Lidé se ode mne odvraceli. Proto se snažím se pomáhat, říkal Jiří Brady

Příběhy

Hana a Jiří Bradyovi

11. ledna 2019 zemřel v kanadském Torontu Jiří Brady ve věku nedožitých 91 let. Za války přežil Terezín a Osvětim, před komunistickým režimem utekl.

Do České republiky přicestoval na konci října 2016 české veřejnosti téměř neznámý Jiří Brady. Jeho výjimečný životní příběh se dostal do pozadí kvůli neudělení státního vyznamenání 28. října 2016. Jiří Brady se tehdy v Praze dozvěděl, že vyznamenání nedostane. Podle jeho vzdáleného příbuzného a tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana bylo udělení vyznamenání na posledních chvíli zrušeno kvůli jeho setkání s dalajlámou. Jiří Brady poté novinářům vysvětloval a dokládal různými maily a svědky, co mu hradní kancléř Forejt nasliboval.

Při jeho pražské návštěvě mu Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa a jeho vyprávění jsme zaznamenali pro sbírku Paměť národa a zpracovali jako jeden z Příběhů 20. století.

Šťastné dětství

Jiří Brady se svou maminkou a mladší sestrou Haničkou.

Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v Nové Městě na Moravě v židovské rodině drobného obchodníka s koloniálním zbožím:

„Pamatuji si, jak jsem balil koření, vážil do pytlíku přivezené okurky. To byl můj svět. Šplhali jsme po ovocných stromech. Měli jsme velkou zahradu, kde tekl potok. Tatínek postavil hráz a my se v tůni koupali. Měli jsme necky a hráli jsme si na piráty,“ vzpomínal na dětství, ze kterého se mu vybavovaly krásné chvíle se sestřičkou a rodiči, jak leží v neděli v posteli a společně si vyprávějí.

Dopis maminky z koncentračního tábora v Ravensbrücku se srdíčky z chleba

Maminku zatklo gestapo na začátku války. Měla bratra, který utekl do Belgie. Jednoho dne u jejich bytu v Novém Městě zaklepal muž, který tvrdil, že je z belgického odboje a žádal finanční pomoc. Dostal od paní Bradyové menší obnos peněz. V Belgii ho však dopadlo gestapo a našlo u něj seznam, ve kterém se nacházelo i jméno Markéty Bradyové.

Za pomoc odboji ji uvěznili v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück. Za dobré chování mohla poslat své rodině pozdravy.

„Matka rozžvýkala chleba a udělala z toho srdíčka s naším monogramem. To nám bylo velmi vzácné. Je to zázrak! Po pětasedmdesáti letech ty ornamenty vypadají jak nové,“ popsal Jiří Brady několik drobných předmětů, které se po jeho mamince zachovaly.

Bez rodičů

Jeho tatínka Karla Bradyho odvlekli gestapáci kvůli jedné drobné události z Nového Města. Žily zde snad jen dvě čistě židovské rodiny.

Rodinný obchod v Novém Městě na Moravě

Jeden starší Žid z protestu proti Norimberským zákonům nosil místo Davidovy hvězdy připnutý žlutý hadr, což pobouřilo jednoho místního fanatického Němce, který trval na tom, že město musí být tzv. Judenfrei. Gestapo zatklo všechny dospělé Židy včetně tatínka třináctiletého Jiřího a desetileté Hany.

Děti zůstaly samy několik měsíců, dokud nenastoupily na nucený transport do Terezína. Staral se o ně jejich strýček, pan Hájek.

Terezínské ghetto

Jiřího a Haničku v ghettu Terezín rozdělili. Jiří spal v objektu bývalé školy – L 417 mezi stejně starými, literárně výjimečně nadanými kluky, jako byl Petr Ginz, Jiří Kurt Kotouč, Hanuš Hachenburg a Zdeněk Ornest, kteří právě tady založili časopis Vedem. Ve třídě spalo 40 chlapců.

Osazenstvo ubikace se měnilo podle transportů „na východ“, které většinou znamenaly smrt v osvětimské plynové komoře. Celkem pokojem prošlo přes sto chlapců, z toho přežilo asi patnáct.

