Tenzin Tsundue (Tändzin Cöndü)

„Co se týče zatčení z politických důvodů, tak jsem byl v šestnácti různých věznicích. Většinou v Indii, ale také v Tibetu. Jít do vězení, to jsou pro mě, když se na to tak dívám, skutečně významné okamžiky duchovního růstu. Uvěznění tě uskromní, uvěznění ti dá úplně nové ponětí o tom, co je svoboda. My si myslíme, že vězení nám odnímá svobody, ale když jdeš do vězení, staneš se pokorným, lépe pochopíš skutečnou hodnotu svobody. A ta pokora, které se ve vězení naučíš tě ve skutečnosti osvobodí od tvého ega, od našeho vnímání toho, co je pod naší úroveň, co je nečisté, co je nežádoucí – jako třeba spát na podlaze a používat boty jako polštář, košili jako přikrývku, kapesník, co máš u sebe, jako ručník a vlastní prst jako kartáček na zuby. Když se ti to povede, tak potom z vězení vyjdeš a cítíš se o mnoho svobodnější. V duchovním smyslu. A kvůli tomuhle pocitu osvobození, který jsem zakoušel ve vězení, si myslím, že svoboda je ve vězení. Když nad tím přemýšlíte jako já. Jinak, když věříte, že vězení vás svobody zbavuje, tak trpíš, vyjdeš ven plný negativity. Jako bojovník za svobodu ale nesmíš být negativní, protože jinak dlouho nevydržíš.“

„A potom mě brali na různá místa, zavázali mi oči, vyslýchali mě. Nakonec mě zavřeli do okresního vězení v Naghri. Číňané neumí vyslovit Naghri, tak říkají Ali. Byl jsem v téhle věznici asi dvanáct dní, během nichž mě hodně bili a hodně jsem křičel. Bylo mi 22, neměl jsem vůbec žádnou zkušenost, nikdy před tím jsem ve vězení nebyl. A nakonec se rozhodli, že mě chtějí vidět nadřízení důstojníci ve Lhase. 12. března 1997 mě naložili do auta, zavázali mi oči a odvezli mě. Říkali, že mě vezou do Lhasy. Lhasa byla odtamtud hodně daleko, asi 1700 km. A nevede tam žádná pevná silnice, jen pouštní cesta. Trvalo nám tři dny, než jsme dojeli do Lhasy. A 15. nebo 16. března mě dali do vězení ve Lhase a zavřeli mě. Byl jsem tam dalších dva a půl měsíce. Nebo tak nějak.“

„Zjistil jsem, že jsem se úplně ztratil. Vidíte, byl jsem snílek, romantický bojovník za svobodu, který neměl ponětí, jaká je tam situace a co tam žije za lidi. Ale měl jsem odvahu tam jít a čelit téměř bezvýchodné situaci. Ztratil jsem se v horách. A to je hranice mezi Ladakhem a Tibetem, 4000 metrů nad mořem. Chladná pustina, kde jsou během dne žhnoucí vedra a v noci mrazivá zima. Celá řeka Indus byla zamrzlá jako obrovský had. Bylo to v březnu roku 1997. Pět dní jsem překračoval hranici a pátého dne mě zatkli. Udělal to Tibeťan. Tibetský kočovník, který pracoval pro čínskou bezpečnost. Chytil mě za límec a řekl: ‚Ty tuláku! Proč jsi sem přišel? Kdo tě poslal? Máš u sebe nějaké zbraně?‘“

„Naše babička nám vyprávěla příběhy o Tibetu, o zasněžených vrcholcích, jacích, jablcích, mandarinkách, broskvích. O pastvinách a životě kočovníků. O věcech, které jsme nejen nemohli vidět, ale ani si je nedokázali představit. Vyprávěla nám, že existuje země Tibet, kterou museli opustit. Říkali, že jsme tady v Indii dočasně a že se jednoho dne vrátíme do naší země. Jenže v tuto chvíli jsou tam Číňané, kteří naší zemi okupují. Jednoho dne se i budou muset vrátit do své země a potom se my vrátíme do Tibetu. Bylo to přítomné v těch formativních letech dětství a vyrůstání, že náš život tam je jen dočasný a že se jednoho dne vrátíme do té země vzpomínek, o které nám babička vyprávěla.“