Zničené zdraví a kořalečný mor. Temná strana života horníků za socialismu

„Oni byli celí tmaví. Ne snad, že by byli umazaní uhelným kalem a mourem. V nich bylo cosi tmavého uvnitř, potemnělost celé jejich existence, která se skládala jen z té strašlivé dřiny a zdánlivé úlevy v hospodách a harendách.“ Tak na setkávání s horníky vzpomíná básník Petr Hruška, který prožil dětství a dospívání v Ostravě. „Postupně ve mně rostla představa, že hornictví je nějaký zvláštní rozsudek, těžký úděl a že horníci musejí být kromobyčejní lidé, když to jsou schopni všechno vydržet.“

Horníci byli komunistickým režimem oslavováni jako hrdinové a bojovníci za mír, zahrnovali je oceněními a čestnými tituly a dostávalo se jim i materiálních výhod, které jiné profese neměly. K realitě hornického života však kromě těžké fyzické práce patřilo i zničené zdraví, rozšířený alkoholismus, smrtelné úrazy a neustálá hrozba důlních neštěstí. 

My tě tu potřebujeme, už neodejdeš

K hornickému povolání se lidé dostávali dvěma cestami – buď dobrovolně, nebo z donucení. Na šachtách pracovalo mnoho bývalých nepřátel režimu a jejich dětí, kterým režim nedal při volbě povolání na výběr. K nim patřil i Miroslav Vaněk, který jako syn soukromého zemědělce musel v roce 1960 nastoupit na hornické učiliště. „Když nás přijímali, říkali: ,To je mládež. Rodiče si doma debužírovali. Samý uzený, šunčičky, klobásy.‘ Víte, jak mi bylo? Normálně jsem brečel. Nás bylo sedm, doma jsme pomalu neměli co do huby.“ Již od druhého ročníku učni nastoupili do práce na dole Dukla a v patnácti letech pracovali na osmihodinové směny: „Do osmnácti jsme podle předpisů nesměli fárat, ale fárali jsme stejně.“ Bylo to jen necelé dva měsíce po katastrofě, při které na Dukle zahynulo 108 horníků. 

Václav Svoboda, syn bývalého majitele továrny na traktory z Kosmonos, se do ostravských dolů dostal jako elektrikář v rámci vojenské služby u PTP. Po skončení vojny si ho zavolali do kanceláře. „Ty ses tu osvědčil, my tě tu potřebujeme,“ sdělili mu. 

Ale mnoho lidí nastupovalo do šachet dobrovolně s vidinou velkého výdělku nebo dřívějšího získání bytu. Často přicházeli s představou, že práce v dole bude jen dočasnou epizodou, ale nakonec zůstali dlouhé roky. „Po vojně jsem si říkal, že půjdu tak na rok na brigádu na šachtu. To vydržím,“ vyprávěl Paměti národa Ivan Landsmann, který vzpomínky na práci horníka zachytil v románu Pestré vrstvy. „Seznámil jsem se přitom s mojí holkou – bývalou manželkou. A zakrátko, po necelém roce, jsem se musel ženit. Říkal jsem si, že potřebuji nějaké prachy, tak z té šachty neodejdu. Nejdřív jsem dělal v geologickém průzkumu u vrtů. Tam bylo málo peněz, tak jsem chtěl jít na čelbu razit. To mi celkem šlo a za dva roky už jsem dělal předáka. Patnáct let jsem tam vydržel.“

Ostrava jako pracovní tábor

Hornické platy skutečně vysoce převyšovaly republikový průměr, například v roce 1983 brali horníci 7200 Kčs měsíčně, což byl dvaapůlnásobek tehdejší průměrné mzdy. V rámci různých speciálních akcí měli přístup k úzkoprofilovému zboží, které se obchodech špatně shánělo, ať šlo o oblečení nebo domácí spotřebiče. Snadněji než v jiných částech republiky také získávali byty.

Petr Hruška hovoří o tom, že mnoho lidí přicházelo do ostravských dolů „jako do pracovního tábora“, přicházeli s představou že je to jenom načas a až si vydělají hodně peněz, odstěhují se za „opravdovým životem“ někam jinam. „Jenomže to se ve většině případů nepovedlo. Práce ty lidi pohltila, vyčerpala. Peníze se rozpustily na ‚rehabilitaci‘ v hospodách a harendách.“

„V tu chvíli jim začalo docházet, že se něco nepovedlo, že se jejich představa minula s realitou. To byl další zdroj mimořádné nelibosti, neladu a naštvanosti,“ dodává Petr Hruška.

