Jako malé dítě Květoslava vnímala válku jinak než dospělí. „Když bombardovali Ostravu, vylezla jsem na balkon a poslouchala.“ Při procházce někdy musela capat vedle kočárku, bylo v něm totiž „plno“: tatínek Karel Martínek převážel podomácku vyrobené bomby.
Květoslava se narodila 12. února 1941 v Ostravě Zábřehu. Rodina bydlela v Místku, tatínek Karel Martínek dojížděl každý den do Paskova, kde pracoval v tamní pobočce místecké spořitelny. Úředníka z něho ale udělala až německá okupace. Před válkou byl poručíkem 3. praporu 8. pěšího pluku „slezské“ Československé armády. Jednotka sídlila v místecké Czajankova kasárna a do historie vstoupila 14. března 1939 večer, kdy se její vojáci jako jediní v republice postavili se zbraní v ruce přijíždějícím německým okupantům. Hrdinnému, i když poměrně krátkému a marnému boji velel kromě kapitána Karla Pavlíka i mladý poručík Karel Martínek.
To v té době malá Květoslava ale samozřejmě nemohla vědět a netušila nic ani o dalších událostech té doby. Třeba to, že její tatínek poté, co musel svléknout vojenskou uniformu, začal pracovat v odboji proti okupantům. Pomáhal při ilegálních přechodech přes hranice do Polska, spolupracoval se svým bývalým kolegou kapitánem Pavlíkem. Po jeho zatčení začal v rámci odbojové skupiny Lvice, která se později přejmenovala na partyzánskou skupinu Jan Žižka, připravovat a provádět různé destrukce a sabotáže. Spolu s ním se akcí účastnili i další bývalí příslušníci 8. pěšího pluku.
To všechno malá Květoslava nevnímala, takže ji jako dítě v kočárku „nechávalo klidnou“ i to, že občas s maminkou, babičkou a tatínkem vyjížděla na procházku s poněkud zvláštním nákladem. Místo malé holčičky, která capala vedle kočárku, v něm pod peřinkou odpočívaly tatínkem podomácku sestrojené bomby. A zatímco se pak tatínek snažil umístit nálož pod stožár vysokého napětí nebo pod most, jezdily babička a maminka s kočárkem s malou Květoslavou v blízkém okolí, aby tak odvedli případnou pozornost Němců či protektorátních četníků.
Velký ohlas a také vztek a řádění německých nacistů vyvolala akce v noci z 31. srpna na 1. září 1943. Té se ale malá Květoslava s maminkou nezúčastnily. Tatínek spolu se třemi dalšími odbojáři tehdy položili pětikilovou nálož pod koleje na trati Ostrava-Kojetín asi necelý kilometr za nádražím v Lískovci. Hodinu po půlnoci tady mohutný výbuch poškodil lokomotivu a služební vůz, vytrhl koleje a vykolejil sedm plně naložených vagónů s důležitým vojenským materiálem. Šlo o vůbec první diverzní útok na železnici v kraji a ostravské gestapo jen bezmocně zuřilo.
Karla Martínka zatklo až po roce v září 1944 na základě informací po tvrdém výslechu jednoho zatčeného odbojáře. Do té doby se svými kolegy ještě stačil přerušit telefonní kabel mezi Vídní a Varšavou a uskutečnit celou řadu dalších sabotážních akcí. Po sérii krutých výslechů a věznění ho na přelomu ledna a února 1945 poslali do koncentračního tábora Flossenbürg.
Květoslava vnímala jako malé dítě válku jinak než dospělí. „Takové nálety se mi strašně líbily. Když byl nálet na Ostravu, když bombardovali, tak jsem vylezla na balkon a dívala jsem se a poslouchala. Maminka s babičkou utekly do sklepa, a já jsem vyběhla nahoru a dívala se. Tak neměla jsem z toho ještě rozum,“ vzpomíná pamětnice.
Tatínek malé Květoslavy přežil pochod smrti, dočkal se osvobození americkou armádou a nemocný, ale šťastný se v polovině května 1945 vrátil domů. Začal opět sloužit v Československé armádě, byl povýšen do hodnosti štábního kapitána a za svou odbojovou činnost při návštěvě prezidenta dr. Edvarda Beneše v Místku v červenci 1946 obdržel z jeho rukou Československý válečný kříž 1939. Celá rodina byla šťastná. Nikdo z nich tehdy netušil, že ty nejhorší chvíle je teprve čekají.
