Osud Renée Goldové určovaly její židovský původ i katolická víra, útrapy však překonávala i díky své vytrvalosti, smyslu pro humor a dobrým přátelům.
„Odkazuji ti Renée,“ řekla Noemi Zárubové její kmotra, Marie Hrdličková, přezdívaná Štěpánka, krátce před svou smrtí v pražském hospicu Štrasburk roku 2002. “A tak, tímto odkazem, se Renée stala členem naší rodiny.”
Noemi Zárubová, odbornice na neverbální komunikaci a pedagožka HAMU, vypráví o své přítelkyni v kuchyni rodinného domku na pražské Ořechovce, u stolu, kde Renée často sedávala, když k nim přicházela na nedělní oběd: „Nikdy nechodila kolem horké kaše, vždy všechno řekla na rovinu. Svým přátelům sdělovala své názory a ráda šla do konfrontace, to pro ni byla životní vzpruha.“ Z jejích slov se postupně rodí portrét její přítelkyně Renée Goldové. Právničky, která část života pracovala jako pomocná dělnice, katolické aktivistky, která se vracela ke svým židovským kořenům, láskyplné ženy, která uměla svým bližním zahrát na nervy.
Putzi, nedělej si starosti
„Táto, jak se dostaneš do nebe, když nechodíš s námi do kostela?“ ptávala se malá Renée svého tatínka. „Putzi, nedělej si starosti,“ odpovídal. „Židi si to vždycky nějak zařídí.“
Renée Goldová se narodila roku 1933 v německo-židovské pražské rodině. Tatínek Menachim (později Karel) Gold byl vysoký úředník, maminka Beatrix, původem sudetská Němka, zůstala v domácnosti. Rok po Renée přišel na svět ještě syn Tomáš a oba prožívali rané dětství v relativním luxusu dobře situované prvorepublikové rodiny. Byli vychováváni dvojjazyčně, s maminkou mluvili německy, s otcem česky.
Ani období protektorátu jejich semknutou rodinu nerozdělilo. To ale neplatilo o širším příbuzenstvu. Matčin bratr musel narukovat do wehrmachtu, a když je přijel navštívit do Prahy, řekl, že nahoru nepůjde, když tam jeho sestra „má toho smradlavýho Žida“. Otcova rodina byla naopak postupně deportována do koncentračních táborů. „Zahynuli v plynových komorách. Přátelé a příbuzní ze strany jejího táty skončili v naprosté většině takto. Jsou to srdcervoucí příběhy, které končily všechny stejně,“ říká Noemi Zárubová. „Renée o nich ovšem vyprávěla velmi věcně, nikdy se nad tím nedojímala.“
Menachima Golda před povoláním do transportu dlouho chránilo manželství s Němkou. Nakonec ale i on musel na seřadiště a Renée často vyprávěla o tom, jak mu s maminkou pomáhaly sbalit kufřík. Až do konce války se mu podařilo přežít v Terezíně, deportace dál na Východ zůstal ušetřen, a tak se v květnu 1945 vrátil domů.
Rodině ovšem začaly problémy jiného druhu: „Konec války pro většinu lidí znamenal úlevu a radost, pro rodinu Goldovu ale přinesl i odsun maminčiných německých příbuzných,“ konstatuje Noemi Zárubová. Renée s matkou se vypravily do jejich domu do pohraničí, kde tetě, která odcházela do odsunu, pomohly odnést ještě pár věcí: „De facto je musely ukrást, protože to bylo zakázáno.“
Právnička na motocyklu
Krátce po únorovém převratu roku 1948 Menachim (Karel) Gold zemřel. Jeho žena Beatrix nebyla zvyklá na tvrdý život bez manžela, snažila se rodinu uživit vyšíváním a tvorbou z korálků na zakázku pro výrobní družstvo. „Byla to taková spořádaná měšťka. Žila svou rodinou, svými dětmi, které ji někdy trápily svým nezřízeným životem,“ říká Noemi Zárubová.
