Příběh záchrany Azriela Danskyho a jeho rodičů před hrůzami holocaustu připomíná dobrodružný film. Rodiče jej vydávali za sirotka, z ghetta, odkud měl jet do Osvětimi, se dostal v pytli s prádlem. Očima pětiletého pak viděl mrtvé a ten obraz se mu vryl do duše.
Azriel znamená „Bohem zachráněný“ a Azriel Dansky své hebrejské jméno přijal ve dvanácti letech v roce 1949 po emigraci rodiny do Izraele. V jeho případě se význam hebrejského jména naplnil téměř doslova.
Pod svým původním jménem Peter Danzinger vyrůstal do dvanácti let na Slovensku a v Maďarsku. Ze soukolí holocaustu se zachránil díky souhře šťastných náhod a velké odvaze několika lidí včetně jeho rodičů. „Můj otec neměl formální vzdělání. Vyrůstal na ulici, měl diplom ze ,školy života’.“
„Táta byl schopen vidět dopředu. To nás zachránilo. Choval se jako zvíře, které cítí, když přichází zemětřesení.“
Nočním lesem k hranici
Jeho rodiče Alexander a Kitty Danzingerovi provozovali v Banské Bystrici obchod s kůžemi, žili v pohodlném dvouposchoďovém domě na Stříbrném náměstí, měli i automobil. „Zemětřesení“ se blížilo od okamžiku vyhlášení samostatného Slovenského státu, kdy začaly vstupovat v platnost protižidovské zákony. Roku 1941 otci arizovali jeho obchod a on pochopil, že brzy bude ještě hůř. Ilegálně přešel hranici do Maďarska, kde měl v plánu ukrýt se u strýce v Miskolci a připravit si půdu pro příjezd manželky se synem. Jenže se potázal se zlou: v Maďarsku o pronásledování Židů na Slovensku totiž zatím nikdo neměl ani ponětí. Strýc Alexandera vyhnal v domnění, že nezodpovědně utekl od rodiny. Alexander se tedy usadil pod falešnou identitou v Budapešti. Ženě poslal telegram, že ji i malého Petera bude očekávat každé pondělí na budapešťském nádraží.
Kitty teď čekal nelehký úkol přejít hranici se čtyřletým synem. Napoprvé se jí to nepovedlo, chytili ji, a nezatkli jen proto, že strčila pohraniční stráži tučný úplatek. Váhala, zda se má odvážit druhého pokusu. Kdosi jí poradil, aby se obrátila na místní vědmu. Kitty se skutečně zúčastnila spiritistické seance, během níž, jak se domnívala, se spojila s duchem svého nedávno zemřelého otce. „Sklenička sama popojížděla po spiritistické tabulce od jednoho písmene ke druhému, skládala slova a věty. Matka dostala odpověď, aby se nebála a zkusila ještě jednou přejít hranici. V lese se prý setká s přátelským člověkem, který jí s přechodem pomůže,“ vypráví Azriel Dansky. Na základě této „rady“ se jeho matka skutečně odhodlala zkusit hranici přejít ještě jednou.
„Maminka mě vzala na záda, byl jsem malý, ještě mi nebylo ani pět let. Přišli jsme na hranici. V lese byla tma, pršelo, ale myslím, že matka necítila strach, ta seance jí dodala duševní i fyzickou sílu. Najednou jde někdo proti nám. Přesně jak bylo předpovězeno to byl cizí člověk, který se choval přátelsky a pomohl nám přejít hranici. Dovedl nás až do prvního domu v maďarské vesnici.“ Tam se jich ujala selka, která jim dala najíst a nechala je přespat ve stáji na slámě.
Manželé Danzingerovi utekli ze Slovenska na poslední chvíli. Kittina matka Irma Ganslerová dostala krátce poté příkaz k nástupu do transportu a v létě 1942 zahynula v Osvětimi.
A odkud máš ty třešně, chlapečku?
Kitty se s malým Peterem vypravila nejdříve do Lučence, kde žili jejich příbuzní Milka a Viliam Rosenthalovi. Jejich služka jménem Ilonka je potom vyprovodila a jela s nimi vlakem až do Budapešti. Tam už je na nádraží čekal Alexander, který před sousedy Kitty vydával za svou „snoubenku“.
