Skaut, historik, čistič oken i šéf české diplomacie: Jaroslav Šedivý, který zemřel 28. ledna letošního roku ve věku 93 let, zůstával ve všech svých životních rolích především moudrým a laskavým člověkem.
„Byla to situace jak z nějaké grotesky. On, ještě nedávno topič v nějakém podniku, já, nedávný čistič oken, jsme najednou přebírali ministerstvo zahraničí. Osm set úředníků v Černínském paláci, jedenáct set úředníků po našich ambasádách ve světě – a rozsah činnosti, který jsme si dost dobře nedokázali v ten moment ani představit.“ Tak popsal Jaroslav Šedivý ve své knize Mé putování zmateným stoletím dramatický zlom ve své kariéře, když v prosinci 1989 nastoupil na ministerstvo zahraničí jako poradce Jiřího Dienstbiera. Události „zmateného“ dvacátého století jsou s jeho životem neoddělitelně propleteny a čelil kvůli nim několika těžkým zkouškám.
Z hluboké sympatie k ideálu
V dětství jeho osobnost formovaly dva důležité vlivy: skauting a levicové přesvědčení jeho otce, sociálního demokrata, který působil jako starosta jihočeských Mirotic. Na skautském táboře na soutoku Vltavy s Otavou se malý Jaroslav ještě za první republiky poprvé setkal s vírou: „Já jsem vyrůstal v agnostické rodině, na náboženství jsem nechodil, a oni se modlili ráno a večer. Já jsem se tam vlastně naučil – kromě jiného – modlit,“ uvádí ve svých vzpomínkách pro Paměť národa.
Hned po válce se do skauta vrátil a stal se členem 1. oddílu vodních skautů v Písku. „Jednak jsme propadli vodáckému sportu na dlouhá léta, jenom těch řek, co jsme sjeli! A v životě se snad vyplatilo, co jsme nasáli při skládání ,odborek‘, lovení Tří orlích per – to znamená sílu i vůli postarat se o sebe i o kamaráda, vůli jít rovnou cestou, i když to v těch letech, která máme za sebou, byl mnohdy cíl takřka nesplnitelný,“ píše ve svých memoárech. Když byl jeho oddíl v roce 1947 na návrh KSČ začleněn do Československého svazu mládeže, Jaroslav Šedivý se ocitl před dilematem: „Já jsem tenkrát už z hluboké sympatie k ideálu a možná i z upřímného přesvědčení chodil na různá komunistická shromáždění, manifestace a hlavně bály, ale ruku jsem pro ztrátu samostatnosti nezvedl.“ Později už na filozofické fakultě byl konfrontován s tím, že někteří z jeho píseckých přátel ze skauta byli zatčeni a uvězněni. Skauting mu nicméně celoživotně vštípil zásadu: „Starejte se nejen o sebe, ale i o své okolí.“
Mezi procesy a Pražským jarem
Ovlivněn smýšlením svého otce, který byl za války vězněn a vrátil se domů s radikálnějšími levicovými názory, vstoupil Jaroslav Šedivý roku 1948 do KSČ. Krátce poté nastoupil ke studiu historie a ruštiny na filozofické fakultě v Praze. Procesy padesátých let vnímal jako těžko pochopitelné účtování s politickými soupeři:
„Vím přesně, že jsem byl zděšen, když vyšla zpráva o popravě předsedkyně národně socialistické strany Milady Horákové, že právě žena odešla ze světa tím krutým středověkým způsobem, a proč vůbec?“
Po dokončení studií krátce učil v Jihlavě, ale záhy byl povolán na vojnu a po návratu nastoupil do oddělení historie Slovanského ústavu ČSAV. Později ve své historické práci pokračoval v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii, kde se zabýval zejména historií mezinárodních vztahů.
V roce 1967 dokončil knihu o historii československé zahraniční politiky, nazvanou prostě Politika a vztahy. Oponentský posudek na tuto publikaci psal Gustáv Husák, v té době zaměstnanec Slovenské akademie věd. Přestože práci vytýkal nedostatečnou pozornost Slovenskému národnímu povstání a příliš pozitivní hodnocení prezidenta Edvarda Beneše, knihu nakonec doporučil k vydání. S příchodem Pražského jara ale Jaroslav Šedivý s vědomím, že při psaní se nevyhnul určité autocenzuře, knihu ještě doplnil a nakonec vyšla v lednu 1969. V atmosféře nastupující normalizace byl pochopitelně pozván před kritickou komisi, která upadla do velkých rozpaků, když se ukázalo, kdo je autorem oponentského posudku.
Psychický nátlak v ruzyňské cele
V době Pražského jara se Jaroslav Šedivý ovšem účastnil i dalších aktivit, které mu zajistily nepřízeň normalizátorů: na ministerstvu zahraničí se jako jeden z poradců Jiřího Hájka účastnil přípravy rehabilitace bývalých pracovníků ministerstva propuštěných po únoru 1948. K zahraniční politice se vyjadřoval v médiích a chodil na pravidelné sešlosti k Hubertu Steinovi, zaměstnanci nizozemského velvyslanectví.
