Nejdřív Němci, pak Poláci. Dokument Paměti národa o kladských Češích

/ /
Tomáš Garrigue Masaryk v Pstrążné v roce 1903. Originál najdete ve skanzenu v Stroužném. (výřez)
Tomáš Garrigue Masaryk v Pstrążné v roce 1903. Originál najdete ve skanzenu v Stroužném. (výřez)

Češi v Kladsku přitahovali pozornost už v 19. století, i po sto letech pruské vlády totiž dokázali vzdorovat germanizaci. „Český koutek“ se po válce ocitl v Polsku, a oni se jako ‚Němci‘ proto museli vystěhovat. Někteří zůstali, jejich potomci se dodnes cítí Čechy.

Premiéra filmu Kladsko – Glatz – Kłodzko: Smíření v Českém koutku
Premiéra filmu Kladsko – Glatz – Kłodzko: Smíření v Českém koutku

„Doma se všude mluvilo česky, ale ve škole se učili německy,“ vypráví česky Maria Wolska z dnešní vesnice Pstrążna nedaleko lázní Kudowa. Její tatínek Horst Hauschke se v této vesnici narodil v roce 1934, kdy se jmenovala Straußeney. Česky se jí říkalo Stroužné a psal o ní Alois Jirásek v románu „U nás“ nebo Tomáš Garrigue Masaryk ve svém fejetonu ze srpna 1903.

„Přiznám se, že jsem již dávno byl zvědav, jak to tam v českém Prusku chodí,“ napsal pro deník Čas. „Děti školní a odrostci na potkání pozdravují německy, ale mezi sebou hovoří česky; lidé starší pozdravují česky,“ popsal budoucí prezident, který zavítal do hostince na Bukovině vzdálené od Stroužného necelé dva kilometry.

„Hostinec na Bukovině je český, ale již je patrný způsob života pruský. Chléb dávají po německu, pěkně pravidelně na tenké plástě sříznutý, káva po prusku (mnoho kávy, málo mléka), náčiní a obrazy jsou pruské, německé. Přemýšlím o vztahu slova a řeči k duchu a kultuře, ale ve vedlejší světnici vábí pozornost vesnická společnost. Rozmlouvají česky, ale jaksi při tom jinak sedí, jinak drží tělo, vůči nám jsou jaksi zdrženliví, patrně v nás vidí Čechy, kdežto oni jsou ‚Prajzy,‘“ přiblížil Tomáš Garrigue Masaryk čtenářům, jak Češi v Prusku žili a jak nazývali sami sebe.

Do Kladska přišli po bitvě na Bílé Hoře jako stoupenci pronásledované Jednoty bratrské. Svou evangelickou víru i český jazyk si uchovali i poté, co Kladsko získalo v roce 1742 Prusko a české školy byly zrušeny. Archaickou češtinu předávanou z generace na generaci jen v ústně zachytil na začátku 20. století spisovatel a folklorista Josef Štefan Kubín, který jedenáct českých vesnic v západním cípu Kladska nazval Českým koutkem.

Vzpomínky pamětníků z Českého koutku, Marie Wolské a dalších zazní v novém dokumentu Paměti národa „Kladsko – Glatz – Kłodzko: Smíření v Českém koutku“, který vznikl díky podpoře Česko-polského fóra. Zveme vás na premiéru, která proběhne zítra 23. listopadu v Galerii Artičok v Hradci Králové.
Stroužné před válkou, 1935. Zdroj: archiv pamětnice
Stroužné před válkou, 1935. Zdroj: archiv pamětnice

Před válkou hranice jako by neexistovaly

V jedné z vesnic, nazývané Nouzín (dříve německy Nauseney, dnes polsky Ostra Góra), se narodila babička Marie Wolské Maria Hupková, která se do nedalekého Stroužného přivdala. „Když si můj děda Alois Hauschke přivezl babičku s věnem na osmi vozech, tak se všechny holky ve Stroužném na dědu hněvaly, že si nevybral nevěstu z vesnice. I on byl dobrá partie, vyučil se řezníkem a dělal zabíjačky po vesnicích. Také byl muzikant, za starých časů se v každém domě hrálo a zpívalo,“ popisuje Maria Wolska.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Její prarodiče se seznámili na jedné z mnoha tancovaček, které se konaly ve vesnicích po obou stranách hranice, a tak se Češi z Rakouska-Uherska a později z Československa promíchali s Čechy z Pruska a později z Německa. 

