Blanka Čílová toho zažila už spoustu – protikomunistický odboj, ztrátu prvního manžela, druhou svatbu a pak působila v Konfederaci politických vězňů… Nyní se v 95 letech dočkala knihy, kterou o ní a novopackém odboji napsal spisovatel a cyklista Daniel Polman.
Hodně lidí vás zná jako „ultrasportovce“. Byl závodem na dlouhou trať i váš první román Holka statečná?
Nedávno jsem měl přednáškové turné, na jehož konci jsem mluvil i o této knize. Opravdu ji představuji jako asi nejdelší ultramaraton, který jsem absolvoval. Šlo o intenzivní tříletou práci, a přestože tyto dvě věci jsou relativně neporovnatelné, životní energie jsem do knížky dal určitě mnohem více než do jakéhokoliv závodu...
Jak jste se ke psaní dostal a čím vás naplňuje?
Bavilo mě už od prvních let na gymnáziu, kdy jsem paradoxně přestal mít jedničky z češtiny. Najednou jsem začal trochu bojovat s gramatikou, vždycky jsem to však zachraňoval slohovými pracemi. Během studia na vysoké škole jsem pak hodně sportoval, jezdil na kole a začal jsem to spojovat. Jakmile jsem podnikl nějaký závod nebo cestu, napsal jsem o tom pro pár časopisů, které to chtěly a líbilo se jim to. Následně jsem na tom začal stavět své nové cíle, stal jsem se šéfredaktorem časopisu Lidé&HORY a od té doby je psaní součástí mého profesního života. Ultracyklistiku považuji stále jen za koníček, nejsem žádný profesionální sportovec. Na druhou stranu při sportovních akcích sbírám zážitky, které se pak objevují v mých knížkách nebo na přednáškách. Má prvotina dokonce vycházela z diplomové práce, jednalo se o specifického cykloprůvodce po rakouských trasách.
Studoval jste obor spojený se psaním a žurnalistikou?
Mým vysněným oborem byl management cestovního ruchu na univerzitě v Hradci Králové. Rád jsem cestoval, navíc na škole byla němčina i angličtina na vysoké úrovni. Až později jsem přemýšlel, jestli nezačít studovat i žurnalistiku, ale já nejsem typ člověka, který by dělal dvě školy najednou. Radši jsem volný čas trávil sportem. Měl jsem studium tedy vždy na druhé koleji, výhybku jsem zatím nepřehodil. Ale co není, může být!
Přesuňme se k vaší nejnovější knížce. O čem je Holka statečná?
Název napovídá, že hlavní postavou je žena, která se při jednom našem rozhovoru sama označila za holku statečnou, což mi připadalo jako pěkný název knihy. Z mého pohledu však nejde o „holku“, ale o obrovsky cennou dámu Blanku Čílovou – jedinou dosud žijící účastnici třetího odboje na Novopacku. Tehdy naletělo 27 mladých mužů na trik jistého agenta a všichni skončili ve vězení. Prošli jáchymovským lágrem, potýkali se s extrémními zdravotními potížemi… Blance Čílové zatkli manžela Zdeňka Šolce, se kterým měla dvě malé děti, několikaměsíčního kluka a dvouletou holčičku. Přesto nikdy nezradila své přesvědčení. I když byla samoživitelkou a „třela bídu s nouzí“, pomáhala rodinám ostatních vězňů. Manžel po návratu z Jáchymova zemřel už ve 43 letech, děti si ho užily jen málo. Součástí skupiny byl také Vráťa Číla, jejich společný nejlepší kamarád. Deset let po smrti prvního manžela si ho Blanka vzala, společně pak vedli místní pobočku Konfederace politických vězňů a odvedli spoustu práce nejen pro novopacký region.
V prologu zmiňujete, že hlavní hrdinku znáte od dětství. Jaké jsou konkrétní vazby mezi vašimi rodinami?
Blanku jsem zaregistroval po roce 1989, kdy se angažovala v různých osvětových akcích a besedách. Naše rodiny byly také součástí Jednoty bratrské. Blanka je v ní činná doteď, i v 95 letech dělá přednášky třeba pro dvě stě lidí. Jako malý kluk jsem ji měl za „starší paní“, ale cítil jsem z ní obrovskou energii. Ostatní lidé v jejím věku byli klidnější, mluvili pomaleji, do ničeho se nehrnuli. Blanka byla pravým opakem, dodnes skáče do všeho po hlavě.
Dalo by se říci, že o Blance Čílové už někdy slyšelo celé Novopacko?
Určitě, je tu velmi známá. Musím však při této příležitosti zdůraznit jednu věc – v celorepublikovém kontextu by si zasloužila větší pozornost. To byl v podstatě také jeden z důvodů, proč napsat tuhle knížku.
Jak se tvářila, když jste jí poprvé řekl, že na jejím životním příběhu chcete postavit knihu?
Jednou z jejích výrazných charakteristik je skromnost. Odpověděla mi totiž: „Prosím tě, já nepotřebuju mít nějakou knížku o tom všem.“ Já oponoval, že ona sice ne, ale tu knihu potřebují další generace. Že by bylo fajn, kdyby její odkaz pokračoval dál, a nejlépe byl předáván právě knihami. Cítil jsem z Blanky, že se nechce nikam tlačit, ale vysvětlil jsem jí, že bych rád obsáhl celý příběh novopackého třetího odboje, do něhož byli zapleteni i další zajímaví lidé. Třeba gen. Antonín Číla, který se jako legionář účastnil bojů v Rusku, nebo významný malíř Otakar Číla, otec jejího druhého manžela.