Hrdinové? Jen vybraní straníci

Součástí pokryteckého vztahu komunistického režimu k horníkům byl i fenomén překonávání rekordů v těžbě. Držitelé těchto rekordů byli vyznamenáváni jako hrdinové socialistické práce, ale dosahovali jich obvykle za speciálně připravených podmínek. „Tam se podvádělo,“ říká Václav Svoboda. „Byli vybráni pracovníci, kteří měli dělat ty hrdiny. Přednostně je zásobovali materiálem a měli všechen servis, aby těch rekordů dosáhli. To všechno bylo připravené a výběrové. Ti lidi pak obvykle byli přeřazeni někam na ústřední výbor.“ 

O ještě větších podvodech s překonáváním rekordů mluví i Jiřina Kutláková, jejíž manžel pracoval na dole Staříč: „To bylo celé nahrané. Vybrali takové místo, kde se dobře těžilo, a vozili je tam autem, aby tam stihli být včas. Měli tam pak všechny podmínky, aby mohli jen jet, jet, pořád těžit.“

Navzdory tomu mezi horníky vládla neformální solidarita daná nebezpečností jejich práce. Josef Lesák, který jako politický vězeň pracoval na kladenském dole Zápotocký, vzpomíná, že kolegové z party mu řekli: „Nahoře si dělej co chceš, ale tady když budeš zavalenej, tak my tě vykopeme vlastníma rukama, a když budeme zavaleni my, tak aniž by ti to někdo řek’, tak ty budeš vyhrabávat nás.“ Ivan Landsmann zase vzpomíná na mezinárodní charakter hornických part, kde vedle Čechů pracovali Slováci, Poláci i další národnosti, ale žádná nesnášenlivost mezi nimi nepanovala. 

Ani tunu okupantům

Vztah samotných horníků ke komunistickému režimu byl dán specifičností jejich postavení. Mnoho pamětníků zdůrazňuje, že komunisté si na ně netroufali. „Mohli poslat kohokoli do háje bez jakýchkoli problémů. Tam byli politicky angažovaní jenom šéfové a ani ti si nedovolili na horníky s něčím přijít,“ říká Jiřina Kutláková. 

Josef Lesák se v padesátých letech na dole Zápotocký ještě setkal s generací předválečných komunistů, kteří stále zůstávali loajální vůči režimu a říkali mu: „Pepíku, my jsme vstoupili do KSČ v třicátým roce, to bylo v době, kdy mi doma brečely čtyři děti, měly hlad a já neměl korunu, abych jim koupil chleba nebo housku. A komunisté nám slibovali modré z nebe, tak jsme k nim vstoupili.“

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se však na některých dolech uskutečnily stávky. Miroslav Vaněk v té době pracoval na dole Dukla, který obklíčily čtyři sovětské tanky: 

Ještě o rok později se horníci vydali demonstrovat proti okupaci na náměstí v Havířově. Kromě policie proti nim zasahovaly i Lidové milice, v jejichž řadách také působili horníci. Proti havířovským protestujícím horníkům stáli milicionáři z Karviné. „Když přišli v šedesátém osmém okupanti, tak šli s námi. Za rok se to otočilo a milicionáři šli proti nám. Dostali prý padesát korun příplatek za to, že nás zmlátili,“ říká Miroslav Vaněk.

Kde jsou? Šli pod drn

„Horníci se nedožívali vysokého věku, odcházeli do invalidního důchodu někdy i v pětačtyřiceti, tak byli opotřebovaní,“ říká Václav Svoboda. Těžká fyzická práce, přechody z horka do zimy, vdechování vzduchu znečištěného uhelným a kamenným prachem – to všechno se během let na zdraví horníků výrazně podepisovalo. Když Ivan Landsmann v roce 2016, ve svých pětašedesáti letech, hovořil s Pamětí národa, zmiňoval, že z jeho kolegů je naživu už asi jen polovina. „Šli pod drn,“ konstatuje lakonicky. 

Na zdraví horníků se ale výrazně podepisoval také alkoholismus, „kořalečný mor“, jak to ostravským nářečím nazývá Petr Hruška. „Své volno, když vyfárali, strávili v hospodách a harendách. Ta úleva byla jen zdánlivá. Kdo v životě pije, tak ví, že pití je dřina. To je námaha, která tělu i duši nakonec nijak neuleví. Čili oni šli z jedné námahy do druhé.“ 

Jeho matka pracovala jako sestra v hornické poliklinice a když ji tam navštěvoval, byl často svědkem dramatických výjevů: „Přicházeli namnoze přiopilí, podráždění, nervózní, vzteklí, bolaví. Zničení svými nemocemi a svým životem. Projevovali se mimořádně divoce, expresivně. Na chodbách polikliniky se každodenně rozléhal řev a nadávky, kopalo se do dveří.“

Podle svědectví Miroslava Vaňka však horníci byli často i oběťmi nedostatečné lékařské péče. Na dole Dukla pracoval doktor Ivan Nimra, který nemocné horníky prý často odbýval: 

