„Moji spolužáci bydleli s rodiči v 1+1. U nás to ale vypadalo jako v kostele.“

/ /
Suchardova vila s ateliérem v původní podobě. Ateliér je nyní přestavěn na druhý obytný dům. Zdroj: archiv pamětnice
Suchardova vila s ateliérem v původní podobě. Ateliér je nyní přestavěn na druhý obytný dům. Zdroj: archiv pamětnice

Marta Sandtnerová vyprávěla příběh secesní vily sochaře Stanislava Suchardy, svého rodného domu. Sídlo, postavené pro rodinnou idylu, se za jejího života stalo svědkem vyhánění Židů, bojůvek s nacisty, drancování komunisty. „Hostilo“ i smutné vojačky Rudé armády.

„Můj svět je vlastně velmi malý, jsem zakletá do jednoho místa, kde jsem prožila většinu života,“ říká Marta Sandtnerová. Oním místem je secesní vila se zahradou v pražské Bubenči, na rohu ulice, která dnes nese jméno jejího dědečka Stanislava Suchardy. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Sochař Stanislav Sucharda. Zdroj: archiv pamětnice
Sochař Stanislav Sucharda. Zdroj: archiv pamětnice

Tento sochař na začátku dvacátého století pracoval na svém nejznámějším díle, monumentálním pomníku Františka Palackého. Pro tvorbu potřeboval dostatečně prostorný ateliér, a proto se rozhodl vybudovat pro svou rodinu novou vilu s ateliérem podle návrhu svého přítele architekta Jana Kotěry. Vznikla originální budova inspirovaná lidovou architekturou, ale zároveň s na tu dobu velmi moderním interiérem zahrnujícím vstupní halu osvětlenou barevnými vitrážovými okny a jídelnu ústící na verandu. Ateliér sídlil v oddělené budově, která byla s vilou propojena úzkou chodbou s prosklenou střechou. 

Čtvrť, ve které se Suchardova vila nachází – na jedné straně ohraničená letenskou plání, na druhé Stromovkou – zažívala právě v té době bouřlivý rozvoj. V původně venkovské Bubenči vyrůstala jedna reprezentativní vila vedle druhé. 

V idylických kulisách blahobytných rodinných domů a tajemných zahrad se v nacházejícím století mělo odehrát mnoho lidských i historických dramat. 

Poslední léta bubenečské idyly 

Marta Sandtnerová s rodiči. Zdroj: archiv pamětnice
Marta Sandtnerová s rodiči. Zdroj: archiv pamětnice

Marta Sandtnerová svého dědečka sochaře nikdy nepoznala, narodila se roku 1929, třináct let po jeho smrti. Její matka, rovněž Marta, dcera Stanislava Suchardy, se provdala za právníka Julia Sandtnera, k jehož příbuzným patřila i známá autorka kuchařek Marie Janků Sandtnerová. Malá Marta prožívala ve třicátých letech dětství plné fantazie a inspirace, živené příběhy z knih i z biografu. Rodiče jí umožňovali rozvíjet všestranné zájmy, a tak zpívala, hrála na klavír, kreslila i malovala. Do centra Prahy jezdila s maminkou nebo s babičkou na výstavy do Mánesa nebo na dortík do Slávie: „Byla jsem kavárenské dítě,“ vzpomíná. 

Bubeneč v té době byla stále čtvrtí velkých sociálních rozdílů: v jejich sousedství žily rodiny podobné té její, ale i mnohem chudší lidé, a malá Marta proto někdy cítila rozpaky, když chtěla spolužáky pozvat k sobě domů: „Všichni měli doma jen dvě místnosti a mísy plné buchet a škvarků. U nás to vypadalo jako v kostele, ale mohli jsme jim nabídnout tak akorát koláček.“

Bohatší sousedé byli často židovského původu. Jako desetiletá se Marta stala svědkem dramatické proměny své čtvrti: 

„Někteří stihli odjet do ciziny, ale taky tady skákali z okna nebo se stříleli… Tady byla jedna tragédie vedle druhé…“

Marta Sandtnerová v mládí (asi 40. léta). Zdroj: archiv pamětnice
Marta Sandtnerová v mládí (asi 40. léta). Zdroj: archiv pamětnice

Sousední vilu, která původně také patřila rodině Suchardových, vlastnila židovská rodina advokáta Františka Sommernitze. Ten sice zemřel ještě před válkou, ale jeho manželka a syn zahynuli v lodžském ghettu. Do reprezentativních domů v Bubenči se nyní stěhovali vysocí němečtí důstojníci, nedaleko bydlel i K. H. Frank.

Hermeticky uzavřená čtvrť

Na konci války na jaře 1945 nadešly pro Bubeneč jedny z nejdramatičtějších chvil. Sandtnerovi v Suchardově vile byli jednou z mála českých rodin, které tu zůstaly. Němci v jejich okolí se připravovali na obranu „své čtvrti“, kterou podle vzpomínek Marty Sandtnerové hermeticky uzavřeli: 

„Na konci ulice stály železné stojany a u toho německý voják. A když jsme šli domů, museli jsme se legitimovat. Už tušili, že se to blíží.“

Němci zaujali strategické pozice dokonce přímo na jejich zahradě. Suchardova vila i protější dům byly podminované. Pouliční boje však nakonec do bezprostřední blízkosti vily nedošly, poslední barikáda se nacházela na Letné u budovy ministerstva vnitra. Sandtnerovi tak prožili ve strachu o život jen několik dnů, v domě osvětlovaném nepříliš vzdálenými výbuchy. 

