavně že si na něj vzpomenou v nějaké vlastní těžké chvíli. A právě s touhle ambicí jsme začali připravovat ideu Institutů paměti národa.

Měla tato myšlenka nějaké důsledky pro samotnou podobu expozice?

Vlastně dost zásadní. My jsme na začátku provedli evaluaci různých našich výstavních projektů – a došla nám na základě toho dost důležitá věc: totiž, že se v našich výstavách často snažíme diváka ohromit, ať už rozsahem a pestrostí naší sbírky nebo třeba umným a působivým propletením různých příběhů do emotivního a silného výstupu. A jde nám to myslím docela dobře. Z ohlasů na tyto výstavy víme, že z nich návštěvníci často odcházejí dojatí a pohnutí. Ale já se bojím, že to je takové to neadresné dojetí ve smyslu „to byla ale hrůza“. A mně to vlastně přijde trochu málo – proto jsme se v případě expozice pro Institut Paměti národa rozhodli jít na první pohled jednoduchou cestou a zaměřit ji na vyprávění jednotlivých pamětníků. A najít pro ně takovou formu, která by příběhy podpořila, a zároveň je zpřístupnila těm, o které nám jde nejvíc: totiž mladým lidem. 

To je i důvod, proč je expozice postavená na využití moderní techniky? Co to návštěvníkovi přinese?

Ano, to je ten hlavní důvod pro tohle rozhodnutí. My jsme prostě chtěli najít způsob, jak vyprávět příběhy v prostoru, aby člověk po sedmdesátiminutách odešel s tím, že opravdu prožil jeden konkrétní příběh. Moje profesní zázemí, dá-li se to tak nazvat, je v dokumentárním filmu, který jsem vystudoval a kterému se věnuji i v Post Bellum. Tady nám ale bylo od začátku jasné, že nechceme tvořit jen „kino“,jakkoli sofistikované. Proto jsme zážitek postavili na tom, že poté, co se návštěvníci na začátku expozice potkají u společného úvodu, vyrážejí sami na vlastní cestu expozicí a v ní si příběh objevují. 

Jde to nějak přiblížit? Jak to tedy všechno funguje?

Důležité je říct především to, že naše expozice až na výjimky nepracuje s fyzickými objekty. Nenajdete u nás žádnou vitrínu. Na začátku dostanete tablet, který se spolu se sluchátky stane vaším průvodcem celou expozicí. Pak už putujete po připravených zastávkách libreta: jednou se kocháte širokoúhlou projekcí, jindy na sebe necháváte působit imerzivní světelnou show či scénu augmentované reality a jinde si zase v archivní krabici najdete fyzický artefakt k vyprávěnému příběhu. Každý příběh vyprávíme na deseti zastávkách – a veškerou techniku se snažíme podřídit našemu hlavnímu cíli: tedy aby na konci bylo srozumitelné a působivé vyprávění. 

Zároveň chceme, aby návštěvníci nebyli jen statickými diváky. Jednotlivá zastavení proto oživujeme o drobné interaktivní prvky. Ale používáme je velmi obezřetně, aby neodváděly pozornost od toho hlavního, tedy samotného příběhu.  

Existuje u nás či v zahraničí podobný koncept, kterým jste se mohli inspirovat, nebo se jedná o unikátní projekt?

Žádnou přímou inspiraci vlastně nemáme. Koncepce Institutů Paměti národa vznikla díky několika omezením, která jsme měli hned na začátku. Věděli jsme, že připravujeme koncept výstavy o rozloze několika stovek metrů čtverečních, takže se nemůžeme vůbec měřit s velkými muzei. Ve velkém nepoměru k tomuto vědomí byl fakt, že sbírka Paměti národa široce mapuje 20. století – a stejnou reprezentativnost jsme čekali i od Institutu Paměti národa. Takže jsme hledali způsob jak vystavit expozici jako jakési sofistikované digitální prostředí, které bude pro vyprávění příběhů vhodné. Když ale říkám, že ten projekt nemá žádný přímý předobraz, tak je ale na místě zmínit, že dílčích inspirací je samozřejmě mnoho – a to nejen ze světa moderních expozicí, ale i ze světa her nebo současného umění.  

Co dalšího návštěvníci v Institutu Paměti národa najdou?