Renée vystudovala dívčí reálné Gymnázium Elišky Krásnohorské, pak právnickou fakultu, a potom nastoupila na umístěnku v advokátní kanceláři v Děčíně. Vyrůstala z ní svérázná, odvážná mladá žena, která ráda jezdila na motorce Jawa, hrála na trubku a žila si po svém. Mezi klienty z advokátní kanceláře měla řadu místních Romů, kteří ji ráno před cestou do kanceláře zvali na panáky v bufetu. „Byla takovou ochránkyní této minority,“ dodává Noemi Zárubová.
Měla nejen kuráž, ale i smysl pro humor, o čemž svědčí žádost o zvýšení platu, kterou roku 1958 zaslala svému nadřízenému:
„Vážený pane inženýre! Po oprávněném rozhořčení mých kolegů z právního oddělení, že prý svým platovým zařazením dělám ostudu jejich stavu, rozhodla jsem se přemoci svoji ,žebráckou pýchu‘ a poslat Vám k posouzení případné zvýšení mého žoldu.“
Protože ji vždy zajímala tak trochu zapovězená témata, horlivě se oddala své znovunalezené katolické víře. „Konvertita vždy má pocit, že musí sedět na větvičce a o té své víře zpívat,“ usmívá se Noemi Zárubová. To ji přivedlo k setkávání se s dalšími katolíky na severu Čech, mimo jiné i s řádovými sestrami sídlícími v Horním Žlebu u Děčína. Přeložila pro ně knihu Directorium sponsae, Promluvy pro řeholnice, kterou předala jejich představené Aguinátě, občanským jménem Matyldě Macurové. A právě za tuto činnost byla na začátku srpna 1961 společně s dalšími katolíky zatčena.
Musela bych brečet, kdybych měla měkčí povahu
Obžaloba ji vinila také z toho, že „obstarávala vazby dalších nelegálně šířených knih“, „skládala básničky fanaticky náboženského obsahu“ a také obsahu „vysloveně štvavého a protistátního“. V rozhovorech s přáteli mluvila o tom, že „katolická církev se připravuje na pád režimu.“
Několik měsíců vyšetřovací vazby strávila převážně v Litoměřicích. Z dopisů, které si v té době vyměňovala se svou maminkou, je patrná její duševní síla i snaha povzbudit matku, jejíž psychika byla velmi křehká a měla sklon klesat na duchu. Svou maminku v nich oslovuje „mein allerliebstes Kätzchen“, „má znejmilejší kočičko“, a všemi způsoby se jí snaží dodat energie a odvahy:
„Do nynějška (kdybych měla měkčí povahu) byla bych musela po Tvých dopisech brečet. Píšeš, že na mě myslíš ve dne v noci, že pláčeš a že se trápíš. Drahá maminko – a pomůže to? Zlepšíš tím snad situaci? Rozhodně ne! Naopak – sebe samu ničíš, zhoršuješ si zdraví a mě tím nevýslovně trápíš. Myslíš, že je mi jedno pomyšlení, že Ty se doma užíráš, rouháš se etc? Mám Tě přece ráda – a chci se s Tebou shledat ve štěstí a ve zdraví!“ píše například v dopisu z 18. září 1961.
