Jiří Koref byl posledním svědkem holocaustu v Německém, dnešním Havlíčkově Brodě. Jaké byly osudy lidí z místní židovské komunity? On jako malý chlapec prošel Terezínem a jen v okruhu své rodiny ztratil 23 příbuzných.
Drtivá většina československých Židů zahynula za druhé světové války v koncentračních táborech. Přežilo jen málo svědků hrůz šoa a pro dnešní společnost je velice důležité, abychom tuto tragickou etapu dějin nejen připomínali, ale především abychom nezapomněli ani na konkrétní lidi a jejich osudy. Byli našimi sousedy.
Směr ghetto
Léto 1943. Jedenáctiletý chlapec Jiří Koref opouští se svými rodiči Oskarem a Marií jejich dočasný byt v ulici Sudoměřské ulici na pražských Vinohradech. Odcházejí směrem k Veletržnímu paláci v Holešovicích. Pěšky se vydávají na místo využívané protektorátními úřady jako shromaždiště pro židovské obyvatele Čech a Moravy.
Nikdo z příbuzných je nedoprovází - děda Koref, rodina strýce Františka a všichni další příbuzní už odjeli židovskými transporty mnohem dříve. Oni teď vláčejí dřevěné kufry napěchované tím nejcennějším majetkem, který si z rodného Německého Brodu odvezli. Čeká je deportace do ghetta Terezín, o němž vědí jen něco málo z doslechu. Po prožitých ústrcích si od nového místa ale slibují jen málo. Zato doufají, že tam brzy uvidí tváře příbuzných a známých z Německého Brodu.
Za zdmi terezínské pevnosti pak rodina Oskara Korefa přečká další dva roky. Vyhnou se transportům mířícím do vyhlazovacích táborů na východě, nakonec se v květnu 1945 dočkají i prvních jednotek Rudé armády. Během války jim nacisti zavraždili 23 rodinných příbuzných. Rodině Oskara Korefa se podařilo přežít, cenou za to je břímě vzpomínek na prožité hrůzy, které si nesou po zbytek svého života.
O pobytu v Terezíně se Jiřímu často zdávalo, toto místo pro něj bylo traumatem. Je proto pochopitelné, že svoji výpověď považoval za obzvlášť citlivou a vzpomínky si za svého života nepřál publikovat. Z tohoto důvodu Paměť národa jeho svědectví zveřejňuje až posmrtně.
Kořeny
Alois Koref, dědeček Jiřího, přišel do Německého Brodu na sklonku 19. století. Pod náměstím v Dolní ulici zakoupil třítraktový dům s číslem popisným 157. V přízemí domu s barokním štítem provozoval obchod se střižním zbožím a patřil ke zdejším váženým občanům. Ve druhém traktu budovy byla židovská modlitebna, pronajímala si ji obec izraelská. Správcem modlitebny neboli šámesem byl ustanoven právě Alois Koref, který mj. zastával i funkci předsedy pohřebního bratrstva zvaného Chevra kadiša. Ve třetím a posledním traktu, který dnes už bohužel neexistuje, se nacházely byty určené k pronájmu.
V domě Aloise Korefa žili i oba jeho synové František a Oskar. První jmenovaný převzal otcův obchod a Oskar žil v prvním patře domu s rodinou, kde také ordinoval jako praktický lékař. Za ženu si vzal Marii Hofmanovou, židovskou dívku pocházející z Petrkova. 14. dubna roku 1932 se jim narodil syn Jiří.
Rodina musí opustit Brod
Do první třídy Jiří nastoupil v místní obecné školy Rubešově, kde prožil i příjezd německých okupantů do Německého Brodu. Potom už události nabraly rychlý spád. „Ředitelem školy mi bylo sděleno, že kvůli svému židovskému vyznání do školy nemohu chodit,“ vzpomínal Jiří Koref na první útlak nacistů, kterému byla židovská minorita vystavena. Otec Oskar i strýc František se museli denně hlásit na německobrodském gestapu a zanedlouho je spolu s několika dalšími židovskými rodinami čekalo stěhování do Prahy, kde si mohli zažádat o emigraci. Jen několik málo německobrodských Židů však možnosti opustit Československo využilo.
V domě Aloise Korefa bydlel i Josef Toufar. V jednom z bytů krátce pobýval během svých pozdních studií i tehdy šestadvacetiletý primán a budoucí katolický farář Josef Toufar, oběť komunistického režimu. Poprvé měl možnost nahlédnout do jiné liturgie a srovnávat ji s tou, která mu byla doposud známa.
