Nikdo mu nevěřil, že ho věznili. Byl zdravý a dobře živený

/ /
Padělatelské komando po osvobození, první zprava je Adolf Burger.
Padělatelské komando po osvobození, první zprava je Adolf Burger.

Příběh Adolfa Burgera se v mnoha ohledech liší od ostatních, co přežili koncentrační tábory. Téměř dva roky dřel v Auschwitzu, v dubnu 1944 ho nacisté z Osvětimi převezli do své padělatelské dílny.

Když Američané dne 5. května 1945 osvobodili tábor Ebensee, nevěřili, že Burger je vězněm. Nebyl oholen dohola jako ostatní, byl zdravý s dobrou fyzickou kondicí. A přesto měl za sebou téměř tři roky věznění v koncentračních táborech Osvětim, Birkenau a Sachsenhausen. Jeho příběh inspiroval oscarový film Ďáblova dílna a vyprávěly ho také Příběhy 20. století Českého rozhlasu Plus.

Adolf Burger za mlada. V době zatčení mu bylo 24 let.
Adolf Burger za mlada. V době zatčení mu bylo 24 let.

Adolf Burger se narodil 12. srpna 1917 ve Velké Lomnici u Popradu. Vyučil se typografem. Po vojenské službě v roce 1939 na začátku 2. světové války nastoupil do bratislavské tiskárny. Slovenský fašistický režim v čele s Jozefem Tisem začal přizpůsobovat svou politiku podle Adolfa Hitlera. Byl vydán Židovský kodex, který upravoval práva slovenských Židů po vzoru norimberských zákonů.

Za Adolfem Burgerem v té době přišli tři lidé s prosbou: „Naléhali a žádali: ‚Ty jsi tiskař, udělej nám křestní listy.’ Protože kdo dostal takový křestní list, byl zachráněný, nešel na transport. Byl jsem mladý a řekl jsem: ‚Proč ne, natisknu vám to.’ Tři roky jsem pak tiskl křestní listy,“ vypráví Burger. Nikdy se mu nepodařilo zjistit, kdo je udal, i když po udavačích po válce pátral.

Dne 11. srpna 1942 si pro Adolfa Burgera přišli dva vojáci Hlinkovy gardy s tajným policistou v civilu a zatkli ho přímo u tiskařského stroje. V té době byl Adolf Burger již ženatý. Po několikadenním vyšetřování ho transportovali do sběrného tábora v Žilině, kde se náhodou potkal s manželkou Giselou. Přestože o falšovaní křestních listů nic nevěděla, byla zatčena Hlinkovou gardou týž den jako Adolf. Odtud vězně odvezli do Osvětimi dobytčími vagony, do kterých se nastupovalo po padesáti lidech.

Bitte nach links

„Okolo sedmé hodiny se zastavil vlak. Byli jsme šťastní, protože děti plakaly žízní, ve vagonech už nebyla voda. Celý vlak byl obklopený esesáky s puškami, kteří křičeli: ‚Ven, ven!‘ Neviděli jsme ale žádné nádraží, to bylo na poli. ‚Kufry a balíky položte na rampu!‘ Tam nás rozdělili, a tam jsem viděl svoji manželku naposled. Pak stál před námi jeden hezký muž, mladý, byl to lékař. My jsme nevěděli, kdo to je, dnes to víme. Byl to doktor Mengele. A on neřval, říkal: ‚Řekněte mi prosím stáří, povolání a zdravotní stav.‘ Tyhle tři otázky. A kdo řekl, že je mu 41 a více, tak tomu hezky v klidu řekl: ‚Bitte nach links – prosím doleva.‘ Kdo řekl, že je nemocen, má cukrovku a podobně, taky: ‚Prosím doleva.‘ K tomu jsme říkali i povolání. Pak přešel k ženám, tam to bylo ještě tragičtější, protože když měla žena dítě, už se nic neptal a jenom: ‚Bitte nach links.‘ To byla Osvětim,“ popisuje Burger.

Selekce po příjezdu vězňů do Osvětimi. Fotografie pochází z tzv. Osvětimského alba, souboru fotografií, které v květnu 1944 pořídili příslušníci SS.
Selekce po příjezdu vězňů do Osvětimi. Fotografie pochází z tzv. Osvětimského alba, souboru fotografií, které v květnu 1944 pořídili příslušníci SS.

Byl přidělen na práci v osvětimské „komandu“ na stavbu silnice. Začal život vězně – minimální strava na den, tedy 300 gramů chleba a vodová polévka, vyčerpávající práce, nekonečné apely a neomezené kratochvíle sadistických kápů, většinou kriminálních živlů, a krutý dohled esesáků. 

Od roku 2005, kdy OSN ustanovila 27. leden Mezinárodním dnem památky obětí holocaustu, připomínáme oběti nejmasovější vraždy v lidské historii, během které zahynulo okolo šesti milionů nevinných lidí, především židů. Pamětníci, kteří vraždění přežili, dnes kvůli vysokému věku odchází. Jejich vzpomínky zaznamenávají lidé z neziskové organizace Post Bellum pro sbírku Paměť národa. K dnešnímu dni obsahuje 629 svědectví přeživších nebo těch, kteří za 2. světové války zachránili židy před pronásledováním. Vyprávění Adolfa Burgera natočil v roce 2007 redaktor neziskové organizace Post Bellum Ondřej Bratinka. Díky lidem, kteří pomáhají Paměti národa, ročně tato organizace zdokumentuje skoro tisíc svědectví pamětníků války a komunismu. Více na podporte.pametnaroda.cz.

