Ing. Petr Rehák

* 1938  

  • „Co se týká holocaustu, jak jsme přechovávali to děvčátko. Tatínek pocházel ze Slovenska, maminka byla Vídeňačka. Seznámili se v Brně, kde tatínek i maminka před válkou pracovali. Tatínek pocházel ze zemědělské rodiny, ale byl textilák a v Brně bylo centrum textilního průmyslu. Za války, když přišel protektorát, se rodiče odstěhovali do tátova rodiště na Slovensko, do dědiny, kde končila silnice, nebyla tam ani elektrika. S pomocí rodiny si postavili na konci vesnice novostavbu. Ve 44. roce vypuklo Slovenské národní povstání, do té doby byl na Slovensku klid, ani moc německého vojska tam nebylo vidět. V té době začal pogrom na Židy. On už začal v roce 42, ale pak to snad tehdejší prezident Tiso, katolický farář, nějak uklidnil. Löwenbeinovi, o kterých hovořím, se dostali na listinu ‚hospodářsky důležitý Žid‘. Tato kategorie byla nějak napojena výrobou na německé hospodářství. Pan Löwenbein měl jakousi výrobní dílnu a tito Židé se až do povstání neodsouvali. Ale po povstání vtrhli na Slovensko Němci a začali trenčínský holocaust dotahovat do konce a hospodářsky důležitý – nedůležitý, šli všichni. Rodiče Löwenbeinů se to včas dozvěděli a rodina utekla. Nějaký čas se skrývali v lese, ale s šestitýdenním dítětem se v lese nedalo dlouho přebývat. Protože moji rodiče žili na samotě asi půl kilometru za vesnicí, někdo Löwenbeinovy přivedl v noci k nám. S rodiči se dohodli, že Zitu nechají u nás a sami se půjdou schovat. Přežívali ve východní části Slovenska v nějakém bohem a lidmi opuštěném místě, kde jim místní kopaničáři pomohli vykopat zemljanku, a oni v té díře, spíše než zemljanka to byla syrová díra, se ukrývali od podzimu 1944 až do osvobození v roce 1945. Potom ve zbědovaném stavu skončili v nemocnici a pro dívenku si přišli až na podzim. Jinak bylo dohodnuto, že když válku nepřežijí, budou ji moji rodiče adoptovat. S bratrem jsme ji brali jako sestru.“

  • „Léta běžela. Jeden druhému jsme se ztratili z očí. Dostal jsem nápad Zitu vyhledat, ale nedařilo se. Zajímavé bylo, že jak jsme se potom dohodli, Zita měla ve stejné době ten samý nápad. Jenomže ona to měla jednodušší. Zašla do vesnice, kde jsme ve válce bydleli, tam řekli, že o tom něco ví, a poslali ji za primátorem města Trenčín Rehákem. Byla to sice jen shoda jmen, ale věděl, že mám v Trenčíně sestru. Tatínek ovdověl, podruhé se oženil a měl ještě dcerku, a za ní ji primátor poslal. Sestra Zitě dala na mě telefonní číslo. Takže zatímco já jsem ji sháněl rok, Zita mě našla během čtrnácti dnů. Psal jsem i do televizního pořadu Chvílka pre teba. Když Zita volala, myslel jsem si, že volá díky tomuto pořadu, ale byla to jen časová shoda.“

  • „Moje žena se tady narodila i její tatínek Karel Krisl pocházel ze Slaného. Její dědeček Karel Krisl tady působil a zde učil na zemědělské škole. Narodil se ve Slaném 15. 12. 1885. Byl pomologem, psal stati z oboru. Také byl funkcionářem v Sokole. Manželka sem ráda jezdila, měla velmi ráda prarodiče. Já jsem si je oblíbil také. Dědeček byl velmi moudrý člověk, v osmdesáti letech ještě studoval odborné časopisy. Měl dva syny. Karla, to byl manželčin otec, a Jiřího. Oba už zemřeli. Karel měl dvě děti, manželku a syna, Jiří byl bezdětný. Před pěti čtyřmi lety jsem přišel o manželku a dceru. Obě jsou zde pohřbené, manželka si to přála, takže sem jezdím na hřbitov. To je moje vazba ke Slanému.“

