Jarmila Stibicová

* 1933  

  • "Tenkrát jsem si myslela, že je to dobře, že nebyla zakázána, protože by odešla do ilegality a škodila by a moc škodila, ovšem teď nakonec po zvážení všech pro a proti si myslím, že se přece jen měla zakázat, protože příležitost dělá zloděje, jo a určitě by se jich nezkazilo tolik, jako se zkazilo takhle."

  • "My jsme s manželem šli jakoby na to večer do divadla, avšak při východu z Myší díry nás přepadli estébáci mě chtěli jako zatknout, už jsme se vyloženě fyzicky bránili, volala o pomoc, ale lidi se báli, nikdo nepřišel, byla jich většina, nacpali nás do auta a ji zatkli, takže já jsem v tom divadle nebyla, protože jsem byla zadržená, a tak jako to v tom posledním období bylo běžný, že vás dali do cely předběžného zadržení (CPZ), takže jsem tu noc strávila na CéPéZetce."

  • "S mou kamarádkou, s kterou jsme seděly v lavici, tak jsme se rozhodly, že nebudeme brečet, ale že z toho poslechu uděláme takovou frašku. Tenkrát nebyly ještě propisky, byl inkoust v kalamářích, tak já jsem vylila ten inkoust na tu lavici a teď jsem řekla, musíme to dát do pořádku, vždyť bysme neměly kde sedět, čili jsme tam běhaly pořád s kbelíkem, hadrem a koštětem a snažily jsme se ten akt zneváží. Ale když začal Gottwald říkat slibuji na svoji čest a svědomí, tak to jsme už nezvládly ani my s Franckou a otočily jsme se zády a brečely taky."

  • „No prostě to znamenalo, že vás třeba sebrali na ulici a předvedli vás. Čili vlastně to bylo tak, že jste nikdy nevěděl, když jste vyšel z domu, jestli se zase vrátíte. Takže zejména pak v tom posledním období se ten tlak stupňoval. Ale v zásadě to byly vlastně jenom ty zadržení a nebylo to zase nic tak... Oni samozřejmě i zkoušeli různý finty, že třeba když jsem různě se pokoušela se před nima někam uchýlit tak, aby o mně nevěděli a mohla jsem se někam dostat, tak oni to zkoušeli, že třeba za vnučkou přišli do školky a pídili se, co babička. Nebo u synovců, co bydleli v Praze, se pídili, co teta jim přiveze. Víceméně se do toho zatahovalo širší (okolí). Jenže konkrétně synovci, to už byli takoví klučíci, tak ty to brali jako takovou romantiku, a dokonce bylo domluvený, že když je někdo takhle bude zastavovat, tak že do oken dají něco. Pro ně to byla klukovská romantika.“

  • „Co (příslušníci StB) zkoušeli, tu akci Asanace, vystěhovat, to jo. Ale jinak nějaký zverbovat, to oni věděli, že... Já jsem s nima zavedla ten styl, že oni jsou lidi pod mou úroveň, já jsem odmítala vypovídat – tam to bylo jasný, to vůbec se nezkoušelo. Akorát chtěli to vystěhování, to nabízeli s tím, že když se nevystěhujeme, že musíme počítat se zhoršením té situace, což teda opravdu nastalo, že to bylo častější (zájem StB). To období pak už (před rokem) 1989, tam už toho bylo hodně, ale na druhý straně lidi se už v tom období přestávali bát. Já nevím, jestli jsem už to říkala – dřív se lidi báli podpisovat určitý věci a už třeba Několik vět, to už lidi vyloženě za mnou sami přišli, že chtějí podepsat. Situace se měnila. Když byl Palachův týden, tak potom v tu neděli byla jakoby vyhlášená ta národní pouť do Všetat. To jsem samozřejmě nebyla doma. Pokoušela jsem se tam dostat. A i teda do těch Všetat jsem se dostala a tam nás chytli jednotlivě, mě chytli na nádraží, nacpali do autobusů. To asi znáte tu historii, jak nás odvezli do JZD a tam z toho JZD nás odvezli někam do lesa a tam nás vyhodili. Bylo to někde v lese za Starou Boleslaví. Vím, že v tom policejním voze, kterej nás vez, byl se mnou Ján Čarnogurský, John Bok a i někdo od Hejdánků, myslim, že Petra. Já jsem za Pardubicko vezla kytici s trikolorou. Tu jsem jim teda nedala, oni mně ji nechali a druhej den... My jsme z toho lesa se dostali do Starý Boleslavi. To jsme věděli, že do Brandejsa je to jenom přes most. Tam jsme nějakýho autobusáka zastavili, a tomu když jsme řekli, že nás policajti odvezli do lesa, tak říkal: ,Jo, nemusíte nic platit, já vás odvezu.‘ Lidi už byli solidární. A to pak v Pardubicích, když jsem přijela, tak prostě jsme odvolali všecky známý a na katolíky jsme se napojili. Je odpolední mše v 18 hodin v Bartolomějským kostele a pan farář že bude sloužit za Palacha mši. On teda pak se neodvážil říct, že je to za Jana Palacha, ale řekl, že to je za našeho mučedníka Jana. No tak každej samozřejmě věděl. Já jsem tam tu kytku přinesla, dala ji na oltář. Pak jsem se tam šla druhej den podívat, kytka tam sice byla, ale ta trikolora už teda byla (pryč).“