V dopisu z 23. října, den před vynesením rozsudku, pak pokračuje: „Psala jsi, žes v té nemocnici viděla tolik bídy a utrpení, tolik chromých, pokroucených, nešťastných lidí – a že ses přesto nedokázala utěšit. Vidíš mámo, já se utěšuji stále, svůj Osud snáším klidně, trpělivě, a jsem nad to ještě veselá, a ty se soužíš. Není to zbytečné? Což pak Ti nestačí vědomí, že tě mám ráda, že jsem zdravá a klidná a že naše odloučení je jen kratičké? O mnoho horší by bylo, kdybych si byla na motorce polámala kosti! A že jsem hodně divoká, to víš – vždyť jsem měla bouračku již jednou. Drahá mámo – buď klidná, všechno dobře skončí – o tom jsem přesvědčená.“
Renée stanula před soudem spolu se čtyřmi dalšími katolíky, Františkem a Marií Mikulkovými, Annou Hájkovou a Evou Křivskou. Všichni byli obžalováni zejména z šíření katolické literatury a z poslechu vatikánského rozhlasu. Renée Goldová byla odsouzena na jeden rok za podvracení republiky. Za přitěžující okolnost bylo považováno zejména její právnické vzdělání. Začátkem prosince 1961 po odvolání byl její rozsudek změněn na trestný čin maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi a trest zmírněn na devět měsíců.
Vánoce strávila ve vazbě na Pankráci. „Jest právě odpoledne – Hod Boží vánoční – a chci Ti proto podrobně popsat, jak trávím Vánoce – ty nejkrásnější svátky – ve vězení. Nemysli si, že snad tady – za mřížemi – necítíme Vánoce – svátky míru a radosti – a že je nedovedeme procítit a prožít opravdu ‚vánočně‘ – tak jako vy všichni tam venku, kolem vánočního stromečku a jesliček. Tak v prvé řadě Ti musím sdělit (doufám, že k Tvé radosti) –, že jsem se aktivně zúčastnila generálního úklidu naší cely. Čistě jsme ji vydrhly, umyly okna, pořádně vydekorovaly předměty, které byly po ruce a slavnostně ‚prostřely‘ stůl. I když ubrus nebyl – posloužily čisté ručníky – bílé –, dále utěrky a papírové ubrousky. Ze sušenek, které jsme slepily jahodovou marmeládou, jsme vyrobily báječné zákusky (navrchu pocukrovaly) – a elegantně navršily do vyzdobených krabic. Ani bramborový salát a řízek k večeři nechyběl. A stromeček? Nu ovšem – také byl. Co by to byly za Vánoce bez stromečku! Byl sice jen z barevného papíru – a malý, ale byl – a to zásluhou jedné velmi šikovné dámy, která se mnou sdílí stejný osud. Také jesličky s jezulátkem a ovečka (spíše podobná psu) – zdobily náš Štědrovečerní stůl. Všechny jsme se báječně držely – neplakalo se –, pouze při tradičním štědrovečerním Otčenáši mně ukáply asi tři slzičky – to víš –, myslela jsem na Tebe.“
Zatímco dopisy, které Renée psala matce z vězení, vyzařují snahu maminku povzbudit, matčiny dopisy, jež putovaly opačným směrem, jsou plné nářků: „Svátky o samotě jsem vydržela, ale zlé bylo, že jsem neměla vůbec žádnou zprávu, to bylo hořké, tím spíš že mám úplně zničené nervy a mám strach, jenom strach.“
V lednu 1962 byla Renée převezena do vězení v Želiezovcích, kde si měla odpykat zbytek trestu. Strávila tam ale jenom čtrnáct dní, koncem ledna byl totiž odsuzující rozsudek zrušen a Renée byla propuštěna. Vyšlo totiž najevo, že vzhledem k tomu, že svůj čin „spáchala“ před 9. květnem 1960, vztahuje se na ni amnestie prezidenta Novotného. Pod rozhodnutím, které ji osvobodilo, je paradoxně podepsán Josef Urválek, tehdejší předseda Nejvyššího soudu. Paradoxně tentýž muž, který coby prokurátor po roce 1948 poslal na smrt a do vězení mnoho skutečných i domnělých nepřátel režimu.
Dr. Renée, pomocná dělnice
Renée se tedy vrátila z vězení, ale její život se zásadně změnil. Přítel, se kterým se před uvězněním scházela, ji opustil, bál se, protože komunistickým kriminálem už předtím prošel jeden jeho příbuzný. Podle slov Noemi Zárubové jí Renée vyprávěla, že v době uvěznění byla těhotná a ve vazbě o dítě přišla, to ale není už dnes možné potvrdit ani vyvrátit. Jisté je jen to, že se nikdy neprovdala a později už do jejího života žádný muž nevstoupil.
