„Ruce vzhůru, vzdejte se, jste zatčen!“ Gestapáci ani estébáci ale takto mírná slova nepoužívali, dokládají to vzpomínky lidí, kteří peklem zatýkání prošli.
Policejní věta, kterou známe z kriminálek, při skutečném zatýkání obvykle nezazněla. Paměť národa shromáždila více než deset tisíc příběhů z dob války a komunismu. Gestapáci ani estébáci podle zatýkaných taková mírná slova neříkali. Obvykle zněly sprosté nadávky doprovozené násilím, které v nejednom případě končilo smrtí nebo těžkým zraněním zatýkaných.
Je to příběh z léta 1949. Radomil Raja a jeho kamarádi byli upozorněni, že se chystá jejich zatčení. Proto se rozhodli přejít hranice přes Jizerské hory. Na horské louce postavili dva stany. Za rozbřesku je obstoupila jednotka StB a zahájila proti bezbranným skautům střelbu: „Jak jsme tam leželi, tak přiběhl jeden nebo dva policajti a vystříleli celý zásobník. Vedle mne zastřelili Tomáše Hübnera, mladého kluka. Mě postřelili do nohou a ramene. Když policajt měnil zásobník, že bude pokračovat, tak ho někdo okřikl, nevím, kdo to byl. Řekl: ,Soudruzi, neprasečte, potřebujeme taky nějaké živé!‘“ vypráví Radomil Raja, který to ráno přišel o své přátele Tomáše Hübnera a Jiřího Habu. StB na místo přivezla kulomet, stan, ve kterém skaut Haba spal, rozstříleli. Raja je přesvědčen , že policejní vyšetřování tvrdící, že ve tmě se Hübner zmocnil pistole a zastřelil Habu a pak spáchal sebevraždu, je lživé a účelové. Je si jistý, že oba mladé muže nemilosrdně popravila StB.
„Pojď, ty gaunere!“ sykl estébák na studenta
Odbojáři, někdejší političtí vězni, kteří vyprávějí své příběhy pro Paměť národa, jsou překvapivě většinou schopni popsat okamžik svého zadržení do nejmenších detailů. Například František Suchý: „Tak pojď, ty gaunere!“ prý křičel estébák s namířenou pistolí na čtyřiadvacetiletého Františka Suchého. Pro drobného studenta angličtiny přijely dva zelené tudory plné ozbrojených policistů. „Ráno jdu do práce a maminka říká: ‚Dej na sebe pozor. Mně se zdálo, že jsi lezl na nějaký triangulační bod a padal jsi dolů, mám o tebe strach!´ ‚Mami, sen je sen!´ odpověděl jsem jí. ‚Dej na sebe pozor!´ to byla její poslední slova, než mě zatkli.
Z práce jsem šel na angličtinu a pak se vracel domů. Zajímavé je, že jsem si při chůzi nikdy nečetl knihu, teď ano. Nikdy jsem nešel domů hlavní branou, jinak když jsem totiž viděl před krematoriem zeleného tudora, kterým jezdila nejčastěji StB, vždycky jsem šel zadem. Otevřu bránu a zavřu ji, kdybych ji aspoň nechal otevřenou! Přišel ke mně chlap s pistolí…“
„Ten chlap říká: ‚Pojď ty gaunere, jdeš se mnou!´ Načež jsem se mu vytrhl a v tom okamžiku mi praskla přezka u sandálů, které jsem tak nerad nosil. A už jsem byl bezmocný. Odvezli mě do Bartolomějské a začal tanec“
Fantišek Suchý u soudu dostal pětadvacet let za to, že u sebe ukrýval amerického agenta–chodce Jaroslava Koudelku. František prožil víc než 12 let svého života v různých kriminálech, v Leopoldově, na Borech, v Opavě a na Mírově.
„Potřebujeme tě,“ věta, která dívku nakonec dostala do koncentráku
Na jedné tancovačce se ke dvacetileté dívce Libuši Nachtmannové přitočil pohledný mladík a do ucha jí pošeptal: „Potřebujeme tě.“ Libuše tušila, co to znamená. Psal se rok 1939 a o mladíkovi leckdo věděl, že je členem odbojové skupiny Obrana národa. Libuše na mladíkova slova bez rozmýšlení kývla. Tehdy ještě nevěděla, že ji toto rozhodnutí bude stát mnoho měsíců nočních děsů, gestapácké výslechy a čtyři roky v koncentračním táboře Ravensbrück.