„Vztah mezi panem Aloisem Korefem a Josefem byl velice přátelský,“ vzpomíná v knize Miloše Doležala „Jako bychom dnes zemřít měli“ Toufarův spolužák Josef Veselý. „Josef u něj pro sebe dokonce měl pronajatý velký pokoj vedoucí na balkon, tím balkonem se chodilo do židovské modlitebny. Pan Koref zastával funkci zástupce rabína. Pamatuji se, jak jsem jednou přišel k Josefovi na návštěvu. Šlo se k němu dlouhou tmavou chodbou jako ve všech tehdejších domech v Dolní ulici postavených někdy v 16. či 17. století, byly plné divných chodbiček, výklenků a černých komor. Josef mi najednou nabídl, zda bych se nechtěl podívat na židovské obřady, pomodlit se. Samozřejmě jsem hned řekl, že ano. Vyšli jsme na balkon a kráčeli tiše do dlouhé místnosti opatřené podivnými lavicemi, záhadnými znaky a lucernami po stěnách, do místnosti se svatostánkem v podobě starozákonních desek a po straně s velikým sedmiramenným svícnem. U vchodu mne Josífek tiše upozornil, abych nesmekal ani se nekřižoval. Sedli jsme si nenápadně do poslední lavice. Před námi sedělo asi deset starých pánů v kloboucích, příslušníci místní israelitské obce. Seděli jaksi schouleni do sebe, tiše se modlili a kolem rukou měli omotané nějaké destičky či šátky na provázcích. Někdo občas od svatostánku něco řekl, na což ostatní tiše odpovídali.“
Rodiny Oskara a Františka Korefových se spolu s dědečkem nastěhovaly do jednoho z pražských bytů v Sudoměřské ulici na Vinohradech. Jiří zde začal docházet do židovské školy na Starém Městě. Ve svém novém pražském bydlišti si brzy našel i kamaráda, spřátelil se s židovským chlapcem Edgarem Wichsem. „Hráli jsme spolu dětské hry, často jsme se stýkali a vídali, byl stejně starý jako já. Pak ale jedním z transportů odjel,“ vzpomínal Jiří Koref.
Jeho kamarád Edgar Wichs bydlel nedaleko v ulici Radhošťská, jenže v roce 1942 z vinohradských ulic zmizel... Podle dostupných materiálů byli spolu s otcem a matkou v lednu 1942 transportováni do Terezína. V dubnu téhož roku byli převezeni do Varšavy a později, jak je uvedeno v Institutu Terezínské iniciativy, zavražděni.
Další přesun celé rodiny: do Terezína
V červenci 1942 byl z Prahy transportován osmasedmdesátiletý Alois Koref, o jeho pobytu v Terezíně toho víme jen velmi málo. V deníku Willyho Mahlera, který je uchován v archivu Památníku Terezín a s jehož autorem se v příběhu ještě setkáme, se ve strohém zápisu dočítáme o několika návštěvách jeho židovských sousedů z Německého Brodu, mj. i pana Korefa. „Dne 4. srpna 1942 – velmi deštivé počasí. Dělám řadu návštěv. Stein, Stiassný, Koref, Stösslerovi, Sachslová, Löwyová. Terezín překročil 45 000 obyvatel.“
Jen několik měsíců poté 12. října 1942 vyhladovělý a na smrt vyčerpaný Alois Koref v táboře Terezín zemřel. O jeho smrti se pozůstalí dozvěděli až po svém příjezdu do Terezína - syn František Koref s manželkou Helenou a osmiletou dcerou Věrou odjeli v transportu 5. července 1943 a za několik dní po nich následovala také deportace rodiny druhého syna Oskara Korefa, a tedy i jedenáctiletého Jiřího. „Ve Veletržním paláci bylo shromaždiště. Vzpomínám si, že tam přivezli vanu guláše a zde jsme pak strávili jednu noc. Osobními vagony (jezdilo se osobními, aby to nebudilo rozruch) jsme pokračovali do Terezína.
„Mohli jsme mít jen třicet kilo věcí, před ‚esesákama‘ se muselo všechno vybalit a oni si ty věci, které potřebovali, vzali. Brali jsme si to nejlepší a to nám také vzali.“
„Šperky se musely odevzdat už v Praze, maminka je měla pojištěné, takže Němci měli dobrou evidenci toho, co vlastníme. Nějaké zprávy o Terezíně kolovaly, ale netušili jsme, co se tam děje. Měli jsme strach,“ vzpomínal pamětník Jiří Koref.
Po příjezdu do ghetta se Korefovi dozvěděli od známých o smrti Aloise. V září roku 1943 byla v transportu číslo 4969 rodina Františka Korefa odvlečena do Osvětimi, nikdo se nevrátil.