Státní občanství ani hranice nehrály v jejich životech velkou roli. To se změnilo v době druhé světové války, kdy muži museli z Českého koutku rukovat do wehrmachtu, protože měli německé občanství. Na východní frontě se tak v roce 1942 ocitl i osmnáctiletý strýc Marie Wolské Alois Hauschke, který krátce po výcviku u dělostřelecké jednotky padl v červenci 1943 u Charkova.

České osídlení na Kladsku. Zdroj: archiv pamětnice
České osídlení na Kladsku. Zdroj: archiv pamětnice

„Před válkou bylo ve Stroužném skoro sto domů, napůl evangelíci a katolíci, kteří spolu za války začali spolupracovat, aby přežili. Muži šli na frontu a hospodářství udržovaly ženy a děti společně,“ vypráví Maria Wolska. Její babička ovdověla ještě před válkou a s dcerou Marií a nejmladším synem Horstem se musela postarat o pět hektarů hospodářství, dvě krávy, dvě prasata, slepice a kachny.

Po válce přišli Poláci vysídlení z východu

Ještě horší časy pro obyvatele Českého koutku přišly po válce. Jako Němci se totiž museli vystěhovat a uvolnit své domy Polákům. Kladsko se po posunutí polských hranic na západ ocitlo v Polsku a mířili do něj většinou Poláci vysídlení z území dnešní západní Ukrajiny, které zabral Sovětský svaz.

Polské komunistické úřady nazvaly tento poválečný přesun Poláků repatriací na „znovuzískané území“ (polsky Ziemie Odzyskane) s odkazem na dávnou minulost, kdy území za vlády Piastovců patřilo polskému státu. Ve skutečnosti se ale jednalo o vystěhování z vlasti, o expatriaci z oblastí obývaných Poláky po mnoho generací. Své domovy muselo na základě Postupimské dohody opustit 1,8 milionu Poláků a začít své životy jinde.

Marie Wolská (2022). Zdroj: Paměť národa
Marie Wolská (2022). Zdroj: Paměť národa

Do Stroužného tak přišla i polská rodina Nowakowa, rodina maminky Marie Wolské, která díky tomu může popsat pocity jak původních obyvatel, tak i nově příchozích Poláků: 

„Všichni se báli. Báli se ti, co přišli, protože měli děti a s sebou si nemohli nic přinést, možná nějaké drobné věci. A báli se i lidé ve Stroužném, protože když přišli Rusové a potom Poláci, tak se musely po lese schovávat holky.“

Marie Wolská v dětství, tehdy Marie Hauschke. Zdroj: archiv pamětnice
Marie Wolská v dětství, tehdy Marie Hauschke. Zdroj: archiv pamětnice

Příchozí polské rodiny byly přiděleny do domů původních obyvatel, kteří je museli ubytovat a živit. Tato zvláštní soužití měla trvat až do oficiálního vysídlení obyvatel Kladska do Německa. Většina kladských Čechů ale na předvolání do transportu nečekala a tajně přecházeli hranice do Čech – na Hronovsko a Náchodsko jich takto odešlo tři a půl tisíce. Doufali přitom, že Kladsko nakonec připadne Československu a oni se za pár týdnů či měsíců vrátí do svých domů. Tisíc kladských Čechů odjelo do Německa a stejný počet v Českém koutku zůstal – mezi nimi i babička Marie Wolské, do jejíhož domu žádná polská rodina nepřišla a Maria Hauschke polským úřadům prokázala český původ.

Její tatínek Horst musel jako dvanáctiletý pomáhat příchozím polským rodinám s hospodařením. „U nás byla elektřina od roku 1926, a Poláci to neznali. Neuměli si poradit, nevěděli, k čemu jsou mašiny ve stodolách,“ vysvětluje Marie Wolska. 

