Alexandr Muratov na Ukrajině přežil hladomor i nacistické bombardování. Jako voják pochodoval na Rudém náměstí v Moskvě. Z armády zamířil na lékařský institut v Kyjevě, udělal zde kariéru. Za perestrojky platil i samohonkou. U nás teď odkrývá své české kořeny.
Události života profesora Alexandra Muratova by stačily na životů několik. Vysoký, pohledný, veselý a zároveň zdrženlivý – je to bezpochyby šťastný muž a je pod ochranou anděla strážného. Jako dítě přežil hladomor na Ukrajině; jako teenager v červnu 1941 přežil nacistické bombardování v Bachmači; jako mladý krasavec se dostal mezi elitní jednotky Sovětského svazu a pochodoval na přehlídkách na Rudém náměstí v Moskvě. Po službě v armádě se vrátil do školních lavic a udělal kariéru jako profesor lékařského ústavu v Kyjevě.
Nejneuvěřitelnější zvrat v jeho životě nastal po odchodu do důchodu. Ve svých 70 letech emigroval do vlasti své matky, České republiky, a zvládl profesi historika a publikoval více než sto vědeckých článků, knih v ruštině a češtině o Češích v ruské říši. Ve svých 96 letech pokračuje v psaní o Jaroslavu Haškovi, o válečnících, legionářích, diplomatech, chovatelích. Ve svých textech boří sovětské propagandistické mýty o „bílých Češích a ruském zlatu“.
Maminka nemluvila česky, bála se represí
„Babička Anna Václavovna se mnou mluvila česky, ale moje matka na mě nikdy nemluvila česky. To bylo na počátku 30. let 20. století. Být Čechem v SSSR už bylo nebezpečné. Je dobře, že se mezitím stala ženou v domácnosti a odešla z Kyjeva k otci na venkov. Tím pádem zmizela z dohledu NKVD. Její kolegové, takzvaní ruští Češi z československé obchodní mise, pak byli utlačováni,“ vzpomíná Alexandr na své rané dětství na Ukrajině.
Alexandrova matka Marija Francevna Muratova (rozená Bémová, 1901–1971) byla Češka narozená v Kyjevě. Získala dobré vzdělání – absolvovala Vyšší základní školu. Ve dvacátých letech byla, jak se tehdy říkalo, „batistová slečinka“. Pracovala jako překladatelka a písařka v Československé obchodní misi v Kyjevě, v letech 1923–1924 pak v celosvazové obchodní misi v Moskvě. Zúčastnila se pohřbu Lenina a často o tom svému synovi vyprávěla.
Misi opustila, když se provdala za ukrajinského agronoma Olexandra Muratova a odešla s ním do semenárny v provincii. Alexandr byl jediný syn, dostal jméno po svém otci. Další děti si nemohli dovolit, prosperující život českých kolonistů v ruské říši byl minulostí, žili v neustálém očekávání zatčení. Otec měl vždy připravený kufr s věcmi, kdyby si pro něj přišli. Zatajovali, že matka byla Češka, i to, že otec je bývalý bělogvardějec.
Během hladomoru otec dostával chléb, ten ale škrábal v krku
Hladomor v roce 1933 rodina přežila ve městě Vinnycja, kde otec pracoval jako hlavní agronom ve Vinnycijském semenářském závodě.
Když v roce 1933 začal hladomor, otec stejně jako všichni zaměstnanci závodu dostával příděly potravin. „Dávali příděly. Pamatuji si, jak jsme šli s mámou do skladu a stáli jsme frontu. Dávali nějaké obiloviny, trochu mouky, kousek bochníku hrubého chleba. Pamatuji si ten chléb. Plakal jsem, protože škrábal. ‚Nechci jíst chleba, on škrábe!‘“
Vzpomíná, že na ulicích města ležely lidské mrtvoly: „Bylo mi pět šest let, pamatuji si mrtvoly na ulicích. Vzpomínám si, jak tam leželi mrtví, maminka mě vedla a cípem kabátu mi zakrývala tvář, abych neviděl. Také si pamatuji, jak chodili rudoarmějci s puškami. Hlídali, aby nepřišli lidé z vesnice.“
Vzpomíná si, že všechny nezastavěné plochy ve městě byly osázeny zeleninou. Zeleninové záhony se ve městě objevily už během prvního hladomoru v roce 1930, který způsobila kolektivizace.
Zpočátku nevěřili, že začala válka, pak před bombardováním utekli na vesnici
Neděle 22. června 1941 byla teplá a Alexandr ji chtěl strávit s kamarádem. Když k němu přišel, rozhlas ohlásil začátek války. Dospělí nevěřili:
„Proč by byla válka? Ribbentrop, Molotov a Stalin jsou přátelé, setkali se a pili šampaňské.“
Když uprostřed toho dne Molotov rozhlasem oznámil všeobecnou mobilizaci, začala panika.