Osudy rodáků
Korefovi bydleli v kozím chlívku vedle ovčína. Jiří pracoval od rána do večera na poli a přes zimu ve skladech s hygienickými potřebami a potravinami, kterých bylo neustále nedostatek. Jako pasák ovcí zde pracoval i Josef Moravec, jehož rodina vedla v Německém Brodě v Dolní ulici jen několik kroků pod Korefovými obchod s textilem. „Josefa Moravce si pamatuji, myslím, že tam propašoval harmoniku a po večerech zpíval a hrál písničky Osvobozeného divadla,“ vzpomínal Jiří. V zápiscích jeho sestry Věry Moravcové („Vzpomínky a harmonika“) se můžeme dočíst, že její bratr i v těžkých chvílích rozdával lidem radost a optimismus, v ghettu složil i píseň „Terezínská polka“.
Terezínská polka.
Znám jednu silnici znám / Ta vede domů k nám / Po ní až jednou se dám /
Známá, milá místa zas uhlídám / Šel bych hned, jen tak jak jsem / Třeba pěšky za vozem / Tou silnicí já se dám / Tam domů k nám, tam domů k nám.
Spadlo listí ze stromů / Nerozumím vůbec tomu / Proč na sebe čekat dá / Vytoužený návrat domů / Vždyť / Šel bych hned, jen tak jak jsem / Třeba pěšky za vozem / Tou silnicí já se dám / Tam domů k nám, tam domů k nám.
Až za mostem se otočím / Podívám se naposledy na Terezín / S ním se rozloučím / Usmívat se stále budu / Novému životu vesele / Naproti pak já rád půjdu.
Text Terezínské polky je plný naděje v návrat domů, svůj rodný Německý Brod Josef Moravec ale už nikdy neviděl. Sám se přihlásil do transportu, nechtěl totiž, aby v něm jeho rodiče odešli sami. Zahynul 3. února 1945 v nacistickém koncentračním táboře Schwarzheide a byl jednou z 22 obětí rodiny Moravcových.
Vzpomínky na rodnou krajinu dostihly i už zmíněného Willyho Mahlera. „Tesknou náladu přičítám hlavně vzpomínkám na naše lesy a pole mého rodného kraje. Borová, Rozkošská stráň, Vlkovsko, městské sady, co krásy, co prožitých hodin, co vzpomínek... Doufám, že ještě letos budu moci proběhnouti všechna ta místa mého dětství a mládí i dospělosti…“ zaznamenal si do svého deníku. Zemřel 19. ledna 1945 v Dachau.
Rodiče simulovali spálu. A díky tomu přežili
Rodině Oskara Korefa se podařilo vyhnout se dalším transportům a v Terezíně byli až do osvobození. Odklad při zařazení do transportu pravděpodobně získali i díky medicínským znalostem doktora Oskara Korefa. „Kdo měl nakažlivou chorobu, nesměl transportem do Osvětimi. Tatínek s maminkou simulovali spálu, Němci transport totiž doprovázeli a báli se, aby nemoc nechytili,“ vysvětloval Jiří Koref.
Věznění v ghettu Terezín přežila i Jiřího babička Olga Hoffmanová a také její syn Josef s manželkou Annou, kteří poté emigrovali do Izraele. Jiří se svým otcem a matkou žili krátce v Praze.
V roce 1947 se Oskar Koref stal primářem urologického oddělení v havlíčkobrodské nemocnici, kde později byla zaměstnána jako laborantka i jeho manželka Marie. Pak se na Vysočinu přestěhovali a Jiří nastoupil do tercie na havlíčkobrodské gymnázium.
Jiří studoval stejně jako otec medicínu a po promoci na Lékařské fakultě v Praze zahájil svoji profesní dráhu na onkologickém oddělení v Trutnově. Posléze pracoval na kožním oddělení v Havlíčkově Brodě, kde se pak stal primářem oddělení. Byl uznávaným odborníkem a až do odchodu do penze zůstal věrný havlíčkobrodské nemocnici. V dubnu 2017 se na náměstí v Havlíčkově Brodě zúčastnil pietní akce Jom-ha-šoa, kde zazněl i výčet jmen jeho příbuzných, kteří nacistické vraždění za druhé světové války nepřežili.
„Lidi, kteří se dnes vracejí k antisemitským názorům a vůbec utlačují nějakou menšinu, bych nejprve vyřadil z jeich zaměstnání, a pokud by takové názory stále prosazovali, nechal bych je zavřít. Antisemitismus se rozvíjí velmi intenzivně. Mám obavy, že se něco takového vrátí a bude se to znovu opakovat. Antisemitismus dříme, ale je tu! Dodnes mám živé sny. Zdá se mi o pobytu v Terezíně. Ráno, když se probudím, jsem šťastný, že jsem doma,“ řekl v závěru natáčení Jiří Koref.