Byl vzorem
Po válce Květoslavu čekalo další odloučení od tatínka. Štábního kapitána Karla Martínka převeleli k vojenské posádce do Milovic a domů do Místku jezdíval jen občas. O to víc se na něj jeho dcera těšila. „Byl autoritou, ale byl hodný, nekřičel na mě, že by mě plácnul, praštil, to vůbec ne. To maminka, ta jo, ta měla i dudy takhle s tím řemínkem a to byly nářezy, když jsem něco provedla… Ale otec, tak on byl málo doma, a když přijel na jeden dva dny, aby mě u toho mlátil, to se mu asi nechtělo. A protože mi byl vzácný, že jsem si ho užívala málo, tak jsem ho poslouchala možná víc jak mamku, protože to pro mě byl někdo,“ říká dnes pamětnice.
Občas se za tatínkem do Milovic maminka vypravila i s malou Květou. „Když jsme přijeli, tak se o mě vojáci málem poprali. Nosili mě na ramenou a to se mi líbilo.“
Za tatínkem v komunistickém lágru
8. března 1949 na něho čekala celá rodina marně. Toho dne v Milovicích totiž došlo k prozrazení údajně připravovaného vojenského převratu a Karel Martínek byl zatčen. I když se na přípravách přímo nepodílel, prokurátor mu navrhoval doživotí. Nakonec byl odsouzen na 15 roků. Odbojový hrdina se tak po pár letech ocitl opět v koncentračním táboře, za války byl nacistickým vězněm, teď komunistickým. A léta otrocké práce v jáchymovských uranových dolech se podepsala na jeho zdraví.
Párkrát dostal povolení, aby ho rodina i s malou dcerkou mohla v kriminálu navštívit. „To bylo přes takové sklo, jenom skulinka tam byla, kterou se mluvilo. A jak ta návštěva končila, najednou, když jsem ho na té chodbě viděla, tak jsem na něho skočila a byla jsem blahem bez sebe, že mám tatínka.
„A dozorce mě chytil, urval mě z otce a mrsknul se mnou. Mamka mě zachytla, a to bylo štěstí, protože otec… já jsem jenom viděla ty jeho hrozné oči, on by byl toho dozorce snad zabil, a zkomplikoval by si život.“
Nechtěla do Pionýra, tak dostala poznámku
„Většinou ke mně byli lidi hodní, ale našlo se jich pár, kteří mi dělali problémy. To byly takové šoky, když vám někdo o otci řekl, že je to grázl, že je to zločinec a kriminálník, no to dítě těžko pochopí... Začalo to učitelkou. Na to nezapomenu,“ křivdu ze školních let Květoslava pociťuje dodnes.
„Když jsem byla ve čtvrté nebo páté třídě, nevím už přesně, tak se zapisovalo do Pionýra. Paní učitelka nám začala vykládat, že si neumíme představit, co to je za krásu ‚být v Pionýru‘, že bychom tam měli vstoupit. A mluvila a mluvila a mě to nebavilo.“
„Vstala jsem a řekla, že tam nechci. Učitelka dostala hysterický záchvat, řvala, že otec je zločinec, a já nevím, co všechno…“
„Tak jsem se na ni chvilku dívala a ona mi pak řekla, ať jí dám žákovskou knížku.“ Květoslava dostala od učitelky poznámku, že je neukázněná, a navíc ještě pětku.
„Vzala jsem žákovskou, hodila ji do tašky a šla jsem domů bez jediného slova, ona mi ani nebyla schopná říct ‚ahoj‘. Ale to byl takový šok, víte, když si někoho vážíte, máte ho rád a takto o něm mluví, toto děcko nepochopí… Doma jsem to řekla, protože se divili, co jsem přišla ze školy tak brzy, a dala jsem babičce, ne mamince, babičce jsem dala žákovskou. Babička tam napsala: ‚Nevěřím, Kusáková.‘“
Dopis Zápotockému s prosbou o milost
Květoslavě tatínek moc chyběl, měsíce a roky odloučení nesla velmi těžce. Přála si, aby ho z vězení pustili, a dělala to jediné, co jako školačka dovedla. Na všechny strany rozesílala prosebné dopisy, jeden z nich adresovala dokonce manželce tehdejšího prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Se Zápotockým jejího tatínka totiž spojovalo společné datum narození – 19. prosinec. „Prosila jsem, že nic neudělal, že je hodný, že vždycky byl hodný, a když byl hodný na mě, tak proč by nebyl hodný na jiné lidi, ale dítě jaksi neposlechl,“ vzpomíná pamětnice.
