Rozmlátil klubovny svazáků, chtěl ukrást stíhačku, stal se americkým špionem. A se svým společníkem putovali za mříže s trestem patnáct let. Froyda si odseděl jedenáct.
Devatenáctiletý Miroslav Froyda v roce 1953 utekl na Západ během obědové pauzy na svazácké brigádě v JZD při žních u Vranova nad Dyjí. Tři týdny se na tuto chvíli připravoval. Při střídání pohraničníků na věži s kamarádem vystartovali a utíkali přes pole na hranici. Pomocí dřevěného žebříku od posedu zdolali ostnaté dráty s vysokým elektrickým napětím a šťastně se dostali do Rakouska. Ve Vídni prošli základním výcvikem a vrátili se společně zpátky jako američtí špioni. Při tomto prvním přechodu zpět je na hranicích u Českého Heršláku v dešti a válející se v bažině vytáhl za nohavice vlčák pohraničníků. Oba putovali za mříže s trestem patnáct let. Froyda si odseděl jedenáct.
Elegantní pan Froyda se narodil roku 1933 v Plzni. Jeho tatínek, cukrář a fotbalista, měl v nájmu místní restauraci. Zemřel ale náhle na zápal plic, když byli Miroslavovi čtyři. Maminka musela do práce, nastoupila do zámečnické dílny, později se stala uvaděčkou v plzeňském divadle.
Z dětství za války si Miroslav Froyda pamatuje nálety, hukot a hvízdání leteckých bomb, výbuchy, schovával se pod peřinou. Druhý den s kluky hledali šrapnely, které si schovávali do sbírky. Vzpomíná, jak se v deseti letech surově popral s partou stejně starých Hitlerjugend. Jeden z nich ho bezdůvodně chytil a nadával mu: „Nazval mě českou sviní! Dodnes na to vzpomínám. Já mu tak rozmlátil hubu ... Strhal jsem jim tašky a naházel je přes plot. Incident se vyšetřoval. Spolužáci mi ale dosvědčili, že jsem byl napaden. Ředitel školy Ulč to zahrál do outu,“ vzpomíná na drama z dětství.
Jeho maminka mu platila hodiny angličtiny. Když 6. května 1945 vstoupili do Plzně první vojáci šestnácté americké divize, Miroslav si své jazykové dovednosti vyzkoušel v praxi a suverénně tlumočil: „Pamatuji si jejich příjezd, jak jim Češi dávali buchty, a nevěděli, jak skvěle jsou tito vojáci zásobováni. Tlumočil jsem často takovým různým podnikavcům, šmelinářům, kteří jim nabízeli alkohol. Nám dětem američtí vojáci často věnovali žvýkací gumu nebo čokoládu. Vzpomínky na ně mám prostě pozitivní,“ vypráví pan Froyda pro Paměť národa.
Němečtí sousedé i s malým dítětem zmizeli v táborech
Jako kluk prožíval konec války se smíšenými pocity. Na jedné straně se radoval z porážky nacistického Německa, přál si potrestání kolaborantů, jásal jako ostatní, že je konec války, obdivoval Američany, které celý život považoval za skutečné osvoboditele. Na druhé straně viděl nespravedlivý osud svých německých sousedů rodiny Braunshoferových.
„To byli nesmírně obětaví, laskaví lidé, Němci, kteří nám pomáhali. Moje babička před nimi klidně řekla, že Hitler je zločinec, za což hrozilo i zastřelení, ale oni nikdy nikoho neudali. Pak k nim vtrhli lidé s páskami RG (Revoluční garda, pozn. red.), Rudá garda…,“ popisuje Froyda.
„To byli vlastně první komunisti. Vykrádali, co se dalo. A protože nikdy nebojovali, tak se chovali k Němcům krutě. Braunshoferovi měli dvě dcery a jedna z nich měla malé dítě. Všichni zmizeli v odsunu kdesi ve sběrných táborech.“
Chtěl studovat, aby mohl ukrást stíhačku
Miroslav Froyda studoval strojní průmyslovku. S kamarádem Václavem Šmucrem, synem lakýrníka, jezdili po Plzni na kolech, jejichž řídítka prodloužili a zohýbali, aby připomínaly motorky Harley-Davidson. Václav prý skvěle hrával na harmoniku, a tak spolu na začátku 50. let po místních putykách hrávali americké šlágry a country písně jako třeba Quadalcanal, Ghost Riders In The Sky (Nebeští jezdci). Kupodivu je nikdo neudal. Stejně tak zůstalo neodhaleno, kdo se vloupal v Plzni do dvou kluboven Československého svazu mládeže (ČSM).
„To jsme byli my! Vlastně o tom teď mluvím poprvé. Vtrhli jsme tam v noci a zničili to tam, rozbili jsme nábytek, papíry roztrhali. Chtěl jsem nějak proti komunistům bojovat. Když je vám osmnáct nebo devatenáct, tak si myslíte, že jste nesmrtelný a nezranitelný.“
„Moje odvaha vyplývala i z naprosté nezkušenosti. Neměl jsem strach, protože jsem nezažil kriminál nebo brutální výslechy,“ vysvětluje Froyda, který po maturitě v roce 1953 toužil studovat vojenskou leteckou akademii. Vysnil si divoký plán: zmocní se stíhačky, přeletí západní hranice a stane se vojenským pilotem v americkém letectvu a bude bojovat proti komunistům v třetí světové válce.