Jen jeden z nich, Zdeněk Taussig, zůstal celou válku v Terezíně. Sedm set stran dnes literárně ceněného časopisu zachránil. Schoval ho v maštali, tvrdí Brady, který v Terezíně chodil do práce. Dělal instalatéra, učil se rusky a anglicky.

Jsem zdravý, řekl Mengelemu

Na podzim 1944 musel Jiří Brady opustit svojí tehdy třináctiletou sestru Haničku, která ještě několik týdnů v ghettu zůstala. Našel své jméno v seznamech transportovaných „na práci“.

„Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili zápach pálení lidského masa. Štěkající psy. Vězni v mundůrech. Taková hrůza! Nevěděli jsme, co dělat.“

Protože vězni slýchali hřmot spojeneckých letounů, mylně se domnívali, že konec války je otázkou dnů či maximálně týdnů. Nastoupil do dobytčího vagonu. Za den a půl únavné cesty dorazily stovky terezínských vězňů na pověstnou rampu Auschwitz-Birkenau.

„To byl šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili zápach pálení lidského masa. Štěkající psy. Vězni v mundůrech. Taková hrůza! Nevěděli jsme, co dělat. Já měl štěstí.Jeden, který mě vyhazoval ven, mi řekl, že až přijdu před Mengeleho, mám říct, že jsem zdravý. Jestli to pomohlo, že jsem šel na stranu těch silnějších, nevím. Faktem je, že Petr Ginz a Hanuš Beck šli na stranu slabších, které pak zplynovali,“ popisuje Jiří Brady hrůzu prvních hodin v Osvětimi.

Zachránil ho poslíček bachařů

Protože předstíral, že je mu osmnáct let a umí řemeslo, vybrali ho do čety zámečníků a transportovali do pobočného tábora Auschwitz-Gleiwitz. To ho zachránilo. Sice trpěl hlady, jakýkoliv sebemenší prohřešek se trestal smrtí, ale jednalo se o pracovní, nikoliv vyhlazovací tábor. Po třech měsících Brady strašně zhubnul, tělo zesláblo. Zanítila se mu noha, hnisavou ránu si nechal ošetřit na marodce.

Když si německý doktor během chirurgického zákroku odskočil, prošel kolem něj starší slovenský vězeň Farber: „To jsou svině co!“ Brady odpověděl: „Jsou, ale my to vydržíme!“

Tento muž, tzv. poslíček, zachránil Bradymu život. Za týden se Jiřímu onemocnění natolik zhoršilo, že ho ostatní vězni museli na marodku donést. Ulehl na lůžko, kam za ním Farber chodil. Jednou ho varoval, že musí ráno barák bezpodmínečně opustit, protože všechny nemocné chtějí dozorci toho dne zavraždit. A to se také stalo. Brady, i když trpěl bolestmi a horečkou, před lékařem prohlásil, že je vyléčený a může na práci. Vyhnul se jisté smrti.

Hladový kvůli teplé sprše

V lednu 1945 se válečná fronta přiblížila i k táboru Gleiwitz. Nacisté shromáždili vězně. Dali jim malý kus chleba s tím, že jim musí vydržet deset dní. „Neumíte si představit, jak strašné to bylo. Měli jste ukrutný hlad, ale nesměli jste si snít poslední kousek chleba,“ popisoval Jiří Brady. Dozorci vězně po třech dnech a po zhruba 60 kilometrech chůze nahnali do tábora Blechhammer určeného původně pro britské zajatce.

Jiří Brady při natáčení pro Paměť národa v říjnu 2016.

„Tady jsme objevili něco neuvěřitelného. Měli tu teplou sprchu. Domluvili jsme se s jedním vězněm, že pohlídá naše chleby, zatímco se osprchujeme. Jenomže on usnul a někdo mu naše chleby ukradl. Tak to bylo moje grandfinále,“ vyprávěl Brady, který osvobození prožil západně od Katowic.

Než dozorci utekli, tak naházeli granáty do baráku s vězni. Jeho celu prostřelil tank. Jiří Brady se vyplížil ven. Bál se, že když má trestaneckou uniformu, zastřelí ho. Plížil se dlouhé desítky metrů k lesu.

