Utrpení židovského obyvatelstva neskončilo s válkou. Židé umírali v létě 1945 při poválečných pogromech v Polsku a v září 1945 i v Československu. Ten nejznámější se odehrál před 75 lety, 24. září 1945, ve slovenských Topoľčanech.
Před válkou žilo v Topoľčanech 2 500 Židů, kteří tvořili třetinu obyvatel. Po válce se jich vrátilo jen pět set. Patřil mezi ně tehdy sedmnáctiletý Mikuláš Bröder, který pro Paměť národa vzpomínal, jak se navrátilci stali terčem nenávisti.
Majetek židovských rodin totiž v době Slovenského štátu zabrali arizátoři, mezi něž na Slovensku patřili příslušníci Hlinkovy slovenské ľudové strany, jediné povolené politické strany v době války. Tatínek Mikuláše Nátan Bröder vlastnil před válkou firmu na zpracování kůry a stejně jako ostatní židovští podnikatelé o veškerý majetek přišel.
Když se Židé po válce na Slovensko vrátili, zavládla mezi novými slovenskými majiteli panika. Navrátilcům museli vrátit vše, co jim sebrali. Přeživší Židé se navíc rychle zmohli, což vadilo obyčejným Slovákům.
Štvanice krátce po válce
Z pětičlenné židovské rodiny Bröderovy se vrátil Mikuláš a jeho bratr Gejza. Atmosféra ve městě byla silně protižidovská a nenávist vyvrcholila ve chvíli, kdy židovský lékař Berger očkoval ve škole slovenské děti. Rozlícené slovenské ženy ho obvinily, že je očkuje jedem. „Léčil všechny děti, židovské i nežidovské. Obvinily ho, že uškodil křesťanským dětem,“ vyprávěl Mikuláš Bröder.
Ženy lékaře vyvlekly ze třídy ven a venku ho surově ztloukli dva mladí muži. V celém městě vypukl hon na Židy. Lidé je bili a demolovali jejich domy.
„Můj bratr Gejza se naštěstí schoval na četnické stanici,“ popsal Mikuláš Bröder. Četníci proti rozvášněnému davu takřka nic nezmohli. Nejeden z nich nechtěl pronásledovaným Židům pomoci.
Do Topoľčan dorazili jako posily vojáci, někteří se ale přidali k pogromistům. Útok na Židy trval několik hodin a rozvášnění Slováci a Slovenky při něm zranili těžce 15 lidí a desítky lehce.
Ve vyšetřovací zprávě ministerstva vnitra uváděli útočníci jako důvod štvanice, že „Židé, kteří se už neměli vrátit, byli zpět a všemožně pohoršovali místní obyvatelstvo: jedli nedostatkovou čokoládu a oříšky, nezapojovali se do veřejných prací a chovali se údajně vyzývavě.“
Zvláštní lékařská komise později potvrdila, že v ani jednom případě očkovaných dětí nezjistila újmu na zdraví. To ovšem protižidovské nálady neuklidnilo.
Následovaly útoky v dalších městech
Hlášení o útocích na židovské navrátilce byly hlášeny z mnoha dalších slovenských měst. Zprávy ministerstva vnitra vypovídají o protižidovských akcích v Čadci, Žilině, Rajeckých Teplicích, Vrbovém, Komárně, Nových Zámcích, Zlatých Moravcích, Levicích, Zbehách, Šuranech, Točanech, Urmíně a v Humenném.
V protižidovskou agitku se zvrhl také první sjezd slovenských partyzánů, který se konal v Bratislavě od 1. do 5. srpna 1946. Mikuláš Bröder se ho také účastnil, k partyzánům se přidal jako šestnáctiletý a zatajil přitom svůj židovský původ.
„Sjezd se zvrtl v protižidovský pogrom,“ popsal Mikuláš Bröder, „Zpátky jsem jel vlakem a uslyšel jsem tam: ‚My bychom si mohli udělat pogrom i v Topolčanech‘.“
Účastníci sjezdu proti Židům otevřeně agitovali ve vlacích, na nádražích a v hospodách, slovenské bezpečnostní orgány i organizátoři sjezdu nezasáhly. Mikuláš se proto začal připravovat na vystěhování do Palestiny.
Trpké válečné osudy rodiny
To vše po trpkých zkušenostech z války, kdy jeho rodina přišla o majetek a v roce 1942 musela nastoupit do pracovního lágru v Novákách. Na svobodu se dostali na konci srpna 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání a Němci potřebovali na jeho potlačení všechny své muže (tedy i strážce z tábora).
Po dobytí Banské Bystrice německou armádou utíkali Bröderovi s mnoha dalšími lidmi do hor před pomstychtivými Němci a slovenskými příslušníky nechvalně proslulé Hlinkovy gardy. „Starší lidé stoupali nahoru a přidržovali se kosodřeviny. Němci a gardisté se ale na motorkách dostali před nás a spustili palbu,“ vzpomíná Mikuláš Bröder. „Byl jsem jen několik metrů od rodičů, když jsme se ztratili.“
Mikuláš nacistům unikl a pokusil se rodiče najít v bytě v Banské Bystrici, kde po návratu z Novák bydleli. Nebyli tam. Jak vyplývá z archivních dokumentů, Nátan a Serafina Bröderovi putovali po zadržení v horách do přeplněného vězení v Banské Bystrici.
Němci a gardisté odtud pak začali odvážet zajaté vojáky, ale především Židy do protitankových zákopů na Kremničce, které sloužily jako masové hroby. Nacistické Einsatzkomando a gardisté tam popravili 747 mužů, žen i dětí. Jedná se o největší doložený válečný zločin na Slovensku. Manželé Bröderovi přišli o život 20. listopadu 1944, kdy je podle archívů odvezli z vězení.
