Patnáctého ledna 1942 nalistovala plzeňská dívka Věrka Kohnová poslední stránku svého deníku a úhledným písmem se loučila. „Nezažila jsem sice ten půl roku mnoho hezké, ale jak ráda bych tak zůstala.“ Zápisník válku přežil. Věrka zahynula v polském ghettu Izbica.
Končí padesátá léta a Janě Hůlkové z Dobříva je deset let. Ráda čte. V knihovně mezi včelařskými deníky svého adoptivního tatínka Jaromíra Kalivody zahlédne neznámou knížečku. Na hnědých ošoupaných deskách je zlatým písmem napsáno Deník. Začte se.
„Právě dnes je den, na který jsem se těšila celé prázdniny, mohou-li se tak pojmenovat dva měsíce utrpení. My jsme totiž celý rok chodili do soukromých škol a tam jsme se učili látku z gymnasia. Na konci školního roku přišla zpráva, že budeme dělat zkoušky z měšťanské látky. Museli jsme tedy o prázdninách se naučit to, co jiní za rok. Bylo to trápení! Tento týden jsem tedy dělala zkoušky. Písemné v úterý a ústní včera. Dopadly mi dobře. Vysvědčení budeme dostávat v kostele a při tom budeme zpívat židovské písníčky. Už se na to těším.“
Jana listuje dál, zhltne pětadevadesát plně popsaných stránek. Písmo neznámé dívky je nejdřív úhledné, ale jak deník pokračuje, je zhuštěné a občas kvapné. Mění se i obsah zápisků. Místo popisů dětských her čím dál častěji zaznívá slovo transport. Jana ví, o co jde. O nedávných dějinách má díky svým adoptivním rodičům, vlastencům a Sokolům, povědomí, ač se narodila až téměř pět let po válce na Silvestra 1949. Když se z práce vrátí Janina adoptivní maminka Marie Kalivodová, děvče, které je často bito, se i přes strach zeptá, čí je to deníček. Dostane se jí stručné odpovědi:
„Ten si u nás schovala Věruška. Měla si pro něj přijít po válce, ale už se nevrátila.“
Jana si všimne maminčina smutku a očí podlitých slzami. Víc se neptá.
Takový normální život
Věra Kohnová se narodila 26. června 1929 Melanii Kohnové a Otakaru Kohnovi, úředníkovi pracujícího pro plzeňskou továrnu Gustav Teller, která vyráběla železné zboží. Otakar byl ročník 1889 a do Plzně se za prací odstěhoval z Týna nad Vltavou. Melanie Kohnová, rozená Langerová, pocházela z Dobříva, kde se narodila v roce 1892. Ve svých dvaceti letech se se svými rodiči Otýlií a Davidem přestěhovala z podbrdské vsi do Plzně. Bylo to ve stejném roce, kdy v Dobřívě přišla na svět Marie Poncarová, později provdaná Kalivodová, jež během druhé světové války ukryla Věrčin deník.
Otakar s Melanií oznámili zásnuby v říjnu 1922 a brali se na okresním úřadu v Plzni, měli tedy civilní svatbu. Třiatřicetiletý Otakar byl již zkušeným a zajištěným úředníkem, a proto mohla jedenatřicetiletá Melanie zůstat v domácnosti a starat se o své dvě dcery. Hana se narodila v roce 1924 a Věrka o pět let později. Kohnovi tehdy bydleli v bytě na Klatovské třídě číslo popisné 40, později se přestěhovali do Koperníkovy ulice 43.
Věrka se stala školačkou v září 1935. Do první třídy obecné školy pro dívky na dnešní Americké třídě chodila se svou sestřenicí Editou Kohnovou. Staly se z nich nerozlučné přítelkyně. Ve stejný den nastoupila její starší sestra Hana do primy na Masarykově státním čsl. reálném gymnáziu na Klatovské třídě. Všechny tři dívky mívaly dobrý prospěch.
Věrce na známkách skutečně záleželo a ukazuje to i její pozdější zápis v deníku ze srpna 1941. Tehdy už byly židovské děti vyloučené z výuky, mohly ale docházet na soukromé vyučování organizované židovskou obcí. Věrka si zapsala:
„Dnes byla maminka na rodičovském sdružení. Rodiče se tam dozvěděli, jak nám dopadla vysvědčení. Mám samé jednotky. Do smrti snad nepochopím, jak se to mohlo stát.“
Jeden zákaz za druhým
Bezstarostné dětství narušila německá okupace a zpřísňující se protižidovská opatření. Židům byl postupně zakázán vstup do divadel, biografů a kaváren, nesměli jezdit tramvajemi a chodit do veřejných parků. Pro děti a zejména pro dospívající dívky, jakou byla i Věrčina sestra Hana, to bylo těžké, protože najednou přišly o řadu radostí mladého života. K tomu se přidávaly i posměšky ze strany některých spolužáků.
Haně se zhoršil prospěch natolik, že tatínek Otakar rozhodl o ukončení studia. Z gymnázia odešla i její blízká přítelkyně Hana Löwyová, která jako jedna z mála plzeňských židovských dětí přežila útrapy koncentračních táborů. Nějakou dobu pak strávila Hana doma nebo se účastnila soukromé výuky. Až na začátku prosince 1941 začala pracovat jako dělnice. „Naše Hanka bude pracovat v továrně v Horní Bříze. Najednou se rozhodla. Dostane povolení jezdit vlakem a už brzo nastoupí,“ uvedla si Věrka v deníku.