  • „Tehdy pracovat v České katolické charitě byla rarita. Vyráběly se nové monstrance, zlacené kalichy, pro bohoslužebné předměty prohlášené jako historická památka se zhotovovaly kopie. Žasl jsem, co všechno lidé dokázali. Repliky kovových ozdob zhotovených pasíři, ručně vyšívané ornáty, řezbářské práce… Ve dvou textilkách se vyráběly ornáty a kostelní textilie. Zajímavá práce, vyšívalo se dokonce zlatými nitěmi. Také staré a poničené věci historické hodnoty se z kostelů stahovaly a nahrazovaly přesnými kopiemi. Jeden závod byl obsazen jeptiškami, ve druhém pracovali civilní zaměstnanci. Byly to malé závody, dvacet třicet lidí. Další závod byl bývalý závod Kafka v Červeném Kostelci, kde se dělaly řezbářské práce. Když něco mělo historickou hodnotu a bylo to poničené, stáhlo se to z kostela a udělala se přesná kopie. Ti chlapi to řezali za deset korun na hodinu. Mojí povinností bylo jednou za měsíc jezdit do závodů na kontrolu. Nejraději jsem jezdil do sklepů mešního vína v Kroměříži. Byly zde pronajaté sklepy pod zámkem a tam se víno školilo. Mešní víno je vyrobeno bez přídavku cukru a koncentrátů, je to přírodní, kvalitní víno. Když se vybíraly hrozny, z vinohradu se vybralo třeba jen pět řad, aby byla dostatečná cukernatost. Další klášter, který jsem měl na starosti, byla Hostiárna Broumov, kde se pekly hostie pro celé Čechy a Moravu. Tam byly sestřičky, jejichž věkový průměr byl šedesát pět let. Hostie se pekly ručně. Byl to Řád chudých školských sester, kantorky z dřívějších církevních škol. Po 68. roce některé vystudovaly filozofickou fakultu. V České katolické charitě jsem pracoval tři roky, práce se mu líbila. Lidí, se kterými jsem pracoval, jsem si nesmírně vážil, byli to lidé bezmezně skromní a obětaví, ale platové podmínky byly vysloveně diskriminační.“ Stát nemohl tyto církevní podniky zákonným způsobem zrušit. Proto řemeslníkům, kteří odváděli uměleckou práci, platil deset korun na hodinu, Petr Rehák měl měsíční plat 2 200 korun hrubého.

  • Celé nahrávky
  • 5

    Vlastivědné muzeum ve Slaném, 17.05.2017

    (audio)
    délka: 25:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ocenění Spravedlivý mezi národy si zasloužili nejen rodiče, ale i celá vesnice, která mlčela

2.c Zita s Petrem Rehákem
2.c Zita s Petrem Rehákem
zdroj: převzato z tisku

Petr Rehák se narodil 5. června 1938 v Brně. Nejvyšší dosažené vzdělání je Strojní fakulta ČVUT v Praze. Po absolutoriu byl zaměstnán ve Zbrojovce Brno, krátký čas v ČKD Praha, odkud byl nucen odejít po roce 1968 po kádrových pohovorech. Tři roky pracoval v České katolické charitě, odkud odešel do zdravotnictví, kde pracoval až do doby, kdy se po roce 1989 zdravotnictví privatizovalo. Poté až do odchodu do důchodu v sedmdesáti letech působil ve firmě Arion. V období druhé světové války žila rodina Rehákových v otcově rodišti Kubrica na Slovensku. Rodiče ukrývali židovské děvčátko-kojence, jehož rodiče se v horách skrývali před deportací do koncentračního tábora. Rehákovi byli v roce 2013 in memoriam vyznamenáni nejvyšším vyznamenáním Státu Izrael a muzea Jad vašem Spravedlivý mezi národy. S židovskou dívkou Zitou Lövenbeinovou se pamětník stále přátelí.