V šesti letech měl ze dne na den sestřičku, byly jí dva měsíce... Rodiče malé Zity Löwenbeinové se v posledních zimních válečných měsících skrývali v lese, věděli, že holčička tam nepřežije. Našli řešení. Ti „cizí“ získali izraelský titul Spravedlivý mezi národy.
Na podzim 1944 získal šestiletý Petr Rehák sestru. Jmenovala se Zita, byly jí dva měsíce a objevila se v domku v osadě Kubrica poblíž Trenčína, kde žil s otcem Peterem, matkou Máriou a starším bratrem. Petr věděl, že holčičku kdosi přinesl, že se jeho matce nenarodila. Moc nad tím nepřemýšlel, oblíbil si ji, vozil ji v kočárku.
Zita přišla na svět 9. července téhož roku. Její rodiče Alžběta a Ignác Löwenbeinovi utekli z Trenčína před novou vlnou pronásledování slovenských Židů a ukrývali se v lese.
Rehákovi zachraňovali Zitě život, ale o tom se tehdy nemluvilo. Je velmi pravděpodobné, že sami sebe nikdy nepovažovali za „hrdiny“, že v takových kategoriích vůbec nepřemýšleli. Když 29. ledna 2013 získali izraelské vyznamenání Spravedlivý mezi národy, nebyli už naživu – ocenění přebíral jejich syn.
Fotbalista z Trenčína
Historie slovenské protižidovské politiky je temná: za Slovenského štátu probíhalo ničení Židů v úzké spolupráci s nacistickým Německem, nicméně v první fázi bylo v režii tamních úřadů. Do konce června 1942 nechali Slováci deportovat 58 tisíc lidí, oficiálně „na práci“, ve skutečnosti na vyhlazení (za „realizaci“ Němcům platili pět set marek za deportovanou osobu).
Manželé Löwenbeinovi se tehdy ocitli ve sběrném středisku v Žilině, ale kdosi je tzv. vyreklamoval, patrně proto, že Ignác Löwenbein byl úspěšný a známý trenčínský fotbalista. Žili pak s dokladem, který potvrzoval, že jsou „hospodářsky důležití Židé“.
Transporty ze Slovenska mezitím skončily, ale po porážce národního povstání v roce 1944 obsadila zemi armáda nacistického Německa. Ve druhé fázi deportací odjelo dalších 12 tisíc lidí. Slováci byli rozpolcenou společností: část jich arizovala židovské majetky a pronásledovala lidi na útěku, část Židům pomáhala, ačkoli to bylo velice riskantní. (Uvádí se, že až deset tisíc lidí přežilo i díky obětavosti slovenských rodin.)
Když Löwenbeinovi uprchli z Trenčína, obcházela maminka Alžběta chalupy a domky v okolí Kubrice a prosila, zda by někdo její dceru neukryl. Ztratila mléko a věděla, že holčička v lese nepřežije. Lidé se prý báli a říkali, že jí samotné by pomohli, ale dítě si vzít nemohou, protože pláče a přitahuje pozornost…
Jak se dostala k Rehákovým není zcela jasné. Podle slovenské novinářky Dagmar Mozolové, která příběh jako první zpracovala, Peter Rehák objížděl nejdřív s Alžbětou a Zitou venkovské samoty a snažil se pro ně najít dočasný domov. Když neuspěl, rozhodli se s manželkou, že si Zitu vezmou k sobě.
Celá vesnice to věděla
O Rehákových je třeba říct to nejdůležitější: Peter pocházel z Kubrice, jeho žena Mária byla Rakušanka (narodila se ve Vídni jako Glöcknerová), z prvního manželství měla syna Vladimíra; odstěhovala se pak s druhým mužem na Slovensko, postavili si v Kubrici dům a druhý syn Petr se jim narodil 5. června 1938.
„Když se k nám Zita dostala, byla už v dost špatném zdravotním stavu. Löwenbeinovi přebývali v lesním úkrytu, tekl tam divoký potok, který je sice hezký a dobrý na chlazení piva, ale určitě nevhodný pro koupání kojence. Ani nevím, čím paní Löwenbeinová Zitu krmila, snad od někoho získávali a převařovali kravské mléko,“ uvažoval Petr.
Malá Zita se pod falešným jménem dostala do trenčínské nemocnice, kde ji prohlédli, pomohli jí a vrátili k Rehákovým. Petr si vybavuje, že mu příbuzní kladli na srdce, aby nikde neříkal, že Zita není jeho pravá sestra, ale že to stejně všichni z okolí věděli: „Maminka byla ve věku, kdy ještě mohla mít miminko, ale pravdu znala celá vesnice. A stejně tak lidé věděli, že se Löwenbeinovi schovávají v tom lese. Podle mě i v té nemocnici muselo být jasné, že Zita je židovské dítě. Ale nikdo nás neudal. Byl to prostě správný křesťanský přístup.“
Podle Petra Reháka jeho otec později vyprávěl, „že si ho dokonce pozval personální ředitel z textilky v Trenčíně, kde pracoval. Řekl mu, že se doslechl, že ukrývá doma židovské dítě, a pokud je to pravda, že je musí dát pryč. Dělal na něj nátlak, ale otec neustoupil a ani ten ředitel to nikam nenahlásil. Už se blížil konec války a myslím, že mu bylo jasné, jak to s Německem vypadá. Už si nechtěl dělat potíže a do něčeho zlého se zaplést.“
Mária Reháková prý měla strach, ale zachovávala chladnou hlavu, a to i ve chvílích, kdy do vsi jezdili němečtí vojáci, aby si opatřili jídlo.
„Maminka uměla perfektně německy, tak se s nimi bavila a přitom měla Zitu na ruce.“
Ztracení a nalezení
Alžběta a Ignác Löwenbeinovi přečkali těžkou zimu v lesích ve vykopaném bunkru a s občasnou pomocí vesničanů z okolí. Na jaře 1945 pro ně místní lidé přišli, našli je podvyživené a nemocné, ale živé. Skončili v nemocnici a dceru si od Rehákových vyzvedli v červnu 1945. Petr Rehák říká, že se jeho rodina se Zitou těžko loučila. „My jsme ji po celou tu dobu brali jako malou sestřičku, tak nám pochopitelně bylo smutno, když odcházela.“
Rodiny Rehákových a Löwenbeinových zůstaly v kontaktu do roku 1959, kdy Mária Reháková zemřela. Petr se odstěhoval do Čech a se Zitou ztratil kontakt – setkali se až v roce 2012: „Dostal jsem nápad Zitu hledat, ale nedařilo se mi to. Jenomže pak se ukázalo, že ve stejné době hledala i ona mě a byla úspěšnější. Zatelefonovala mi, sešli jsme se...“
Zita Löwenbeinová se provdala, jmenuje se Kurzová, žije v Bratislavě. Maminka jí prý v útlém dětství vyprávěla pohádku o holčičce, kterou museli rodiče schovat u cizích lidí, ale když přestáli různé útrapy, přišli si pro ni a zase šťastně společně žili – teprve když bylo Zitě dvanáct let, dozvěděla se, že je to její příběh. Ocenění Spravedliví mezi národy získali Peter a Mária Rehákovi z jejího podnětu.