Nebezpečí pestrých vrstev

Kromě toho horníkům neustále doslova visela nad hlavou hrozba smrtelných úrazů. Ivan Landsmann hovoří o nebezpečných „pestrých vrstvách“, které zvěčnil ve svém stejnojmenném románu. „Je to kámen mýdlový – zrádný – zelený, červený nebo bílý. Obyčejná břidlice nebo pískovec se před sesuvem začne drolit. Jak se to začne sypat, tak pryč, za chvíli tu žuchne. Jenže pestré vrstvy nedělají nic. V tom se člověk nevyznal. Najednou se to svalilo. A pod tím jsme museli dělat.“ 

Miroslav Vaněk se stal svědkem prvního smrtelného úrazu už v prvním ročníku na učilišti, kdy jeho spolužáka rozdrtila cvičná důlní klec. „Klec byla připevněna na jeřábu a kolem něj šla ženská a nechtěně klec uvolnila a ta žuchla přímo na něj a on se rozstříkl.“ S mrtvými horníky se často zacházelo nevybíravým způsobem. „Kde máte tu pitomou mrtvolu, kvůli které jsem musel v sobotu ve čtvrt na devět sfárat?“ vykřikoval lékař při jednom ze smrtelných úrazů. A ředitel dolu se pro změnu zabýval hlavně tím, že když bude mít „smrťák“, nedostane roční odměnu sto tisíc korun. „Chlapi z dolu vytáhli mrtvého horníka a samozřejmě hned volali ředitele. On s mrtvolou třásl a povídá: ,Seš mrtvej, seš skutečně mrtvej? Probuď se!‘ Chlapi mu říkali: ‚Co blázníte, vždyť vidíte, že je mrtvej.‘ ,Zase sto tisíc v prdeli,’“ vypráví Miroslav Vaněk. 

Hlavně neříkejte, co jste tu viděli

Tlak na výkon spojený s lajdáctvím a neúctou k lidským životům – to byly hlavní příčiny nejtragičtějšího důlního neštěstí v socialistickém Československu, požáru na dole Dukla roku 1961. Způsobil ho omylem zapnutý pásový dopravník s pásy z hořlavé gumy, k rozsahu tragédie přispěly nedostatečné větrací šachty, které neodpovídaly intenzitě těžby, a nefunkční dýchací masky horníků. V červenci 1961 tak v dole Dukla zahynulo 108 lidí. Miroslav Vaněk, který v té době byl na praxi v povrchové části dolu, hovoří o tom, jak po několika dnech do dolu mohli sfárat záchranáři: 

Učni dostali za úkol vymývat rakve po ohořelých tělech. Na místo se dostavili příslušníci StB, kteří jim vyhrožovali: „Chraň bůh, jestli někde něco řeknete, co jste tady viděli!“

O zametání děsivých skutečností pod koberec hovoří i Petr Miller, polistopadový ministr práce a sociálních věcí, který jen o několik měsíců dříve, v září 1960, málem zahynul při neštěstí na kladenském dole Nosek. Při prvních náznacích nebezpečí podle něj havíři nedostali pokyn k vyfárání, ale museli pokračovat v práci, což způsobilo, že několik desítek z nich se otrávilo kouřem a dvacet lidí zahynulo. Během pobytu v nemocnici byli přeživší středem pozornosti papalášů: „Chodily za námi delegace, i z ÚV KSČ, všichni jsme dostali tuzexový balíček. Pak se soudruzi seřadili a zase odešli. Nic se ale nevyšetřilo.“

Paní v bance vydělává víc

V devadesátých letech se postavení horníků změnilo. Hornictví přestalo být preferovanou profesí a začalo se mluvit o zavírání dolů. „To bylo období, ve kterém jsme nevěděli, co s námi bude dál. Bylo to hrozně těžké období. Spousta lidí zanevřela na šachtu,“ říká Zbyněk Jakš, který pracoval na dole Kohinoor na Mostecku. „K zavírání šachet se schylovalo postupně. Postupně přestali dávat tohle a tamto a najednou nebyly ani ty peníze, kvůli kterým tam ti lidé šli pracovat.“ 

Zhoršené společenské postavení horníků a nejistá budoucnost se staly velkým zdrojem frustrace. Zbyněk Jakš v roce 2000 inicioval v dole Kohinoor stávku za lepší podmínky při zavírání dolů: „Prostě pokud to chcete zavřít, tak to zavřete, ale k těm horníkům se postavte tak nějak, aby oni z toho něco měli za ta léta, co tady tomu dali, a za to zdraví, o které přišli. Anebo to prodejte a pojedeme dál. To byl účel té stávky.“ Stávku považuje za úspěšnou: „Horníci dostávali dvanáctinásobek platu jako odstupné a dalších tři tisíce dvě stě korun za každý měsíc podle toho, kolik odfárali.“

Málokdo ovšem mluví o této profesi tak pozitivně jako důlní inženýr Pavel Vinkler: „Horničině musíte přijít na chuť. I když je to riziková, nebezpečná, špinavá práce, je to i krásná práce s přírodou. Když provádíte ražby nových důlních děl, odkrýváte místa stará stovky milionů let. Pro mě je to pěkná práce.“