Mikulášův bratr Richard bojoval při povstání proti nacistům v židovské vojenské jednotce a zahynul. Druhý bratr Gejza válku přežil.
Šestnáctiletý Mikuláš se po potlačení Slovenského národního povstání toulal bezprizorně od vesnice k vesnici. Neměl doklady a pracoval u řady lidí jen za stravu. Tvrdil jim, že se jmenuje Janko. Když se ale někde zdržel déle, říkali mu, že se musí hlásit četníkům.
Partyzánům raději zatajil, že je Žid
„Tak jsem šel k partyzánům,“ říká Mikuláš Bröder. „Nejdříve mi nevěřili a prověřovali, jestli nejsem volavka a nezradím je Němcům. Po nějakém čase přišli a říkali – Tak, Miki, tady máš nevěstu. Říkal jsem si, co je to za pořádky, to snad má každý partyzán nevěstu? Ale byla to puška a výzbroj.“
Mikuláš patřil do Nitranské partyzánské brigády. Ovšem i mezi bojovníky proti nacismu se nacházeli lidé s protižidovskými názory. Někteří zdivočelí partyzáni zabíjeli Židy, kteří se ukrývali před nacisty v zemljankách ve slovenských horách a obírali je o majetek.
Sám Mikuláš mezi partyzány problémy neměl, poněvadž jim prozřetelně zatajil svůj židovský původ. Nikdy nezapomněl na soud s jednou židovskou dívkou, jež podobně jako on hledala u partyzánů útočiště. Objevili u ní však jed a mysleli si, že ho chce použít proti nim.
„Nenechali si vysvětlit, že židovské dívky u sebe jed nosily, aby si ho vzaly v nejhorších případech samy,“ uvádí Mikuláš Bröder. „Partyzáni děvče popravili.“
Mikuláš se účastnil bojových akcí, a navíc se mu podařilo během strastiplné zimy 1944/45 zajistit jídlo pro hladovějící partyzány, když se mu podařilo zastřelit daňka.
Přežil krutý přechod ledového Hronu
Třináctého února 1945 obdržela Nitranská partyzánská brigáda rozkaz překročit Hron a přejít k Rudé armádě. Panovala ukrutná zima.
„Po řece pluly ledové kry a voda byla ledová. Hodně partyzánů v ní utonulo. Nám poručil jeden ruský důstojník, abychom mu převedli koně přes Hron,“ líčí Mikuláš Bröder.
„Mně a ještě jednoho partyzána kůň přes řeku přetáhl, drželi jsme se ho za ocas. Ruští vojáci na druhém břehu nás pak drželi nad zemí, aby z nás vyteklo co nejvíc vody. Ale stejně na nás všechno zmrzlo.“
Když Mikuláš Bröder hledal po překonání Hronu útočiště ve vesnicích obsazených Rudou armádou, slyšel za sebou divné cvakání. Nevěděl, co se děje. Pak však přišel na to, že tak klapají jeho zmrzlé onuce – tedy látka, kterou měl omotané nohy.
Nakonec vešel do jedné chalupy, kde spatřil sovětského vojáka s automatem, jak spí ve velké kolébce pro děti. Lehl si vedle něj a usnul rovněž. V kolébce rozmrzl. Poté, co se probudil, vyléval ze svých bagančat vodu.
Pak se Mikuláš přidal k Rudé armádě. „Měla i své obuvníky. Šel jsem za ním se svými rozbitými botami. Byl tam se mnou ještě jeden ruský voják a chtěl spravit svoje boty,“ vybavuje si Mikuláš Bröder. „Pak ale řekl: ‚Já jdu zítra na frontu a k čemu mi budou boty‘.“
Mikuláš pochopil, že sovětský voják nevěří, že další boj přežije. „Rusové nesměli ustupovat, kdo se otočil a utíkal, toho zastřelil kulometčík,“ upozorňuje Mikuláš Bröder. Sám se konce války dožil ve zdraví, ale většina topoľčanských Židů zahynula v koncentrácích.
Raději Slovensko opustil
Mikuláš Bröder byl poválečným antisemitismem na Slovensku tak znechucený, že se připravoval na Aliju, tedy emigraci do Palestiny. Vystěhoval se i se svou budoucí manželkou Dagmar v roce 1948, kdy už existoval stát Izrael.
V nové vlasti vybudovali s dalšími přistěhovalci kibuc Lehavot Chaviva – zemědělskou a průmyslovou osadu s kolektivním vlastnictví majetku, ve které žili deset let.
Mikuláš by tam klidně zůstal navždy, ale jeho žena Dagmar toužila po návratu domů. Vadilo jí, že děti nevychovávají rodiče, ale kibuc. Bála se také všudypřítomných hadů.
Rozhodli se žít v Praze, kde bydlela jeho tchýně. Dvaatřicetiletého Mikuláše čekala další těžká životní zkouška – výslechy, jejichž cílem bylo zjistit, jestli se z Izraele na konci 50. let nevrací jako špión.
Nakonec se mu podařilo Státní bezpečnost přesvědčit, že se vrátil jen na přání manželky. Navždy se jí ale nezbavil, StB se o něj začala znovu zajímat na začátku 70. let. Vytipovala si ho jako kandidáta tajné spolupráce s ohledem na jeho desetiletý pobyt v Izraeli.
Musel absolvovat několik schůzek, na kterých spolupráci odmítal. Zachránilo ho to, že ho StB nakonec vyhodnotila jako člověka, který by jí nemohl být užitečný. Jak vyplývá ze svazku vedeného na Mikuláše Brödera, jednomu z důstojníků StB připadal kromě jiného příliš plachý.