Alexandr vzpomíná: „My, chlapci, jsme se běželi podívat na nádraží Bachmač, když vojáci nakládali do vlaků. Najednou se v obchodech objevilo všemožné nedostatkové zboží: mražená drůbež, kachny se zatavenými krky, rýže, bílá mouka. Ukázalo se, že vše, co odcházelo do Německa na export, mohlo najednou do obchodní sítě.“
14. července 1941 byl bombardován železniční uzel Bachmač: „Konvoje a lidé ‚vylétli‘ do vzduchu. S matkou jsme utekli do nejbližší vesnice Konotop. Můj otec zůstal, musel připravit závod na evakuaci.“
Panic a velitel sovchozu
Vybavení závodu a rodiny zaměstnanců odjely na povozech k evakuaci do Tambovské oblasti. Hnali s sebou i stádo nejlepších krav.
Rok bydleli na Tambovsku. Když se v roce 1942 přiblížila fronta, začala znovu evakuace, nyní do sovchozu Michaila Kalinina v Penzenské oblasti. Už nezbyli žádní muži – všichni byli odvedeni na frontu.
Alexandrovi bylo 15 let a byl jmenován správcem oddělení „Batrak“ a vedoucím hospodářského dvora sovchozu. Vzpomíná, že měl pod dohledem kováře, truhlářskou dílnu, pracovní jídelnu, konírnu a zabýval se evidencí evakuovaných lidí na okresní policii: „Dospělé ženy, které odešly bez mužů, se smály, že jim vládne panic.“
Sedm let vojenské služby
Z fronty se pak vrátil zraněný otec, byl prohlášen za nezpůsobilého k vojenské službě a jmenovali jej inspektorem v cukrovaru ve městě Merke v Žambylské oblasti v Kazachstánu, kam s ním celá rodina musela odjet. Alexandr tam nechodil do školy dlouho – když mu bylo 17 let, vzali ho do armády.
Na frontu se nedostal, pracoval na vykácení lesa v Semipalatinsku. Po válce dostal v roce 1946 rozkaz, aby doprovodil skupinu alsaských Němců do tranzitního tábora pro válečné zajatce v Oděse: „Nádraží byla přeplněná demobilizovanými vojáky po sovětsko-japonské válce. Několik dnů museli bydlet na nádraží, když čekali na přidané vlakové soupravy. Pak celý týden jeli do Moskvy.“ Chodili pak se zajatci po Moskvě a Němci si kupovali zmrzlinu. Alexandr si vzpomíná, že toho dne se v Moskvě slavily Velikonoce. Poté jeli do Oděsy.
A co v Oděse viděli? „Nádraží bylo zničené, žádné tam nebylo. Jako nádraží sloužila budova nějaké vzdělávací instituce s ozdobnými litinovými schody. Usadili jsme se s Němci v patře. Byla zima, ale nějak jsme přenocovali. Ráno jsme našli oděské oddělení NKVD, bylo v továrně na jutu. Tam byl tranzitní tábor pro odesílání vězňů do Evropy.“
Poté Muratova poslali do Alma-Aty do školy NKVD. Po půl roce jej ale vyloučili: „Předvolali mě k ‚načalstvu...‘“
„Kontrolou dokumentů zjistili, že otec byl bělogvardějec a matka byla Češka pracující v zahraniční firmě. Nebyl jsem hoden sloužit v NKVD.“
Anděl strážný ho tehdy od krvavé organizace uchránil.
Ale on jako pohledný muž byl brzy vybrán pro službu v elitní Tamanské divizi v Moskvě. Alexandr vzpomíná: „Byl jsem velmi překvapen. Všichni vojáci na sobě měli nové uniformy, na nohou měli dlouhé holínky z hovězí kůže s podrážkou s hroty německé výroby. Všichni důstojníci byli ve vysokých kožených holínkách.“
Tamanská divize dělala vojenská cvičení, ale hlavní byla účast na všech přehlídkách na Rudém náměstí. „Na tribuně mauzolea jsem poprvé uviděl Stalina a členy politbyra a vlády.“
„Stalin nevypadal tak dobře jako na portrétech, byl to nevýrazný stařík.“
Jako účastník přehlídky Alexandr poprvé navštívil divadlo. Bylo to patronátní představení Malého divadla pro vojáky, to ho velmi inspirovalo a každou dovolenou pak pokračoval v sebevzdělávání – divadla, přednášky, planetárium a knihovny.
Lékařská studia a vědecká kariéra v Kyjevě
Když dosloužil v armádě, bylo mu dvacet čtyři let, ale neměl ani střední školu. Vrátil se do Kyjeva. Studoval na večerní škole pro pracující mládež a přivydělával si jako hlídač.
