Milada Vaňková měla v roce 1953 ve svých devíti letech našetřeno asi 2000 Kč. Před sedmdesáti lety se z jejích úspor ale najednou staly necelé čtyři stovky. Postěžovala si svému deníčku a pod zápis nakreslila prase. Tatínkovi se to pak nelíbilo…
O chystané změně, jež připravila o úspory miliony lidí, vědělo zpočátku jen několik zasvěcených. Ještě 29. května 1953 zněl éterem hlas tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého, který měl Čechoslováky uklidnit:
„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“
Ale všechno bylo jinak. Před 70 lety 30. 5. 1953)přijalo Národní shromáždění zákon o měnové reformě
Chtěla jsem být kapitalistkou
Milada Vaňková, rodačka z Olomouce, vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa na to, jak očima dítěte vnímala počátky padesátých let. Do první třídy nastoupila v roce 1951. Brzy na to učitelka vyprávěla dětem o kapitalistickém Západu, který „má dostatek peněz a jídla, neboť vykořisťuje dělníky a je skrz naskrz prohnilý“. Den poté se dětí zeptala, čím by chtěli v životě být. Když přišla řada na Miladu, odvětila, že chce být kapitalistkou, protože ti mají všeho dostatek. V tu dobu už totiž byly součástí běžného života fronty, které se stávaly na maso, ale i jiné zboží. V regálech toho chybělo mnoho– od ovoce po dámské hygienické potřeby či toaletní papír.
Okradli mě komunisté!
Milada si odmala vedla deník. A také si již od první třídy v rámci školního spoření střádala peníze. Když potom v květnu roku 1953 proběhla měnová reforma, měla našetřeno kolem dvou tisíc korun. Teď se ze dne na den její úspory výrazně zmenšily. Nedokázala to pochopit. Toho dne zněl zápis v jejím deníku takto: „Komunisté mě okradli o 1600 Kč.“ A pod to domalovala prase.
„Shodou okolností jsem to psala v kuchyni, deníček tam zůstal a našel ho otec. Strašně se rozčílil a začal nadávat, že mi podrobně vysvětlí, co mám, a co nemám, že to ještě píšu na papír, že to je corpus delicti a že ho přivedu do kriminálu,“ říká Milada Vaňková, jejíž tatínek tehdy byl členem komunistické strany, ačkoli s idejemi socialistického zřízení státu nesouhlasil. Stejně jako tisíce dalších lidí měl obavu o to, aby jeho rodina neměla problémy. A aby jeho dcera směla vystudovat školu, jakou sama bude chtít.
I bez peněz se dalo cestovat
Milada Vaňková pak skutečně nastoupila na nově založené gymnázium v Olomouci–Hejčíně a později také vystudovala vysokou školu. Promovala v roce 1966 jako učitelka na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Přestože nikdy neměla peněz nazbyt, dokázala ještě během politického uvolnění na konci šedesátých let procestovat s manželem Karlem kus světa. Těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy byli v Itálii. Když se vrátili domů, našli zemi obsazenou okupanty. Československo se pohroužilo do normalizační šedi, která trvala bezmála dvacet let. Na jejím sklonku Milada Vaňková podepsala petici Několik vět. Jako učitelka z toho mohla mít velké problémy, ale komunistický režim ještě téhož roku padl. Zbyla po něm pachuť a jedna věta v deníku.
Děkujeme!
Děkujeme Statutárnímu městu Olomouc a Olomouckému kraji za velkou podporu! Bez vás by mnoho příběhů zůstalo zapomenuto.
Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Pokud víte o někom, kdo zajímavě prožil velké dějiny 20. století, neváhejte se obrátit na jitka.andrysova@postbellum.cz, tel. 777763388.