K advokátní praxi už se pochopitelně vrátit nemohla, našla si práci v pražském Armabetonu. Nejdříve jako pomocná dělnice, brzy se vypracovala na skladnici. Se suchým humorem sobě vlastním se pod dopisy, určené svým nadřízeným, podepisovala „dr. Renée Goldová, pomocná dělnice“ nebo „dr. Renée Goldová, skladník“. V Armabetonu pracovala až do svého odchodu do důchodu a nakonec zde využila i své vzdělání – stala se podnikovou právničkou.
V roce 1969 se jí podařilo dosáhnout rehabilitace, byla zproštěna obžaloby a dokonce získala finanční odškodnění (7111 Kčs odškodnění a 7324 Kčs za ušlý výdělek). Když ale po roce 1989 usilovala o příplatek ke starobnímu důchodu jako politická vězenkyně minulého režimu, úřady ji odmítly, vzhledem k tomu, že její odsuzující rozsudek byl zrušen v roce 1969. Renée pak sváděla s Českou správou sociálního zabezpečení mnohaletou a urputnou právní bitvu, během níž se odvolávala až k Ústavnímu soudu. Nakonec zvítězila – ke své penzi získala příplatek 300 korun měsíčně. „Byla z toho nesmírně šťastná,“ konstatuje s hořkostí Noemi Zárubová. „Ti bachaři měli vysoké důchody a ona se musela handrkovat o tři stovky…“
Kruh se uzavřel
Ve starším věku se Renée Goldová postupně odkláněla od katolické víry.
„Psala dopisy o zneužívání chlapců kněžími, pobuřoval ji vatikánský luxus, nesnášela arcibiskupa Duku. Měla pocit, že církev není, jaká by měla být,“
vypráví Noemi Zárubová. Naproti tomu stále více tíhla ke svým židovským kořenům, četla knihy o holocaustu a dokonce vyslovila přání, že by poslední roky chtěla strávit v židovském domě seniorů na Hagiboru. Jejich podmínkou ovšem bylo vstoupit do Pražské židovské obce, a Renée odmítala vystoupit kvůli tomu z katolické církve. Ostatně, nad vchodem do jejího bytu vždy visel kříž a nad ním Davidova hvězda…
V závěru života onkologicky onemocněla, a protože neměla rodinu, Noemi Zárubová se o ni oddaně starala: vozila jí domů jídlo, komunikovala s její lékařkou, kontrolovala, zda správně bere léky. „Život na konci je krutý,“ konstatuje. „Nakonec musela užívat tak silné léky proti bolestem, že už nemohla zůstat doma sama.“
Začátkem ledna letošního roku odvezli Renée do pražského hospicu Štrasburk, kde jí shodou okolností přidělili tentýž pokoj, v něm o devatenáct let dříve zemřela její přítelkyně Štěpánka Marie Hrdličková. „Kruh se uzavřel,“ říká Noemi Zárubová, „zemřela v klidu, v té době už jí dávali morfium. Ale dokud mohla, dala mi přesné pokyny k organizaci svého pohřbu. V katolickém kostele Svatého Ducha na Starém Městě se mší a nakonec nářek Židů z opery Nabucco. A měla to tak, jak si přála.“
Rozsáhlá knihovna Renée Goldové se po její smrti symbolicky vrátila tam, odkud pocházela její matka: do sudetského pohraničí. Noemi Zárubová věnovala její knihy spolu s dětskými portréty Renée a jejího bratra Tomyho statku Dolní Oldříš manželů Chytilových. Zde jsou knihy k dispozici návštěvníkům ubytovaným na statku ve Frýdlantském výběžku.
Překlad dopisů: Helena Medková