O rok později byl přijat na lékařský institut. Byl chudý, ale zvládal to: „Otec mi po různých řidičích posílal tu pytel brambor, tu občas hovězí kýtu.“
Na konci 3. ročníku se Alexandr oženil se spolužačkou Dinou Ivanovnou (za svobodna Kulikovou). Byla také z české rodiny. Vzali se jen na úřadě, na pořádnou svatbu nebyly peníze, na svatební cestu jeli na praxi jako asistenti lékaře okresní nemocnice ve městě Seversk.
Po absolutoriu byl Alexandr asistentem na katedře fyziologie, obhájil disertační práci a poté po 55 let vyučoval fyziologii a biofyziku. Jeho manželka Dina Muratovová také učila na univerzitě.
Perestrojka a devadesátá léta: samohonka místo peněz
V zemi začala perestrojka a v roce 1992 profesoři už nedostávali platy. A pokud se v podnicích plat dával ve zboží, profesor pak neměl jinou možnost než skončit.
Alexandr opustil ústav a odešel do vesnice Snedynka, kde začal sázet brambory, aby přežil. „Důchod jsem měl mizerný. Kupoval jsem ale na trhu cukr a droždí, dával jsem to jedné babce a ta mi pálila samohonku.“
„Měl jsem třílitrovou láhev samohonky. Za to jsem najímal lidi, aby mi zorali zahradu. Lahev samohonky byla tekutá valuta, za niž bylo možné pořídit vše, co bylo potřeba.“
Na začátku perestrojky jeho synové zůstali bez práce. Nejstarší Vladimir Muratov emigroval do Kanady a dařilo se mu v Kanadě i v USA – má asi 30 vědeckých patentů. Mladšímu synovi Alexejovi zavřeli obor, který v rámci aspirantury studoval. Odjel do Československa a nyní pracuje jako programátor v České televizi.
Návrat k českým kořenům
Ve věku 70 let se Alexandr a jeho manželka rozhodli opustit zemi. Volili mezi Kanadou a Českou republikou a rozhodli se pro Českou republiku. Zdála se jim bližší a srozumitelnější.
Oba prodělali infarkt, ale stále je čekala velmi zajímavá část života.
Všechno to začalo pátráním po historické identitě: „Zjistili jsme, že dědové na přelomu 19. a 20. století byli slévárenskými dělníky, pracovali ve Škodových závodech v Plzni a poté ve strojírnách Greter a Křivánek v Kyjevě.“ V ruské říši tehdy byly platy vyšší a odborová činnost nebyla perzekuována jako v Rakousku, kde Alexandrův dědeček František Bém býval předsedou Dělnické besedy ve Škodových závodech.
Alexandr zjistil, že ruskojazyčné zdroje týkající se Čechů na Ukrajině a v Rusku obsahují mnoho výmyslů a sovětských propagandistických lží, a rozhodl se to napravit.
Manželé Alexandr a Dina jsou spoluautory mnoha publikací o tom, jak se od roku 1914 formoval odboj mezi Čechy v ruské říši, kdo stál v jeho čele, jakou roli v odboji hrál T. G. Masaryk. Psali o českých průmyslových podnicích v Kyjevě, o osudech Josefa a Václava Girsových, Jaroslavu Haškovi, generálu Chilovi, o zlatých rezervách Ruska a o československém sboru. V období 2009–2022 dvojice publikovala 116 článků u nás, v Rusku, na Ukrajině i v USA. V roce 2012 v Praze vyšla kniha manželů Muratových v ruštině, roce 2017 byla vydána v českém překladu pod názvem „Osudy Čechů v Rusku, 19.–20. století: Cesta z Kyjeva do Vladivostoku“.
Jedinečná je studie manželů Muratových o Čeljabinském incidentu, která vyšla v ruštině pod názvem „O událostech, které se v SSSR nazývaly ‚československá vzpoura‘“ a dokazuje, že k žádné vzpouře nedošlo. Studie vyšla v knižní podobě ke 100. výročí vzniku ČSR zásluhou Společnosti československých legií. Asi 100 výtisků bylo zasláno univerzitám v sibiřských městech.
Ne všichni ruští historici jsou ochotni opustit své mýty, ale Muratovi pokračují v práci a jejich výzkum určitě bude užitečný, až Rusko dosáhne svobody.
Alexandr prožil spolu s ruskou říší, Sovětským svazem, a svou vlastí, Ukrajinou, všechny zlomové chvíle 20. století. Několikrát se ocitl velmi blízko úplně jinému a docela dobře možnému osudu, který z něj mohl udělat „platného člena“ režimu. On se ale rozhodl správně. A snad se tak stalo i díky jeho andělu strážnému, který ho po celý život neopustil. Armádu andělů strážných teď přeje Ukrajině.