Byl kromě Blanky Čílové vyzpovídán ještě někdo jiný?
Tvorba knihy se skládala ze dvou částí. Tou první byl rozhovor s Blankou Čílovou, dohromady mám asi šest hodin nahraného materiálu. Nikoho dalšího jsem si vyloženě nenahrával, ale mluvil jsem s několika důležitými lidmi. Mezi ně patří Tomáš Roučka, doktor a významný místní pamětník, který si všechny ty příběhy skládá dohromady po faktické stránce. Pomohl mi odhalit některé nepřesnosti v Blančině výpovědi – sama mě upozorňovala, že něco už prostě zapomněla. Významným zdrojem mluvených vzpomínek byla také Blanka Vašková, dcera Blanky Čílové. No a tou druhou částí bylo pídění se po různých detailech, postranních záležitostech a ověřených archivních věcech. Čerpal jsem z mnoha pramenů, např. z Vráťových pamětí, věcí z edice Post Bellum nebo z publikace o Miladě Horákové od Daniela Anýže, který bohužel nedávno zemřel.
Poskytla vám pamětnice kromě zdrojů i nějaké další cenné prameny?
Blanka má doma cenné archivní spisy k různým kauzám z devadesátých let, kdy odhalovali zločiny a osoby, které se na bezpráví podíleli. Například bývalí bachaři z Valdic dali jednou Vráťovi Čílovi výstřelem najevo, že není radno si s nimi zahrávat. V jejím archivu jsou také další cenné dokumenty, jako petice z roku 1968.
Kniha se pohybuje na pomezí románu a jakéhosi faktografického vyprávění nejen o rodině Blanky Čílové.
Prvním cílem bylo předat ten příběh v co nejakčnější a nejzajímavější formě, aby to bavilo i mladé lidi. Představoval jsem si různé scény jako v komiksu, který by se jednou na základě té publikace mohl vytvořit. Zároveň jsem se však nechtěl vzdát faktografie a poselství, všechno jsem zasazoval do dobového kontextu. Abychom také mladým čtenářům, kteří už třeba nemají tolik znalostí o tom režimu, vysvětlili, proč se komunisté dostali k moci nebo kdy proběhla ona první amnestie. Snažil jsem se pídit i po tom, v jakou chvíli se vězni dozvěděli o nějaké zradě, abych ty detaily vytáhl ve správný okamžik. Nikdo už dnes neví, co si mezi sebou říkali, ale docela mě bavilo vymýšlet dialogy, protože mám bujnou fantazii. Snažil jsem se používat výrazy, které dřív opravdu používali, jako například „rudé gestapo“.
V jednom rozhovoru jste uvedl, že myšlenky sbíráte i při jízdě na kole. Tímto způsobem tedy probíhalo vymýšlení dialogů?
Nad textem hodně přemýšlím na kole. Napadají mě různé scény, dialogy. Jenže jsem často líný během jízdy vytáhnout mobil a nahrát si je na diktafon. Když pak přijedu domů, začnu se škrábat za uchem a už si nevzpomenu... Nyní se snažím být trochu důslednější, vždycky si řeknu: „Nebuď línej a rovnou to namluv!“ Stačí tři nebo čtyři slova, heslovitě, člověku se to pak při přehrání hned vybaví.
Jaká příhoda ze života Blanky Čílové vás zaujala či zasáhla nejvíce?
Nejvíc mě zasáhla, v dobrém slova smyslu, historka o tom, jak ji sokolové přemluvili, aby skočila ze skokanského můstku. Prý by jim chyběly body, a tak se postavila na menší můstek. Vždycky jsem měl dojem, že toho máme hodně společného. A když mi vyprávěla tento příběh, měl jsem pocit, že je to pravda. V tomto mladém věku jsem také neustále lítal někde na snowboardu, po závodech…
Skočil jste někdy z můstku?
Ano, ale na snowboardu! Na třicítce v Nové Pace. A také jako malý na lyžích, mamka mi ale nedovolila se tomu sportu věnovat závodně. Nicméně o této její historce mě bavilo psát. Co se týče toho zasažení, její životní příběh jsem už nějakou dobu sledoval, takže jsem víceméně o všem věděl. Nejvíc mě asi dostal Vráťův příběh, který je líčen ke konci knížky v kapitole Vráťova třináctá komnata. Nechci úplně zabíhat do detailů, aby někdo nepřišel o překvapení. Zároveň má ta věc přesah do dnešní doby, a museli jsme s Blankou řešit, zda to do knihy vůbec dávat. Jde o jediné místo v knize, kde jsem musel ukročit stranou, jinak jsou všechny osoby pojmenovány svými pravými jmény.
Dala vám práce na prvním románu něco nového?
Nevím, jestli nového, ale v jedné věci mě utvrdila – žiju v naprosto skvělé době. Když jsem se vciťoval do rolí těch kluků, dávalo mi to psychicky dost zabrat. Třeba jak Zdeněk Šolc umíral na rakovinu jícnu, kterou mu stoprocentně způsobil pobyt v uranových dolech. Uvědomil jsem si, že tehdy byl mladší, než jsem teď já. Šlo o sportovce, sokola, a přesto se na něm režim podepsal takovým způsobem, že se ve 43 letech ocitl na úrovni nemocného důchodce. Všechny tyto osudy, do kterých režim vkročil, mě utvrzují: můžeme se radovat z toho, v jaké době a v jakém státě žijeme.
Článek podpořil nadační fond nezávislé žurnalistiky.