Maďarsko v té době stálo ve válce na straně nacistického Německa. K transportům Židů zde zatím nedocházelo, ale Kitty a Alexander se museli vydávat za Maďary. Kdyby byli odhaleni jako uprchlíci ze Slovenska, hrozilo by jim nebezpečí. Nepředstavovalo to pro ně žádný problém, oba uměli maďarsky. Jenže jejich malý synek Peter mluvil pouze slovensky. Každým dnem se tak museli obávat prozrazení.
Rodiče vymysleli originální, ale velmi riskantní řešení. Maďarsko tehdy přijalo zákon o adopcích sirotků po imigrantech. Alexander a Kitty Danzingerovi požádali své příbuzné Rosenthalovy v Lučenci, aby jejich Petríka naoko adoptovali. Předtím z něj však v očích úřadů museli udělat „sirotka“. „Museli mě dát do ,toloncház’, takového vězení, kam zavírali emigranty,“ říká Azriel Dansky.
Jednoho dne na konci června 1942 otec malému Peterovi koupil kornout třešní. Potom ho odvedl před bránu onoho detenčního zařízení. Tam se s ním rozloučil, utekl, schoval se za rohem a pozoroval, co se bude dít.
„Co se mu asi honilo hlavou, když musel pětiletého syna odvést do vězení!“ uvažuje Azriel Dansky.
„Brána se otevřela a já jsem se dostal dovnitř,“ pokračuje ve vyprávění. „Když se mě vyptávali, řekl jsem – jak mě to předtím naučili – že nemám rodiče a že mě přivedl nějaký cizí strýček.“ „A odkud máš ty pěkné třešně?“ zeptal se ho policista, který ho vyslýchal. Malý Peter skočil do léčky: „Koupil mi je tatínek,“ odpověděl po pravdě. Ale protože si nepamatoval, kde rodiče bydlí, v detenčním zařízení si ho už nechali.
Rodičům se jejich plán podařil. Peter Danzinger se skutečně dostal k příbuzným do Lučence, kde prožil následující dva roky. Milka a Viliam Rosenthalovi ho adoptovali, v Lučenci začal chodit do školy.
Útěk v pytli na prádlo
Bezpečí ale trvalo jen necelé dva roky. 19. března 1944 Maďarsko obsadila německá armáda a plán „konečného řešení židovské otázky“ se i tady rozběhl na plné obrátky. Alexander Danziger vzkázal Rosenthalovým, že se mohou ukrýt u něj v Budapešti. Milka Rosenthalová to ale odmítla, úřady jí totiž nařídily, že se musí s malým Peterem každý týden hlásit na policii. Bála se tento příkaz porušit.
„Naivita a disciplinovanost maďarských Židů, fakt, že byli dobří a čestní občané, to všechno Němcům holocaust velmi usnadnilo,“ konstatuje smutně Azriel Dansky.
Jednoho dne služebná Ilonka opět doprovodila Petera na policii, a tentokrát si ho tam už nechali. „Křičel jsem na ni, ať mě odvede pryč, ale ona nemohla. Shromažďovali tam lidi, děti i dospělé. Dali nás do nákladního vagónu a vezli nás do Budapešti,“ vzpomíná Azriel Dansky. Jeho adoptivní rodiče museli jen o několik dní později také do transportu a – tak jako statisíce maďarských Židů – zahynuli v Osvětimi.
Ještě před odjezdem Milka stihla Peterovým rodičům napsat dopis, v němž je informovala, že chlapce odvezli. Alexanderovi se podařilo s pomocí známého policisty zjistit, že se syn ocitl ve skupině, kterou zadržují v táboře asi dvacet kilometrů od Budapešti. Jednalo se o jedno z ghett, kde koncentrovali Židy před transportem do Osvětimi. Jak se Peterovi podařilo odtamtud uprchnout? „Existovala podzemní organizace mladých Židů, kteří se dostávali dovnitř s donáškou vypraného prádla. Jeden z nich mě dal do pytle se špinavým prádlem a v něm mě pronesl ven,“ říká Azriel Dansky.
Co byl Kastnerův vlak?