Dne 10. dubna 1944 přišel zvrat. Na nástupu vyvolali jeho číslo 64401, že se má hlásit u velitele tábora, kterým byl Rudolf Höss, po válce popravený přímo v Osvětimi:

„Přišel jsem tam, zaklepal, vstoupil, napřímil se do pozoru a křičel jsem: ‚Herr Lagerkommandant, Häftling 64401 zur Stelle!‘ Tak se muselo hlásit, žádné jméno. On se na mě podíval a říká: ‚Jste pan Burger?!‘ On mně říkal pán!! Já jsem koktal, že ano. ‚A jste typograf?‘ Říkám: ‚Ano.‘ On vstal a říkal: ‚Herr Burger, zítra jedete do Berlína, kde budete pracovat, potřebujeme odborníky jako vy.‘ Všechno jsem očekával, jenom tohle ne. Potom říká: ‚K tomu vám přeji mnoho úspěchů.‘ Mohl jsem odejít, a nic jsem nechápal. Říkal jsem si, že to není možné,“ popisuje Burger.

Komando padělatelů

Dozorci ho převezli v kupé pro civilisty do koncentračního tábora Sachsenhausen nedaleko Berlína. Tehdy ještě Adolf Burger nevěděl o největší padělatelské akci v dějinách, která byla zamýšlena od roku 1939 a realizována od srpna 1942.

Originál padělané bankovy vylovené z Toplitzkého jezera.
Originál padělané bankovy vylovené z Toplitzkého jezera.

V poslední fázi války, od jara 1944, pracovala dílna na plné obrátky. Vyráběly se zde především falešné britské libry, se kterými prováděli němečtí agenti velkorysé obchody na celém světě. Vedle peněz zhotovovali vězni i falešné pasy, úřední dokumenty cizích států, průkazy agentů cizích tajných služeb, listiny apod.

Bloky 18 a 19 koncentračního tábora Sachsenhausen byly obehnány ostnatým drátem a hlídány dnem i nocí speciální posádkou SS. Podniku velel SS-Sturmbannführer Bernhard Krüger, po němž byla celá akce pojmenována krycím názvem Operation Bernhard. Krüger úkoloval vězně osobně, při ruce mu byl velitel zvláštní SS posádky pro blok 18 a 19, SS-Hauptscharführer Kurt Werner:

Padělatelská dílna v rakousko-německém filmu Ďáblova dílna.
Padělatelská dílna v rakousko-německém filmu Ďáblova dílna.

„Všechno jsme tu měli. Říkám tomu ‚mrtvý na dovolené‘. Ano, byli jsme jak na dovolené. Měli jsme jídlo, hudbu, dobře jsme spali, všechno jsme měli. Měli jsme společenskou místnost – tam se hrály karty, šachy, mohli jsme poslouchat rádio. Věděl jsem ale jedno, když jsem večer seděl u postele, věděl jsem, že jsem mrtvý – celou tu dobu,“ vypráví Burger.

Kdo onemocněl virovou chorobou, byl popraven, aby nenakazil ostatní a neohrozil projekt. Během roku a půl nechal Bernhard Krüger popravit šest vězňů, kteří onemocněli sice léčitelnou, ale pro ostatní nakažlivou chorobou.

S koncem války čekali popravu

Vězňové si uvědomovali, že konec války bude znamenat i konec jejich, útěk byl ovšem nadále zhola nemožný. Dne 24. února 1945 vyjel zvláštní transport ze Sachsenhausenu. Tábor Mauthausen v severním Rakousku, kde vězňové pobyli pár týdnů, než se i tady pro Němce situace stala nebezpečnou. Vězně převezli dále, do Redl-Zipfu, kde měla pokračovat výroba padělků dál:

Pracovní a koncentrační tábor v hornorakouském Ebensee byl pobočný tábor koncentračního tábora Mauthausen.
Pracovní a koncentrační tábor v hornorakouském Ebensee byl pobočný tábor koncentračního tábora Mauthausen.