Když nacistické úřady zakázaly výuku ve veřejných školách, začaly se židovské děti scházet k soukromému vyučování po rodinách. Učiteli se stali povětšinou nedostudovaní pedagogové vyloučení z vysokých škol. Věrčinu skupinu učil například Arna Erlich nebo Josef Šmolka. Věrka to přivítala s nadšením. „Dnes byla první den škola u nás. My se totiž střídáme; každý týden je škola u někoho jiného. Mám z toho vždy legraci.“
Mezitím byl čas i na hry. Děti se často scházely na „Hanákojc louce“, kde bývalo plno psů, stavěly si skrýše ve dvorcích v centru města, hrály „na foukanou“ nebo jiné stolní hry. Postupně byly ale zapojovány i do přípravy transportů. Osmnáctého září 1941 si Věrka poznamenala:
„Dnes jsem byla víc na obci a na rabinátě než doma. Od zítřka totiž budou nosit všichni Židé odznaky. Na obci s tím měli velikou práci, a proto my, děti, jsme jim musely pomáhat.“
Současně docházelo k sestěhovávání židovských rodin, pokud úřady usoudily, že žijí v příliš velkých bytech. Ke Kohnovým tak přibyli nejdříve Stránští a potom i Steinerovi. Věrka to ale nesla s dětským nadšením. „Když jsem se vrátila domů, myslela jsem, že omdlím. V pokojích bylo páté přes deváté. Mně se takové změny hrozně líbí. Zato ne mamince. Ze zkušenosti jsem se ani nepokusila pomáhat. Odklidila jsem se do vyprázdněného pokoje, metala tam kotrmelce, dělala mosty. Za chvíli jsem shledala, že mám k nepoznání zamazané šaty. Nechala jsem tedy toho a odebrala se psát do deníku.“
Poslední sbohem a transport
Koncem roku 1941 se napětí stupňovalo. Maminka Melanie i starší sestra Hanka často plakaly. Děti stále více pomáhaly na rabinátě, roznášely lístky do transportů, pomáhaly balit zavazadla starším a nemocným lidem – to všechno Věrka popisuje ve svém deníku, který si psala od léta 1941 do poloviny ledna 1942.
Na transport se chystali i Kohnovi. Dvanáctého ledna 1942 si Věrka povzdechla:
„Na včerejší den do smrti nezapomenu. Za jedno: byla to poslední neděle, co jsem doma. A za druhé: tolik jako včera jsem se ještě nikdy nenaplakala.“
„Maminka pláče pořád a je tak hrozně smutná a vše vidí černě. Já pláču s maminkou, protože je mi jí líto a Hanka pláče taky. Ty nejnutnější věci si sbalujeme, a sice každý zvlášť, protože tam nebudeme dohromady.“
Nastalo loučení s kamarádkami, které šly také do transportu. Z Plzně byly koncem ledna 1942 odeslány tři transporty – R, S a T. Věrka s rodinou odjela transportem S. Před tím strávili několik dní v plzeňské sokolovně, kde bylo shromaždiště. Lidé tu odevzdávali své poslední cennosti, třeba hodinky, a také klíče od bytů – úřady je zbavily domovského práva.
Patnáctého ledna zbývala v deníku poslední stránka. Bylo to až osudové. „U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit. Včera jsem si nechala ostříhat vlasy. Měla jsem velmi dlouhé vlasy až do polovic zad, svázané vzadu dvěma stužkama. Teď je mám krátké. Také jsem se včera nechala fotografovat. Fotografie už prej budou zejtra.“ A pak ještě pár řádků a nakonec už se vejde jen: „S Bohem, můj deníčku! S Bohem!“
Konec se jmenuje Izbica
Kdy a jak předala Věrka svůj deník Marii Kalivodové nevíme. Maminku Melanii pojilo s Marií úzké přátelské pouto. Říká se – a je to jen domněnka – že snad mohly být sestry, že skutečným otcem Marie nebyl Poncar, ale Langer, otec Melanie. Jisté je, že deník přečkal u Marie Kalivodové druhou světovou válku a část komunistického režimu. Jana Hůlková k tomu říká:
„Moje adoptivní maminka si o Věrušce nechtěla povídat, bylo to pro ni příliš bolavé téma a já jsem nechtěla čeřit emoce. Dnes mě mrzí, že jsem se neptala, že nevím, jak to přesně s deníkem bylo.“
Někdy koncem šedesátých let předala Marie Kalivodová Věrčin deník knězi Jednoty bratrské Miroslavu Matoušovi. Ten ho schovával během komunistického režimu. K vydání textu se odhodlal v roce 2006 ve spolupráci s nakladatelem Zdeňkem Susou. Deník Věrky Kohnové se dočká nového vydání 23. února 2023, bude doplněno o další nová zjištění.
V březnu 2022 byla na domě Kohnových v Koperníkově ulici 43, odkud odešli do transportu, odhalena pamětní deska připomínající Věrku Kohnovou. Před vstupem do domu jsou od roku 2019 čtyři kameny zmizelých, jeden pro Věrku, jeden pro Hanku, jeden pro Melanii, jeden pro Otakara. Jako datum úmrtí je uveden rok 1942.
Z Terezína byli Kohnovi v březnu 1942 odvezeni prvním velkým transportem Aa do polského ghetta Izbica, kde jejich stopa končí. Domů se nikdy nevrátili. Zbyl po nich pouze deník a několik fotografií – jen o jedné z nich s jistotou víme, že je na ní zachycena Melanie. Věrčinu fotografii se zatím nepodařilo dohledat, přesněji s určitostí identifikovat.