Institut bude fungovat jako kulturně-vzdělávací centrum, takže máme naplánovány pravidelné přednášky, debaty a projekce určené široké veřejnosti. Těšíme se samozřejmě, že k nám dorazí školy z regionu – jak už jsem zmiňoval, mladou generaci jsme měli neustále na paměti, když jsme koncepci vymýšleli.

Pardubický Institut je jen prvním z řady Institutů Paměti národa, které budou tímto novým konceptem disponovat. Kde dále je plánujete vybudovat?

Na konci letošního roku plánujeme otevřít stejně fungující expozici i v Brně na Radnické ulici. Další expozici otevíráme letos i v Olomouci. Tam se nám podařilo sehnat neuvěřitelný prostor bývalého protiatomového krytu z 50. let. Ten prostor je tak silný sám o sobě, že i expozice tam bude fungovat jinak. 

Důležité je ještě říct, že plánujeme expozice v Institutech postupně rozšiřovat. Nyní v Pardubicích začínáme expozicí Za Československo! která skrze příběhy armádního generála Tomáše Sedláčka a nebojácné odbojářky Jaryny Mlchové vypráví o údobí druhé světové války. 

Na podzim pak Institut v Brně i v Pardubicích doplníme o další expozici věnující se 50. letům minulého století. A plánujeme pokračovat dál. 

Otevření pardubického Institutu Paměti národa muselo být odloženo z důvodu nepříznivé pandemické situace. Naráželi jste v průběhu realizace na nějaké další překážky?

Vznik téhle expozice, to bylo neustálé hledání cest a způsobů. Spousta nápadů, které fungují na papíře, si při testování v expozici si říkají o zásadní změny. Takže se dá říct, že naším největším nepřítelem byl v průběhu celé realizace čas – a samozřejmě finance. Co se času týče, tak nám pandemická situace možná i trochu pomohla, protože jsme mohli ještě zapracovat nějaké změny. A co se financí týče, máme velké štěstí, že se nám podařilo pro expozici nadchnout několik jednotlivců a firem, bez jejichž pomoci by celá věc nemohla vzniknout.

Jak vlastně vypadá tým, který se na realizaci institutu podílel?

Rozhodujícím momentem pro spuštění realizace expozic v Institutech Paměti národa pro nás bylo získání tříletého grantu od Technologické agentury ČR. Ten jsme získali spolu s kreativním studiem 3dsense, které nám bylo partnerem při výrobě veškerých obsahů a hlavně navrhlo celý digitální ekosystém výstavy. Důležitou roli hrály i další řešitelky grantu:Michaela Slussareff a Nina Wančová z Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, které nám díky svému dlouhodobému zaměření na fungování muzeí a digitálních technologií byly cennou oporou a i jakýmsi kritickým hlasem. A v neposlední řadě bych z několika desítek lidí, kteří se na vzniku expozice podíleli, zmínil Václava Mlynáře z Monument Office, který navrhl všechny exponáty a celý vizuál výstavy. 

V čem Vy osobně spatřujete největší přínos Institutů Paměti národa?

Odpovím osobně. Narodil jsem se v roce 1989 a troufám si říct, že patřím k poslední generaci lidí, která měla to štěstí, že se mohla naživo potkat s lidmi, kteří zažili holocaust, druhou světovou válku, padesátá léta. Pro nás bylo jakousi samozřejmostí, že tihle lidé občas přijdou do školy, udělají besedu… Dodávalo to té historii jakýsi punc opravdovosti a taky jistou naléhavost. Člověk se s nimi musel chtě nechtě nějak popasovat. Já měl to štěstí, že jsem takhle poznal několik lidí blíž, strávil jsem s nimi nějaký čas a snad to nebude znít nadneseně, když řeknu, že se nějak stali mou součástí. Že na ně občas myslím a říkám si, co by asi v nějaké situaci dělali oni. To je zkušenost, kterou člověk nezíská při konfrontaci s nějakými fiktivními postavami z filmů. Možná je to naivní, ale já věřím, že setkání s příběhy opravdových lidí, které vyprávíme v naší expozici, by mohlo mít podobný účinek: že si na ně návštěvníci vzpomenou, až budou dělat nějaká svá vlastní rozhodnutí. V době, která přichází, to totiž bude určitě potřeba.