Na podiu Národního divadla v Praze převezmou 17. listopadu čtyři stateční lidé Cenu Paměti národa, Náleží těm, kteří ve svých životech prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Seznamte se s jejich příběhy.
Volala jsem o pomoc, ale lidi se báli
„Když člověk vyšel z domu, nikdy nevěděl, jestli se vrátí,“ popisuje Jarmila Stibicová (1933*) policejní šikanu, kterou prožívala coby pardubická disidentka v době normalizace. V cele předběžného zadržení se naposledy ocitla 20. listopadu 1989, když s manželem mířili na setkání v místním divadle. „To už jsme se vyloženě fyzicky bránili, volala jsem o pomoc, ale lidi se báli, takže nikdo nepřišel a estébáci nás nacpali do auta,“ popisuje své poslední zatčení.
Podobných přepadovek zažila v předcházejících letech nespočet. Do roku 1970 působila jako profesorka jazyků v pardubické průmyslovce. Propustili ji poté, co byla podmínečně odsouzena za rozšiřování letáků k prvnímu výročí srpnové okupace. Patřila k hrstce pardubických signatářů Charty 77, jezdila na bytové semináře, sbírala podpisy pod petice, díky svým kontaktům pomáhala lidem, které totalitní moc protiprávně zavírala na psychiatrii. Propojovala nejrůznější opoziční skupiny: chartisty, Demokratickou iniciativu, Iniciativu sociální obrany, ekology… Věnovala se práci s mládeží a uspořádala výpravu mladých lidí za Václavem Havlem na Hrádeček. V rámci tehdejšího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) mapovala politicky motivovaná soudní jednání ve východních Čechách, pomáhala rodinám vězněných disidentů.
Protože v Pardubicích byla podobně činorodých odpůrců režimu jen hrstka, stala se pochopitelně terčem zájmu Státní bezpečnosti, který se v průběhu osmdesátých let stupňoval. V době, kdy organizovala hladovku na podporu vězněného Stanislava Devátého, ji Státní bezpečnost odvezla na osobní prohlídku do ženské věznice a vystavili ji týrání dozorkyně, známé svými sadistickými sklony.
„To je otázka osobních priorit,“ komentuje Jarmila Stibicová své životní volby. „Pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou.“ Občansky aktivní zůstala i po roce 1989, kdy zasedla v pardubickém zastupitelstvu. V průběhu devadesátých let politiku opustila a dala přednost působení v Amnesty International: „V politice je člověk velice často zatažen do věcí, se kterými nesouhlasí,“ říká chartistka z Pardubic.
Aspoň jsem viděl slunce
František Vaczula (*1929) vyrůstal v osadě Ovsište, na dohled od Bratislavy. Ale také na druhém břehu Dunaje, na území, které v důsledku Vídeňské arbitráže na podzim roku 1938 obsadili Němci. František chodil přes most do Bratislavy do školy, jeho otec do práce. Najednou se most stal hraničním přechodem. Na Slovensku se záhy ustavil loutkový fašistický Slovenský štát. František vzpomíná, jak se na bratislavských zdech objevily nápisy: „Maďari za Dunaj, Židia do plynu, Česi peši do Prahy…“
Rodičům sice zůstalo slovenské občanství, ale zároveň patřili k maďarské menšině. To mělo dopad na jejich osudy po konci druhé světové války. Zdálo se, že Maďary ze Slovenska potká podobný osud jako německy hovořící obyvatele v Čechách. Rodinu Vaczulových vystěhovali na statek do moravských Sudet. Hospodář se prý k Františkovi choval slušně, ale okolí na něj nejednou pohlíželo jako by snad byl válečným zločincem.
Po třech letech se rodina mohla v rámci „reslovakizace“ mohla vrátit domů, mělo to ale podmínku: museli podepsat dokument, že přijímají slovenskou národnost. Františkův otec to odmítl a putoval na tři roky do lágru. František viděl, jak se mezitím z bývalých „ľuďáků“ stali komunisté, nelíbilo se mu, že jejich původní dům obsadila komisařova dcera. Jako dvacetiletý se rozhodl pro emigraci. Domluvil se s ženou, která už měla manžela na západě. Oba je ale zadrželi a obvinili z pokusu o neoprávněné opuštění republiky. Naštěstí tehdy vyvázl „jen“ s pětiměsíčním trestem.
Po propuštění se ale svobody nedočkal. Krátce po svatbě ho jako politicky nespolehlivého odvedli na vojnu k Pomocně technickým praporům. Podmínky, které popisuje, byly snad ještě horší, než jaké zažil během věznění. Dřel na stavbách v Líních na Plzeňsku nebo na letišti Sliač na středním Slovensku. Vzpomíná třeba, jak museli krumpáči rozbíjet zmrzlou štěrkovou směs na stavbu silnic. „Chlapi brečeli, měli takové puchýře, že si ani nemohli ukrojit chleba.“ Přes to všechno byl rád, že neskončil jako jiní pétépáci v dolech. „Aspoň jsme viděli slunce.“
Po propuštění se František Vaczula živil jako řidič autobusu.