Maďarský právník Rudolf Kastner vyjednal s Adolfem Eichmannem propuštění 1700 maďarských Židů výměnou za zlato, diamanty a peníze.
Odtamtud putoval do dalšího detenčního zařízení na dvoře institutu pro hluchoněmé v budapešťské Kolumbově ulici. Tam si pro něj přišli rodiče: prostě si ho jen předali přes plot a odvedli ho domů.
Teprve okolo roku 2000 se Azriel Dansky dozvěděl, že v oné budově v Kolumbově ulici se soustřeďovalo osazenstvo takzvaného Kastnerova vlaku. Lidé z budovy v Kolumbově ulici pak odcestovali 30. června 1944 vlakem do Švýcarska.
Šípové kříže a Rusové v Budapešti
Od června 1944 tedy malý Peter žil se svými rodiči. V Budapešti byli svědky úprku německé armády z Maďarska, ale protižidovský teror pokračoval pod taktovkou příslušníků maďarské Strany Šípových křížů. „Viděl jsem, jak postavili Židy do řady podél Dunaje, stříleli je a nechávali spadnout do vody,“ vypráví Azriel Dansky.
Zima na začátku roku 1945 byla velmi mrazivá a hladová. „Jedli jsme mrtvé koně zamrzlé ve sněhu,“ vzpomíná Azriel Dansky. Když v únoru 1945 vstoupila do Budapešti Rudá armáda, pro místní obyvatele to neznamenalo úlevu. Sovětští vojáci se k civilnímu obyvatelstvu chovali bezohledně jako k poraženému nepříteli. Krádeže a znásilňování byly na denním pořádku. Budapešťské ženy si podle vyprávění Azriela Danskyho často zamazávaly obličej blátem, aby si je Rusové nevybrali.
Jedné noci, když Peter s rodiči přespávali v bytě zavražděných židovských sousedů z druhého patra, se ozvaly rány na dveře. V ulici došlo k přestřelce, zahynul jeden sovětský voják a Rusové nyní chodili dům od domu a hledali zbraně. Alexander Danzinger se jim snažil slovensky vysvětlit, že tohle není jejich byt, ale marně. „Davaj klíče od skříně,“ nařizovali vojáci, a když je nedostali, otevřeli skříň násilím. Uvnitř našli uniformu z první světové války a starou pušku.
„Ten Rus postavil otce ke zdi. Hned jsem pochopil, že táta je v nebezpečí. Vyskočil jsem z postele, vrhnul jsem se Rusovi k nohám a plakal. Voják do mě kopnul, až jsem odletěl na stranu, a pak odešli z bytu.“
Hledání domova
Po skončení války se rodina Danzingerových vrátila do Banské Bystrice. Alexander znovu začal s podnikáním a záhy získal zpět postavení místního váženého obchodníka. Ale neopouštěla ho bdělost, která mu mnohokrát zachránila život. Když se jedenáctiletý Peter stal koncem roku 1948 obětí antisemitského útoku místních chuligánů, jeho rodiče se ze dne na den rozhodli emigrovat do Izraele. „To stačí! Nechci, aby v tomhle vyrůstalo moje dítě!“ prohlásil Alexander Danzinger.
V Izraeli strávil malý Peter – nyní již jako Azriel – nějaký čas v kibucu. Ještě několik let trvalo, než se zcela zahojilo trauma z prožitých válečných hrůz: „Po tom všem, co jsem prožil, jsem byl hrozně vystrašený. Viděl jsem mrtvé, zastřelené. To všechno bylo ve mně, měl jsem v duši rány.“
Osud maďarských Židů
Před druhou světovou válkou žilo v Maďarsku 725 tisíc lidí, kteří se hlásili k židovskému vyznání, a dalších 100 tisíc pokřtěných Židů. V době druhé světové války bylo Maďarsko na straně nacistického Německa a místní Židé byli diskriminováni, premiér Miklós Kállay však odmítl tzv. „konečné řešení židovské otázky“. Po obsazení Maďarska Německem na jaře 1944 ale byly deportace Židů zahájeny. Od 15. května do 9. července bylo z Maďarska deportováno nejméně 434 tisíc Židů, většina z nich do Osvětimi. 80% z nich zahynulo ihned po příjezdu v plynových komorách.