  • „No tak byli jsme my s manželem, pak tady byl Zdeněk Ingr, ten případ asi znáte, čili o tom se nebudu šířit dál, protože tam teda jde o to, že byl veden, pak přišel Zbyněk Čeřovský. Já nevím, jak dalece vám to jméno něco říká, to byl voják z povolání, letec, který teda byl vyhozen. On byl předtím v Čáslavi, ale manželka byla pořád tady. My jsme s ním přišli do styku až trošku pozdějc. On taky myslím nepodepsal tu Chartu hned na začátku, ale trošku pozdějc. Víceméně tohleto bylo všecko. Postupně pak se nabalovali další lidi. Ale tady šlo o to, že sice tu nebyli chartisti, ale byli tu lidi, kteří s náma byli v kontaktu, čili tady byla spousta aktivit. Zejména vlastně ten odpor jako všude jinde se skládal ze tří složek. Nejpočetnější byl underground, undergroundová mládež. Nejen underground, vůbec mládež, protože ti lidi celkem měli zájem o literaturu atd. Čili to byly vlastně hlavní aktivity: tiskoviny jak zahraniční, tedy Svědectví a tak dál, to mělo samozřejmě historii, pak už toho bylo podstatně víc, Listy a tak dál, pak domácí tiskoviny, takzvaný Infoch, pak později Lidovky, potom petiční činnost, to znamená sbírání podpisů. Tam zase to byla řada lidí z nezávislé inteligence – a to šlo všecko na principu sněhový koule. Kam všude to dorazilo, to já jsem ani nevěděla, protože ani nebylo dobře, aby se toho moc vědělo. To si každý bral na vlastní triko. No a pak samozřejmě beletrie, literatura faktu. To byly různé zdroje, zdroje přímo, zdroje přes. Protože samozřejmě jsem byla v kontaktu s lidma z Prahy, tak jako v nejužším kontaktu jsem byla s Aničkou Šabatovou a Petrem Uhlem, pak s Rudou Zemanem, což byl vedle Jiřího Rumla šéfredaktor Lidovek. To byla tedy další skupina. A pak později přišla další skupina a to byli lidi z církve. To bylo až spíš v tom posledním období. A úplně v tom nejposlednějšim období to byli ekologové a to poměrně taky se vlastně rozšířilo hodně. To byli třeba i moji bývalí studenti a oni postupně, zrovna tak jak underground, oni začínali u ekologie a tím, jak byli tlačeni a perzekvováni, se dostávali blíž k politice. Takže to bylo totéž. Samozřejmě ty církve, nemám na mysli lidi, kteří v tom jeli od začátku, jako Šimsa, Mezník. My jsme měli dost kontakt na Brno, jako na ty bytový semináře se jezdilo jednak do Prahy k Hejdánkovům a jednak do Brna, tam to bylo různý, paní profesorka Komárková, Šimsovi a tak dál.“

  • „Jednak to byla právní pomoc, jednak pomoc rodinám, a to jak teda materiální, protože někdy se stalo, že ta rodina zůstala bez prostředků, tak teda další právní (pomoc) právě v tý věznici, jakoby ochrana fyzicky slabších jedinců ze strany fyzicky silnějších. A především šlo o to, že ty případy dostaly publicitu. Těch případů bylo hodně, já už si je ani všechny nepamatuju. Vim, že několik lidí ze Semtína takhle bylo, a právě oni když pak třeba vyšli z vězení, tak za mnou přišli poděkovat. Že opravdu to smysl mělo, že poznali, že se k nim v tom vězení začali chovat slušněji, že si nedovolili. Typický bylo, že byl rozdíl, kde my jsme se o tom případu nedověděli, že ta rodina třeba se bála (nás) kontaktovat, dělali jakoby nic, tak ti lidi byli jakoby bezprizorní a měli ten kriminál těžkej. (Na rozdíl od) lidí, o kterých se vědělo, který ta Amnesty převzala jako svoje vězně svědomí a psala v jejich prospěch na příslušný instituce a i těm lidem do vězení. To je teda ten styl, že bylo určitý povzbuzení, že ti lidi dostávali dopisy. A i když je nedostali, nebo jenom některý, tak ty se o nich vědělo. Nebo, řekněme, když někdo přijde později: ,Jo, o tobě hlásily západní sdělovací prostředky, Svobodná Evropy nebo Hlas Ameriky, o tebe se stará Amnesty.‘ Oni všichni říkali, že opravdu to poznali, když ten případ se převzal, že to chování bylo jiný. Přece jenom ta situace byla jiná, než v byla v padesátých letech, oni si přece jenom netroulfi... nebyli beztrestný. Oni žádali potrestání těch, kdo porušili i naše vlastní zákony tím, že se dopustili nepřiměřenejch metod při vyšetřování, výslechu a tak dál.“