Karlu Martínkovi trest přece jen snížili z původních patnácti let vězení na deset roků. Domů se nakonec vrátil na základě amnestie v květnu 1956 po sedmi a půl letech otrocké práce v komunistických uranových dolech s podlomeným zdravím a nálepkou nepřítele režimu.
Celá rodina byla šťastná, že je opět doma, ale první dny po jeho návratu nebyly pro nikoho vůbec jednoduché. Těžké to bylo i pro jeho v té době patnáctiletou dceru, která se celých sedm dlouhých roků na tatínka tolik těšila: „Prvních pár dní nebo nějakou krátkou dobu to pro mě byl cizí člověk, než jsem si zvykla. Víte, ne že bych proti němu něco měla, ale musela jsem si zvykat…“
Konečně žili jako rodina
Karel Martínek se po návratu domů nemohl vrátit do armády. Řada pracovních míst pro něj byla jako pro politického vězně zapovězená, a tak mohl pracovat jen v dělnických profesích. Jak jeho dcera Květoslava vzpomíná, nebylo to rozhodně jednoduché období, ale jednu výhodu to přece jen mělo – konečně začali žít všichni pohromadě jako rodina. To trvalo až do 25. února 1975, kdy Karel Martínek, zapomenutý hrdina, odbojář, vězeň nacismu a komunismu, v 65 letech zemřel na leukémii.
„Otec zemřel zbytečně brzy, to možná ten Jáchymov tomu napomohl, co naděláte…“
„On se nepoddal, komunistům v žádném případě nevěřil, ale nijak si na ně nevyskakoval, protože chtěl, abych neměla zkažený život,“ říká jeho dcera Květoslava. I když jeho život skončil poměrně brzy, její tatínek ještě viděl, že dostudovala a vdala se.
Navzdory špatnému kádrovému profilu vystudovala medicínu
Dva roky po tatínkově návratu z vězení Květoslava úspěšně odmaturovala na jedenáctiletce ve Frýdku-Místku. Chtěla jít studovat medicínu, ale kvůli špatnému kádrovému profilu ji na vysokou školu nevzali. „Měla jsem to trochu složitější se školou i se vším, ale nakonec to dobře dopadlo,“ konstatuje pamětnice.
Květoslava vystudovala nástavbu na zdravotní škole v Českém Těšíně a pak pracovala jako zdravotní sestra v Ostravě Zábřehu. Až po pěti letech ji přijali na studium medicíny na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde v roce 1970 úspěšně promovala. „Věnovala jsem se pak gynekologii a porodnictví. Já jsem původně začínala na interně, to bylo jako v rámci toho ‚kolečka,‘ ale pak mě to přestalo bavit. Je to sice hloupé, ale když člověk viděl ty lidi, jak jim nemůže pomoct, jak umírají, jak jednou vám přijdou, a za půl roku už třeba nepřijdou, tak porodnice je taková radostnější. Taky se sem tam něco nevydařilo, ale přece jenom to radostnější bylo.“
Čerstvá lékařka Květoslava Martínková začala pracovat v Krnově. V roce 1974 se provdala za súdánského studenta matematiky Hago Mohameda Elzeina a narodily se jim dvě děti – Fatima a El Tom. Po smrti Květina otce Karla Martínka se manželé Elzeinovi přestěhovali do Místku k mamince. Květoslava Elzeinová nastoupila do nemocnice v Čeladné a jako gynekolog-porodník zde působila do roku 1995. V roce 1992 ještě převzala soukromou gynekologickou ambulanci v Dobré. Do důchodu odešla v roce 2006.
Kromě lékařského povolání se Květoslava Elzeinová věnovala i hudbě, v 80. a 90. letech působila jako varhanice v děkanátu v Místku. V roce 2008 se ze zdravotních důvodů přestěhovala k dceři Fatimě do Prahy.