Budeme muset pracovat, ale nezabijou nás
Lívia Herzová (*1926), rodným jménem Kazárová, vyrůstala v Tornaľi, malém městečku na jihu Slovneska, kde většina obyvatel mluvila maďarsky. Platilo to i v asimilované židovské rodině Kazárových. Od podzimu roku 1938 po vídeňské arbitráži připadla oblast Maďarsku. V zemi vládl antisemitismus, rodina přišla o obchod – drogérii, Lívia však dál mohla studovat střední školu a hlavně tamním Židům zatím nehrozily deportace. To se změnilo na jaře roku 1944, kdy horthyovské Maďarsko obsadili Němci. Ti během několika týdnů zorganizovali transporty bezmála půl milionu maďarských Židů do vyhlazovacích táborů.
V červnu 1944 se tak po nekonečné třídenní cesta vlakem v Osvětimi ocitla i osmnáctiletá Lívia se svou matkou (o otci neměli zprávy, byl předtím odvelen do armády). „Jediným pohybem ruky šel někdo do života anebo do krematoria, “ vypráví o selekci vedenou doktorem Mengelem. Když se od bývalé spolužačky z Tornaľi dozvěděla, že je výhodné přihlásit se na práci do fabriky, rozhodla se využít situace. Zkoušela přesvědčit i svou maminku, tehdy už na pokraji sil. „Tebe vezmou, protože jsi mladá, já zůstanu tady.“ Lívia jí úpěnlivě přesvědčovala: „Tahala jsem jí, jdeme na zählappell. Budeme zase lidé, půjdeme do arbeitslagru. Tam budeme muset pracovat, ale nazabijou nás, tady půjdeme do plynu.“ Tohle odhodlání Lívii i její matce zachránilo život.
Skončily v pracovním lágru Münchmühle u městečka Stadtallendorf, dřely ve zbrojovce. Lívia zdůrazňuje, jak se podmínkou přežití stala vzájemná pomoc. Lívia tak často odvedla práci i za svojí vyčerpanou maminku. Na jaře roku 1945 přežily pochod smrti a nakonec se šťastně v Tornaľi shledali i s otcem Zoltánem. „Otec, máma a já... to se nedá vyprávět. Ani jeden z nás nedokázal mluvit,“ vzpomíná Lívia na nejemotivnější okamžik svého života.
Rodina se musela vyrovnat i s tím, že v jejich domě už žili úplně jiní lidé. Naštěstí našli útočiště u sousedů. Po válce se Lívia seznámila s židovským mladíkem Pavlem Herzem, který přišel o všechny příbuzné v nacistických koncentrácích. Usadili se v Bratislavě, vychovali dceru Evu.
Kdo to nezažil, nepochopí
„Všichni jsme dodržovali desatero skautského zákona, mezi které patřil slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ vysvětluje Jiří Lukšíček (*1933) řečený Rys, proč se po únorovém komunistickém puči a zákazu Junáka nepřestal scházet s kamarády a proč krom běžných skautských aktivit přešli i k odbojovým akcím. Začerňovali vývěsní vitrínky KSČ, přestříhali telegrafní vedení, a když se v Jílovém u Prahy konalo setkání příslušníků Lidových milicí, nakladli kameny na železniční trať a přistaveným autobusům vypustili pneumatiky. Následovalo zatčení, výslechy, Rys, aby ochránil své svěřence, vzal vše na sebe a soud mu v březnu 1953 vyměřil roční trest.
Z trestaneckého pracovního tábora Svornost při stejnojmenném uranovém dole v Jáchymově ho po pěti týdnech vysvobodila amnestie. Okamžitě ale dostal povolávací rozkaz k Technickým praporům. Skauti z jeho oddílu, kteří zůstali na svobodě, zatím pokračovali v odbojové činnosti. V květnu 1954 je pozatýkali podruhé, Rysa zatkli přímo u jednotky a odvezli do ruzyňské věznice.
Nutili ho na cele neustále chodit, nesměl se odvrátit od ostrého světla, k tomu tvrdé výslechy. Hrozili, že za jeho postoj zaplatí i jeho nejbližší. „To bylo největší trauma, které nade mnou viselo, kdo to nezažil, nepochopí,“ popsal Jiří Lukšíček situaci, kdy po několika dnech brutálního nátlaku vyhověl vyšetřovatelům a souhlasil s podpisem spolupráce.
Směl se vrátit k jednotce, kontrarozvědka se snažila spolupráci rozvinout – ale tady estébáci narazili. Rys donášet odmítal, takže orgány ho ještě v roce 1954 zařadily do dalšího chystaného procesu. V březnu 1955 byl odsouzen k šesti letům v jáchymovských lágrech Nikolaj a Rovnost. Trest si také skutečně odseděl – s častými kázeňskými tresty a samotkami. „Psychicky nás už nemohlo nic zlomit,“ uvedl Jiří Lukšíček, který i v lágru zůstal skautem. Skautský oddíl obnovoval v roce 1968 i v roce 1989 a skautské hodnoty předává mladým následovníkům dodnes.