  • „A to, co já hlavně jsem považovala za důležité, bylo orientovat mládež. Aby se trošku v tom (vyznali). Takže kupříkladu jsme udělali takovou výpravu za panem Havlem na Hrádeček. Pro ty mladý lidi to byl samozřejmě tehdy zážitek. Já vždycky, když jsem jela na Hrádeček, tak jsem chodila jako Červená Karkulka s košíčkem na houby a byla jsem jako na houbách a takovýhle věci. Jinak byla řada takových akcí už většího rázu, co jsme třeba dělali tady. To byla třeba hladovka, tenkrát byl zadržený Stanislav Devátý, tak za Standu Devátýho. A prostě pravidelně takový besedy s mluvčími Charty. Vždycky některý mluvčí Charty tady byl, takže tu byl Petr Uhl, Hradilek, Litomiský, Lenka Marečková, Saša Vondra. A taková větší akce, co byla, byla právě organizace tý hladovky. To jsme se sešli pod záminkou oslavy narozenin v jedný hospodě. Tam nás sebrali a pak rozvezli. Mě tenkrát, protože to bylo v neděli a to tady neměli žádnou ženskou pracovnici na policii a osobní prohlídku vám musí dělat žena, mě odvezli do věznice a tam jsem viděla, že ty podmínky, to zacházení je podstatně drsnější než u těch estébáků. U těch estébáků určitý respekt byl, protože oni věděli, že já víceméně znám svoje práva a že po každým zákroku posílám stížnost na úřad vlády a na inspekci ministerstva vnitra. Ale tam teda využili paní, která, jak jsem se dozvěděla, když se dělala rekonstrukce věznice, byla sadisticky zaměřená, takže ta bez ohledu na to, že jsem říkala, že jsem po gynekologický operaci ještě v rekonvalescenci, tak mě nechala nahou na betonu a přinutila mě pod fyzickým násilím k vězeňský prohlídce – nahá v roznožení dělat dřepy, kdy zkoumají konečník a tak dál.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Pardubice, 16.03.2011

    (audio)
    délka: 01:28:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Pardubice, 09.04.2015

    (audio)
    délka: 01:10:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Hradec Králové, 17.10.2019

    (audio)
    délka: 01:58:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 4

    Pardubice, 27.07.2020

    (audio)
    délka: 43:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jste vyšel z domu, tak jste nikdy nevěděl, jestli se zase vrátíte

Stibicova orez.jpg (historic)
Jarmila Stibicová
zdroj: archiv pamětnice a sběrače

Jarmila Stibicová se narodila 14. srpna 1933 v Turkovicích na Pardubicku. Vystudovala češtinu, ruštinu a angličtinu na FF UK. Do ledna 1970 působila jako středoškolská profesorka v Pardubicích, v roce 1969 byla odsouzena za rozšiřování letáků k výročí 21. srpna 1968 na šest měsíců s podmínečným odkladem na dva roky. Po propuštění ze školy pracovala na poloviční úvazek jako uklízečka a soukromě vyučovala angličtinu. V roce 1977 podepsala Chartu 77, od té doby učit nemohla a marně zkoušela uplatnit se jinde. Uklízela až do listopadu 1989, i během té doby však byla perzekvována. Patřila se svým manželem Jaromírem k předním chartistům na východě Čech, zapojovala se i do dalších aktivit, například Demokratické iniciativy a Iniciativy sociální obrany. V únoru 1990 opět nastoupila jako profesorka na gymnáziu a konzervatoři v Pardubicích. Angažovala se v Občanském fóru a později v Občanském hnutí, v občanských komisích, byla v prvním zastupitelstvu Pardubic. Vedla personální rekonstrukci pardubické věznice, stála u vzniku městské policie. Od roku 1990 spolupracuje s organizací Amnesty International.