Právě to se mu nakonec stalo osudným. Nejenže byl v roce 1970 vyhozen z KSČ i z ministerstva zahraničí, ale krátce nato ho zatkli: „Bylo to asi v jednu hodinu po obědě, když u nás někdo zazvonil. Když jsem otevřel dveře, nacpalo se do dvoupokojového bytu osm chlapů a jeden z nich ukázal povolení k domovní prohlídce. Byl to krutý zlom v životě mém i mojí rodiny. Zajímavý moment – všichni se zuli a v jednu chvíli jejich velitel, v saku a bez bot, v ponožkách, chtěje mi ukázat, že jsou ozbrojeni, ostentativně si sako rozhrnul, abych viděl, že má za pasem v pouzdře pistoli. V sedm večer mě odvezli do Ruzyně. A tím začala moje ruzyňská anabáze.“
Byl zařazen do takzvané špionážní skupiny Huberta Steina a jeho přítelkyně Mileny Kubiasové. Ve vězení ho vyšetřovatelé vystavovali psychickému nátlaku: z magnetofonu mu například pouštěli domácí nahrávky jeho malého syna Jirky, jak recituje básničku.
„To jsem zjihnul. To už na mě bylo moc. V tom okamžiku na mě začali řvát, ale doslova řvát: ,Tak jak je to s tou špionáží? Přiznejte se!‘“
V rozhovoru pro Český rozhlas z roku 2002 zkušenost z vězení zhodnotil slovy: „Samozřejmě, že je to svým způsobem zkouška. Je to zkouška tedy nejenom jakési pevnosti, jistě dobře víte, že takový kriminál na člověka působí každý měsíc nebo každý týden trochu jinak.“
Doktor filozofie, který myje okna
Původně osmnáctiměsíční trest mu byl nakonec změněn na podmínku a Jaroslav Šedivý nastoupil jako čistič oken a výloh v podniku Úklid. Nevnímal to jako společenskou degradaci, naopak byl jedním z mnoha intelektuálů, kteří v té době toto povolání vykonávali. Pro Paměť národa vzpomíná, že jednou si ho na mytí oken objednala jakási dáma, která mu sdělila:
„Nezlobte se, víte, moje kamarádky všechny už měly nějakýho doktora na okno, jenom já ne. A jedna mně poradila vás.“
Jeho pracovní příhody, které vyprávěl svému příteli spisovateli Milanu Kunderovi, inspirovaly některé pasáže v jeho románu Nesnesitelná lehkost bytí. Mytí oken a výloh se věnoval celých sedmnáct let až do prosince 1989, kdy stěrku a pracovní mundúr vyměnil za oblek a nastoupil na ministerstvo zahraničí.
Ve své knize Mé putování zmateným stoletím popsal svůj první pracovní úkol, vyjednávání se sovětských velením o odsunu okupačních vojsk ze země: „Měl jsem nastudovanou sovětskou vyjednávací taktiku. Věděl jsem, že má tři fáze. První fázi představoval vždy tvrdý útok s maximálními požadavky, výhrůžkami a s použitím všemožného nátlakového materiálu. Vydrží-li partner tuto ,dělostřeleckou přípravu‘, nastává druhá fáze – vydírání ,něco za něco‘ a přistoupí-li se na kompromis, je spojen se snahou dosáhnout maximální kompenzace. Když partner přečká i druhou fázi, začne jakoby mávnutím proutku fáze realistického vyjednávání…“
Jaký by neměl být prezident?
V následujících letech působil jako velvyslanec ve Francii, v Belgii a ve Švýcarsku a jako ministr zahraničí. V roce 2002 proběhla tiskem zpráva, že tehdejší politická strana Unie svobody-DEU ho chce navrhnout jako kandidáta do prezidentské volby. Jaroslav Šedivý uvedl, že by kandidaturu přijal, kdyby ho oslovila skupina poslanců z různých politických stran. Moderátorka Jana Klusáková mu tehdy v rozhovoru pro Český rozhlas položila otázku, jaký by neměl být příští český prezident. Jaroslav Šedivý odpověděl:
„Já si myslím, že by to neměl být člověk sebestředný, člověk zahleděný do sebe. Člověk, který nemá dobrý vztah k lidem. Člověk egoista.“
„A dál člověk bez rozhledu, bez životní zkušenosti, bez znalostí, pořádných znalostí jazyka. Bez znalosti jak vlastně reprezentovat, bez schopnosti organizovat, bez schopnosti mluvit srozumitelně k lidem. Čili vidíte, já bych těch vlastností, jaký by neměl být, já bych jich najednou asi našel celou řadu.“