„Teprve tam jsem se stal svobodným. Došli jsme do nejbližšího městečka, kde jsme objevili prázdné byty. Němci utekli tak rychle, že na stole nechali jídlo. Převlékl jsem se, nic jiného než dámskou jezdeckou vestu jsem nenašel,“ usmíval se při vzpomínce Brady.

Žít tak, aby se za něj rodiče nemuseli stydět

Po válce se dozvěděl krutou pravdu. Nikdo z nejbližších válku nepřežil. Jeho rodiče i třináctiletou sestru nacisté zavraždili v koncentračních táborech. Domů do Nového Města na Moravě se dostal na konci května 1945.

Se svou sestrou Hanou se Jiří po válce už neshledal. Ani s rodiči.

Několik týdnů zkoušel udržet rodinný krámek. Na podzim nastoupil na ekonomickou školu. Nelíbilo se mu, co se kolem něj dělo. Komunismus odmítal. Nic ho tu nedrželo.

„Nechtěl jsem do Izraele, kam se organizovaly transporty Židů. Jedním jsem vyrazil, ale ve Vídni jsem z vlaku vyskočil,“ vypráví svoji cestu do zahraničí. V Kanadě založil úspěšnou instalatérskou firmu.

Při tom pomáhal desítkám lidí, disidentům, posílal do komunistického Československa zakázanou literaturu, podporoval vydávání samizdatu, po roce 1989 finančně pomohl například vznikající redakci Lidových novin.

„Proč jsem to dělal? Když jsme každý den v Gleiwitz chodili v trestaneckém do práce, bylo mi šestnáct, lidi museli vědět, že nejsem vrah nebo něco takového, ale přesto se odvraceli, místo aby aspoň trošku pomohli. A tak jsem si řekl, že jestli přežiji, budu jiný. Budu se snažit, kde můžu pomoct.

Když jsem se vrátil, musel jsem se s tím vším vyrovnat, uctít své rodiče. Dali mi dobré vychování. Rok jsem nad tím přemýšlel, než jsem na to přišel. Nejlepší, co pro ně mohu udělat, je mít dobrý život, aby se za mě nemuseli stydět. A to se mi podařilo. Mám krásnou rodinu, mám dům, chatu, hodně cestuji. Ale hlavně se mi podařilo, díky tomu, že jsem vydělal peníze, hodně lidem pomoct,“ říká Jiří Brady.

Hančin kufřík

Zatímco příběh Jiřího Bradyho nebyl příliš známý, tragický osud jeho mladší sestry je zachycen v knize Hanin kufřík, která vyšla ve 40 jazycích. Napsala ji kanadská spisovatelka a rozhlasová redaktorka Karen Levine, popisuje v ní popisuje také pátrání Fumiko Išioky, zakladatelky vzdělávacího centra pro studium holokaustu v Tokiu, po Haně Bradyové.

Hana zemřela v plynové komoře 13. října 1944 krátce po svém příjezdu do Osvětimi.

Fumiko Išioka chtěla japonským dětem přiblížit holokaust, a proto při návštěvě Osvětimi požádala pro tokijské centrum o předměty patřící dětem. Dostala kufřík, na němž bylo uvedeno jméno Hanna Brady, datum narození 16. května 1931 a to, že byla sirotek „Waisenkind“. Nic více o majitelce kufříku nevěděla, a proto se rozhodla pátrat dále po jejím osudu. Její zájem ji zavedl do Terezína, kde získala kontakt na Jiřího Bradyho.

Dopis z Japonska přinesl Jiřímu Bradymu úlevu, na svou mladší sestru často vzpomínal, ale sám neměl sílu zjišťovat podrobnosti o její smrti. Rád proto přijal pozvání do Tokia, kde se v březnu 2001 sešel s japonskými dětmi a Fumiko, kterým vyprávěl svém dětství, sestře, rodičích i bolestných zážitcích z války.

V  březnu roku 2004 se Jiří a Fumiko dozvěděli, že kufr je pouze kopií Hanina originálního. To ale nic nezměnilo na tom, že díky němu zůstávání Hanin příběh živý - v knižním i filmovém zpracování Hanina kufříku, ale i na webové stránce Hanna's Suitcase.

Mikuláš Kroupa