Marta Sandtnerová v mládí. Zdroj: archiv pamětnice
Marta Sandtnerová v mládí. Zdroj: archiv pamětnice

Poslední noc předtím, než Němci uprchli, se v protější zahradě usadil oddíl německé Schutzpolizei a navzdory intenzivním bojům opékali prase. „Jeden z těch vojáků hlídkoval na ulici a ukazoval tatínkovi, že by pušku nejraději zahodil. Že je Rakušák a už se těší domů. Ale pak je prý po cestě všechny pobili,“ říká Marta Sandtnerová.

Smutné sovětské vojačky 

Po Velvarské, nyní Evropské třídě do Bubenče následující den přijeli noví hosté: tanky Rudé armády a za nimi vojáci ve vozech tažených malými koníky. Jeden z nich se u Sandtnerových hned dožadoval pohoštění: „Napochodoval sem takový drzý, malý chlapík, který hned začal rozkazovat a chtěl nějakou vodku. My jsme žádný alkohol neměli, ale dokud s ním tatínek jednal slušně, byl strašně drzý,“ vzpomíná Marta Sadntnerová: 

„Nakonec na něj tatínek zařval: ,Marš!‘ On se vyděsil a okamžitě byl venku.“ 

Posléze se dostavil jiný důstojník Rudé armády, který u Sandtnerových vyjednal ubytování pro dvě dívky, důstojnici a její ordonanci. „Obě byly šíleně smutné a všechno v domě si prohlížely s velkým údivem. Maminka jim dělala snídani a ony si ji nevzaly, asi protože je jako buržousti chceme otrávit…“

Spolu s Rudou armádou však do Bubenče přišli také agenti sovětské kontrarozvědky Smerš, jejichž úkolem byla násilná repatriace ruských emigrantů. Hned několik dnů po osvobození podle Marty Sandtnerové zmizel jeden z jejich sousedů: „Byl to Rus, inženýr, takový fešák. Jako bělogvardějec utekl s rodinou z Ruska, když tam začala revoluce. A pak najednou zmizel… Vrátil se zničený asi za dvacet let a myslím, že nakonec spáchal sebevraždu. Byl někde v gulagu na Sibiři.“

Po odchodu Němců přišli komunisté 

Po válce zažívala Bubeneč další dramatické změny majitelů. „Z jedné Petschkovy vily se pak stalo sovětské vyslanectví,“ vzpomíná Marta Sandtnerová na osud rezidence rodiny židovského bankéře Friedricha Petschka, kterou prezident Beneš roku 1945 daroval Sovětskému svazu. „Do ostatních prázdných vil se pak většinou nastěhovali komunističtí papaláši,“ dodává Marta Sandtnerová. 

Marta Sandtnerová v jedné ze svých rolí v operním sboru Národního divadla. Zdroj: archiv pamětnice
Marta Sandtnerová v jedné ze svých rolí v operním sboru Národního divadla. Zdroj: archiv pamětnice

Poválečná dramata přímo zasáhla i její rodinu. Strýci Stanislavu Suchardovi mladšímu, bratru Martiny maminky, po válce hrozil lidový soud. Jako prvorepublikový hradní architekt dostal za úkol podílet se na úpravách zámku v Panenských Břežanech, sídle Reinharda Heidricha. „A po válce za to strýčka obvinili ze spolupráce s Němci. Jeho manželka Hanička plakala a moje maminka napochodovala na Hrad a tam jim pak říkala, že je to syn Stanislava Suchardy, a co ten všechno udělal pro český národ…“ Snad i díky jejímu emotivnímu výstupu byl Stanislav Sucharda osvobozen. 

Přesto Marta Sandtnerová vzpomíná na první tři poválečné roky, kdy jí bylo šestnáct až devatenáct let, jako na jedno z nejkrásnějších období svého života. Z gymnázia přestoupila na konzervatoř, konečně mohla studovat vysněný zpěv a díky otcovu povýšení se jim žilo lépe i po materiální stránce. 

„Ale pak už to začalo být ošklivý. Všechno začalo tím, že zabili Jana Masaryka. A to už se vědělo, že je konec.“

Suchardova vila zůstala v rodinných rukou 

Když Marta roku 1951 absolvovala konzervatoř, dlouho nemohla najít angažmá a nakonec vzala zavděk účinkování ve státem protežovaném Souboru písní a tanců. Až po několika letech našla uplatnění v operním souboru Národního divadla. 

Marta Sandtnerová při natáčení. Zdroj: Paměť národa
Marta Sandtnerová při natáčení. Zdroj: Paměť národa

Doba, která přicházela, nepřála ani vilám v Bubenči, ani jejich původním obyvatelům. Suchardova vila nicméně znárodnění v roce 1948 unikla, nesplňovala totiž kritérium nadměrečné plochy, a rodina slavného sochaře v ní tak mohla zůstat. Aby uchovali genia loci výjimečné Suchardovy vily, založili sourozenci Marta a Jan Sandtnerovi Nadaci Muzeum Stanislava Suchardy s cílem pečovat o dílo svého dědečka i jeho potomků.