Pilotem se nestal, přestože absolvoval pilotní výcvik pro bezmotorová letadla. Neuspěl totiž u přijímacích zkoušek na leteckou akademii. Domnívá se, že ho kdosi udal, že vedl protistátní řeči: „Uletět k Američanům! To byl můj plán, který jsem důsledně sledoval. Když to nešlo vzduchem, rozhodl jsem se jít pěšky,“ vysvětluje Froyda.
Na elektrické dráty položili dřevěný žebřík
V roce 1953 byla hranice se západními zeměmi nejen hlídaná nově vzniklými útvary Pohraniční stráže, ale i částečně zaminovaná a oplocená ostnatými dráty napájenými elektrickým proudem. V létě roku 1953 odjel s o rok mladším kamarádem Jaroslav Klaasem do pohraničního městečka Vranov nad Dyjí na česko-rakouské hranici, kde žil jeho strýc.
Kluci se přihlásili na svazáckou brigádu do místního JZD. Okolí Vranova dobře znal, jezdíval tam jako dítě na prázdniny. Pole JZD ležela už v tzv. zakázaném pásmu v těsné blízkosti hranic, kam se smělo jen na povolení. Tři neděle pracovali na polích a sledovali pohyb pohraničních hlídek. Vypozorovali, kdy probíhá pravidelné střídání a kdy jsou strážní věže bez dozoru. Z mysliveckého posedu v lese odtáhli žebřík k plotu z ostnatých drátů, opřeli ho o sloup a přelezli. Běželi přes zoraný pás půdy, plížili se v obilném poli. Věděli, že svoboda je za hranicí ještě nečeká, neboť tuto část Rakouska od konce druhé světové války spravoval Sovětský svaz, a pokud by je policisté nebo sovětští vojáci dopadli, okamžitě by je deportovali zpátky do komunistického Československa.
Narazili však na slušné rakouské sedláky z vesnice Riegersburg, kteří tam pracovali na poli. Ti jim poradili, aby se chovali jako oni, že jsou jako místní a pracují na poli. Kluci vázali snopy a sledovali, jak na české straně vylétla k nebi signální raketa, byl vyhlášen poplach a probíhalo pátrání. Vesničané nejprve ukryli uprchlíky na statku ve stodole, ale pak je přestěhovali do úkrytu v lese. Dostali jídlo, od místního starosty i peníze na autobus do Vídně. A dokonce jim vyčistili zablácené boty, aby nebyli v autobuse nápadní.
Ve Vídni při výslechu vedeném důstojníkem americké zpravodajské služby Froyda prohlásil, že chce bojovat proti komunistům, touží se stát pilotem americké armády a v Československu má přátele, kteří jsou stejného smýšlení. Důstojník jemu i jeho příteli Klaasovi nabídl, zda by nepřijali nabídku spolupráce s vojenskou americkou zpravodajskou službou MIC. Souhlasili a přijali dohodu, že jestliže se vrátí zpátky do komunistického Československa, založí odbojovou skupinu, která bude plnit informacemi tzv. mrtvé schránky, a pokud se vrátí zpět přes hranice, zaručuje se jim americké občanství, vojenský letecký výcvik a život v USA.
Psi ho odhalili, i když rozbil ampuli
V noci z 8. na 9. srpna 1954 se dvacetiletí kluci Froyda a Klaas vypravili zpátky na hranice. Klaas přijal od důstojníka pistoli, Froyda ji odmítl, podle něj byla jen zátěží. Vybaveni gumovými rukavicemi a kleštěmi se prostříhali přes dráty. Rozbili ampuli s těkavou látkou a táhli ji za sebou na provázku, aby zmátli psy. Jenže kvůli dešti opatření nefungovalo dostatečně. Někde u Českého Heršláku je při přebíhání železničního náspu zahlédla pohraniční hlídka, vystřelila světlice, vypustila psy a ti je vyčenichali, jak schouleni leží v bažině - doufali, že psy zmáte voda a bahno.
Syn mu splnil sen, procestoval USA
Po dlouhých dnech beze spánku byl při výslechu Miroslav nucen neustále chodit po malé cele a nakonec vše dopodrobna vypověděl. V procesu Klaas a spol. dostali oba trest patnáct let vězení, aniž by se stihli jakéhokoliv protikomunistického odboje v Československu dopustit. Froyda si odseděl jedenáct let na Mírově, v Leopoldově, Plzni na Borech a ve Valdicích. Froyda propustili v roce 1965, o tři roky později než Jaroslava Klaase. Nemohl však najít práci, nastoupil tedy jako pomocný dělník, poté jako závozník a nákupčí náhradních dílů. Až po sametové revoluci se mu splnil jeho sen. Procestoval Spojené státy, byl to báječný dar od jeho syna.