Libuše Nachtmannová v odbojové skupině Kapitán Nemo, která se stala součástí rozsáhlé odbojové sítě Obrana národa, kromě jiného ukrývala vysílačku, přenášela ji na místa, odkud se vysílalo do Londýna. Odbojové úkoly dostávala od manželů Mandíkových žijících na pražském Pankráci. Vpodvečer chodila na Pankrác do bytu rodiny Mandíkových. Tady na ni čekala nákupní taška, na vrchu brambory, vespod, což dobře věděla, součástky vysílačky. Někdy využila nabízené rámě nějakého muže a jako zamilovaný pár měli projít Prahou do jiného úkrytu. Takto zachraňovala spolu s kamarádkou Ambrušovou i odbojáře, kterým šlo bezprostředně o život.
Půlroční čekání na gestapo
Obrana národa měla na začátku války rozsáhlou síť spolupracovníků, členy byli i později známí Tři králové - Mašín, Balabán a Morávek. Špionážní informace předávali radiotelegraficky a někdy též kurýrní cestou do Anglie československému zpravodajskému oddělení. Infiltrovali německé úřady, ukrývali zbraně, převáděli uprchlíky přes hranice. Gestapo a SS zuřily. Po Praze jezdilo speciální auto Radiové zaměřovací služby (Funkmesstelle) vyhledávající domy, odkud se vysílalo. A sem tam gestapáci slavili úspěch. Buď odbojáře zaměřili, nebo vymlátili ze zatčených další jména. A tak se stahovala smyčka i kolem Libuše Nachtmannové: „Začala jsem se opravdu bát, když začali zavírat, zatkli Evu Ambrušovou, tu zavřeli na jaře mě až na podzim. Ten půlrok jsem se bála, lidé z odboje mizeli,“ popisuje Libuše Nachtmannová prý jedno z nejhorších období jejího života. Nejistota. Vlastní představy ji doháněly k šílenství.
Odbojáři ukázali zmučeného bratra
Gestapáci šířili o svých metodách mučení děsivé zprávy. Například o případu odbojáře Václava Vachka. V té době strojmistr hradeckého železničního depa pomáhal parašutistům ze skupiny BARIUM a ukrýval je (výsadkáři Josef Šandera, Josef Žižka a Tomáš Býček). Jeho dceru Věru Nývltovou dodnes pronásledují představy mučení, kterým prošel, dozvěděla se, jak jejího otce ubili k smrti: „Tři dny ho mučili. Strašlivým způsobem. Svázali ho do kozelce. Tloukli ho. Oči mu vypíchali. Ruce mu zlomili. Tátovi bylo čtyřicet let, byl to mladý zdravý člověk. Když se na to už nemohlo místní hradecké gestapo dívat, pozvali Leimera a Nachtmanna (jedná se o shodu jmen se zmiňovanou odbojářkou, pozn. red.). To byl boxer, napůl sudetský Němec, maminka byla Češka. Byl to surový člověk. Ti dva tátu zmasakrovali. Pak k němu přivedli jeho bratra a řekli mu: ‚Tak budeš vypadat, když nebudeš mluvit,‘“ vypráví Nývltová rozená Vachková, dcera umučeného odbojáře.
Chtěli další jména. Odbojářka si je vymyslela
Libuše Nachtmannová pro Paměť národa vzpomínala, že odbojáři tušili, že gestapo použije cokoliv, aby z nich dostali informace. Prožila půl roku hrůzy a strachu, než ji gestapo zatklo. Při prvním výslechu Libuše dokonale zahrála roli neinformované hloupé dívky a překvapivě byla propuštěna. Za týden si pro ni přišli do zaměstnání: „Dali si dohromady informace. Někdo musel ve výpovědi zmínit i mě. Ale já byla zadržena ještě za Neuratha (říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava do září 1941, pozn. red.), za něj se ženy ještě nepopravovaly. U výslechu se ukázalo, že gestapo ví, co jsem dělala. Takže nepotřebovali informace o tom, co jsem dělala,“ vypráví paní Nachtmannová, která přežila skoro čtyři roky v koncentračním táboře.
„Neustále se ptali jen na další jména. Jména! Jména! Jména! Tak jsem si vymýšlela různá jména, tedy dvě. A přesvědčila jsem je, že znám jen krycí jména, že jejich skutečná jména neznám...“
V Ravensbrücku bylo vězněno 130 000 lidí, z toho 92 000 zahynulo, hlavně na tyfus. V táboře se ale také popravovalo a prováděly se zde i pokusy na lidech. Po osvobození v dubnu 1945 se Libuše vrátila domů, zamilovala se, vdala, vychovala syna, odmítla vstoupit do KSČ, celý život pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni, kde rovněž bydlela. Zemřela v roce 2013.