„Z hnacích řemenů si udělali pásky do kalhot místo šňůr, které měli. Naši kluci je naučili, jak mlátit obilí mlátičkou nebo jak obsluhovat elektrické máselnice.“

Babička Marie Wolské – Maria Hauschke. Zdroj: archiv pamětnice
Babička Marie Wolské – Maria Hauschke. Zdroj: archiv pamětnice

Poláci zase „na oplátku“ naučili jejího tatínka pít alkohol. „Babička ho hnala koštětem, ale Poláci ho nepustili. Říkali: ‚Pracujeme a pijeme společně.‘ A tak měl táta už od dětství k alkoholu blízko.”

Československo-polské přátelství platilo jen na papíře

Naděje kladských Čechů na začlenění Kladska nebo alespoň Českého koutku do Československa definitivně ukončilo 10. března 1947 podepsáním Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci mezi Československem a Polskem. Jako ústupek československé vládě Polsko zřídilo v Kudowě českou školu, která ale byla po několika letech pro nedostatek žáků uzavřena. Maria Wolska, která se narodila v Kudowě v roce 1957, do ní tedy chodit nemohla. Česky se naučila doma od své babičky.

Poválečné polsko-československé přátelství ovšem platilo jen na papíře. Hranice byly uzavřené a rozdělené rodiny se mohly vídat jen na povolení a po důkladné kontrole. „Hraniční sloupky postavili uprostřed našeho lesa, kam babička chodila na roští, houby nebo borůvky.“

„Nemohla pochopit, že nemůže hranice jen tak přecházet jako dříve, takže ji několikrát chytili polští pohraničníci. Jednou kvůli tomu seděla tři dny ve vězení v Kladsku, protože s sebou neměla občanský průkaz.“

„Mám schovaných několik předvolání na policii v Kudowě, kde to pak musela vysvětlovat,“ říká Maria Wolska. Situaci babičky navíc komplikovalo to, že na vyřízení polského občanského průkazu čekala šest měsíců.

Potvrzení o doručení obvinění babičky kvůli překročení hranice. Zdroj: archiv pamětnice
Potvrzení o doručení obvinění babičky kvůli překročení hranice. Zdroj: archiv pamětnice

Kvůli zavřeným hranicím její babička už nemohla chodit prodávat máslo nebo ovoce na českou stranu jako dříve. Na polské straně alespoň mohla dál soukromě hospodařit, protože kolektivizace v Polsku neprobíhala v takových rozměrech jako v komunistickém Československu. V Polsku se dotkla se jen čtvrtiny největších hospodářství.

Ve skanzenu ve Stroužném, založeném v roce 1984, najdete ukázky architekutry a umění z oblasti Sudet - Dolního Slezka. Foto: autorka
Ve skanzenu ve Stroužném, založeném v roce 1984, najdete ukázky architekutry a umění z oblasti Sudet - Dolního Slezka. Foto: autorka

Aby se na kladské Čechy nezapomnělo

Marie Wolská jako miminko s rodiči ve Stroužném. Tatínek Horst Hauschke a polská maminka Zofia, rozená Nowak. Zdroj: archiv pamětnice
Marie Wolská jako miminko s rodiči ve Stroužném. Tatínek Horst Hauschke a polská maminka Zofia, rozená Nowak. Zdroj: archiv pamětnice

Maria Wolska nedokázala Stroužné opustit ani po pádu komunismu, kdy se otevřely hranice a její tři děti vyjely za prací do Německa, kde už zůstaly. Místo spojené s historií její rodiny i kladských Čechů je pro ni magické. I proto štěpuje staré stromy, které zasadili její předci, a podílela na expozici ve skanzenu ve Stroužném. 

Pečlivě vedený rodinný archiv má prý z doby, kdy ji ve Stroužném navštěvovala badatelka Eva Pumrová, která napsala knihu o historii Malé Čermné na české straně a připravovala další o Stroužném. Jejího vydání se bohužel nedožila. Své vzpomínky proto vyprávěla i pro Paměť národa, aby se na kladské Čechy nezapomnělo.