„Dostali jsme rozkaz postavit stroje. To byl už duben ’45. Koukali jsme na esesáky a ti řvali: ‚Co koukáte tak blbě, co myslíte, ať jen přijdou Američani, Rusové, my máme Geheimwaffe.‘ Tak oni ještě v dubnu mysleli na vítězství. Pak přišel Krüger z Berlína, toho už jsme neviděli dlouhou dobu, asi osm neděl. Přijel v Alfa Romeo s blondýnkou po boku, vešel dovnitř a říká: ‚Ale kluci, vy jste udělali krásnou práci, teď můžeme začít s výrobou dolarů, ale… tady to dělat nebudeme, my už ty stroje nepotřebujeme, protože v Alpenfestung jsem postavil novou tiskárnu, tam budete dělat dál.‘ Tak jsme věděli, že je konec…“

Vězňové mu nevěřili. Pak jim rozdal cigarety jako obvykle a odešel k esesákům. „Tam nechal rozkaz, kde nás mají vyhodit do vzduchu. V Ebensee, kde byly podzemní štoly, aby z nás nic nezůstalo. Po hodině sednul do auta, od té doby jsem ho neviděl. Pak přišli naši esesáci, ale to už nebyli naši… byli už ozbrojení, dříve chodili beze zbraně, teď už ozbrojení a řvali: ‚Was lungert ihr hier herum!! – Dovnitř, do bloku.‘ Úplně jsem viděl tu tvář esesáka z Osvětimi. Teď už nemuseli hrát divadlo. My jsme utíkali do bloku a věděli, že teď už bude konec,“ vypráví Adolf Burger pro Paměť národa. 

Dne 4. května 1945 přišel rozkaz znovu všechno naložit a vězně odvézt do pár hodin jízdy vzdáleného tábora Ebensee, který zůstal jako poslední neosvobozený. Na nákladní vozy se ovšem všichni nevešli, protože v tu noc partyzáni zničili několik vozů a další nebyly k dispozici. Část musela zůstat a čekat, až se nákladní auto vrátí. V Ebensee nahnali esesáci vězně do ubytoven SS, nikoli do normálního tábora. Nákladní auto se zbytkem vězňů se z Redl-Zipfu stále nevracelo:

„Dali nás do místnosti a řekli: ‚Počkejte, až přijde Werner s ostatními a půjdeme do Alpenfestung.‘ Přišla noc, nejhorší v mém životě, protože tam byli hrozně pobožní Poláci, celou noc brečeli a modlili se, to byla tak hrozná situace… Ráno koukáme z okna, vidíme esesáky, jak vyskakují už v civilu z oken, ze dveří, odhazují zbraně a křičí na naše esesáky: ‚Lass doch den Klumper – Nechte to, Američani už jsou ve vesnici.‘ Američané byli ještě sto kilometrů daleko. Naši esesáci ale neutekli, měli rozkaz čekat na Wernera, tak čekali. Ale on nepřišel.“

Koukni! I já mám číslo z Osvětimi

Později se ukázalo, že se vydali na pochod a nákladní auto jedoucí zpět je minulo. Dne 5. května 1945 kolem půl jedenácté vyvedli esesáci první skupinu, v níž byl i Adolf Burger, dolů do tábora, kde se již vězňové zmocnili velení a kde s nimi čekal jeden voják wehrmachtu, který měl tábor předat Američanům:

„Ten esesák hlásil: ‚Předám vám sto dvacet vězňů.‘ A on říká: ‚Co? Vězni?‘ Měli jsme totiž vlasy, dobře jsme vypadali, měli jsme boty. A říká: ‚To přece nejsou vězni, co je to za lidi!?‘ Tak jsme jeden a druhý vyskočili a tomu ozbrojenému vězni jsme ukázali rukávy: ‚Podívej se, my máme čísla, jsme z Osvětimi, jen zvláštní komando ze Sachsenhausen, pusťte nás dovnitř.‘ Ten vězeň, jak nás viděl, tak řekl tomu vojákovi: ‚Pusťte je.‘ To bylo 5. května, v deset hodin, třicet minut. A my jsme utíkali, aby si to nerozmyslel, utíkali jsme až na konec tábora. Takové bylo moje osvobození, i když tam Američané ještě nebyli.“

Nacisté mu zavraždili ženu i matku

Po osvobození se Adolf vydal do nejbližší vesnice, kde si vypůjčil fotoaparát a zdokumentoval hrůzný obraz, který po sobě zanechali esesáci – vyhladovělé a zubožené vězně na pokraji smrti. O tři týdny později přijel pro vězně autobus, který Adolfa Burgera odvezl do Prahy, kde jeho první cesta vedla na policii. Tam podal hlášení o své padělatelské činnosti.

Plakát k filmu Ďáblova dílna (Die Fälscher).
Plakát k filmu Ďáblova dílna (Die Fälscher).

Doma na Slovensku ho nikdo nečekal. Manželka Gisela zahynula v roce 1942 v Osvětimi. Jeho matku odvezli čtyři měsíce před koncem války do tábora Ravensbrück, kde zemřela. V jiném táboře zahynul i Burgerův otčím. Doma nalezl jen prázdný byt.

Už v roce 1945 vydal knihu s dokumenty o zvěrstvech v koncentračních táborech, kde použil i své první fotografie z Ebensee.  Celou padělatelskou akci detailně popsal v knize Ďáblova dílna, která inspirovala filmaře k natočení stejnojmenného rakousko-německého filmu, který roku 2008 získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Toho se Adolf Burger ale bohužel nedožil. Zemřel jako poslední vězeň z „ďáblovy dílny“ ve věku 99 let dne 6. prosince 2016 v Praze. O jeho úmrtí psaly i zahraniční noviny, například New York Times či Washington Post.

Adolf Burger s knihou Ďáblova dílna.
Adolf Burger s knihou Ďáblova dílna.