Když jsme se po válce vrátili, nikdo se nám neomluvil. Příběh Pavla Jelínka

/ /
Pavel Jelínek dvouletý v roce 1937. Rok poté musel s rodiči opustit rodný Liberec. Foto: Paměť národa
Pavel Jelínek dvouletý v roce 1937. Rok poté musel s rodiči opustit rodný Liberec. Foto: Paměť národa

Pavel Jelínek stál u vzkříšení liberecké synagogy, která lehla popelem během tzv. křišťálové noci. Ve svém rodném městě se zasloužil i o vybudování pomníku, který připomíná 1 500 libereckých obětí holocaustu, mezi nimiž byla i jeho babička a řada příbuzných.

Narodil se na jaře roku 1935 v Liberci do smíšeného manželství římského katolíka Josefa Jelínka a Židovky Marie Ledererové. Rané dětství prožité v Liberci si nepamatuje. Když byly obsazeny po mnichovské dohodě Sudety, rodina utekla do vnitrozemí. Ještě před vypálením liberecké synagogy během tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938.

S tatínkem a sestřenici Hanou Taussigovou před vystěhováním z Libercem. Sestřenice byla zavražděna v Osvětimi. Foto: Paměť národa
S tatínkem a sestřenici Hanou Taussigovou před vystěhováním z Libercem. Sestřenice byla zavražděna v Osvětimi. Foto: Paměť národa

Tragické osudy rodinných příslušníků za války i poválečné zkušenosti jasně formovaly vztah Pavla Jelínka k sudetským Němcům „S jedinou výjimkou Hanse Tüschlera se na nás všichni ‚raz dva tři‘, abych to tak řekl přesně. A po válce, když jsme se vrátili, a ještě jsme tu některé zastihli, tak ani jeden z nich neřekl ani slovíčko, aby se nám omluvil.“

Jeho babička Josefína Ledererová byla koncem roku 1941 zařazena do jednoho z prvních transportů do Terezína, odkud ji odeslali do nacistického vyhlazovacího tábora Treblinka. Úředním datem jejím úmrtí byl stanoven 22. duben 1943.

Rodina se navzdory persekuci Židů ani formálně nerozdělila. „Můj táta byl tak statečný, že se nerozvedli.“ Po transportu babičky se rodina krátce nato přestěhovala do Hořepníku na Vysočině. „Bylo to jediné možné řešení, jak trochu Němcům zmizet z očí.“

Pod dohledem

I v Hořepníku je však po čase doběhla německá mašinerie a v roce 1942 předvolala do transportu i Pavlovu matku. „Máma už měla sbalený pingl a nade mnou a nad mým bráchou, kterému byly tenkrát dva roky, brečela. V posledním momentu táta přivezl papír od podplaceného německého doktora, že je máma tak těžce nemocná, že nemůže do transportu.“

Babička Josefa Ledererová zahynula v nacistickém vyhlazovacím táboře v Treblince. Foto: Paměť národa
Babička Josefa Ledererová zahynula v nacistickém vyhlazovacím táboře v Treblince. Foto: Paměť národa

Celý zbytek války se musela pravidelně hlásit na říšských úřadech v Táboře. Dostávala minimální potravinové příděly a v podstatě nemohla z domu, ale žila a přežila. „Máma směla akorát na zahradu. I když to na tak malém městečku všichni věděli, tak to nikdo neřekl a do konce války jsme tam vydrželi.“

On sám dostal povolání do transportu jako „dárek“ k desátým narozeninám. Jako tzv. mischling měl zamířit do zvláštního tábora. S maminkou a bratrem přežili několik posledních dnů války v blízkých lesích. „Němci měli jiné starosti než nás hledat. Takže jsem dodneška tady.“

Neporovnatelně hůř však skončilo mnoho příbuzných. V nacistických koncentračních táborech vyhasly životy desítek spřízněných židovských rodin a členů rodin Bendů, Justiců, Ledererů, Taussigů a Weissů.

Potýkání se s režimem

Jako ‚mischling‘ nemohl chodit za války do školy, ale díky paní učitelce Kuberové, která jej chodila po odpoledních doučovat po válce naskočil do školní docházky jako by nic nevynechal. V roce 1947 náhle zemřel otec. Podepsalo se na něm nervové vypětí z válečných let. Ovdovělá matka rozhodla o přestěhování do Nymburka, kde Pavel Jelínek vychodil gymnázium.

Po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek na Technickou univerzitu v Praze mu byl nabídnut přestup na nově vznikající Vysokou školu strojní a textilní do Liberce. Neváhal ani minutu. „Byl jsem tak jedním z prvních absolventů této vysoké školy.“

Při promoci na Vysoké škole strojní v Liberci. Patřil mezi její první absolventy.
Při promoci na Vysoké škole strojní v Liberci. Patřil mezi její první absolventy.

Vrátil se do rodného města a textilnímu inženýrství se následně věnoval až do počátku devadesátých let. V roce 1959 se oženil s Libuší Novotnou a krátce nato se jim narodil syn Pavel.

Srpen 1968 jej zastihl i s rodinou na dovolené v Jugoslávii. Pavel Jelínek vážně uvažoval, že se do Československa již nevrátí. Dokonce při zpáteční cestě nezamířili domů, ale ubytovali se u příbuzných v západním Německu s cílem emigrovat. Starost o rodinné příslušníky, kteří by zůstali na druhé straně hranice, je však nakonec přiměla k návratu.

Do komunistické strany nikdy nevstoupil a když se musel připojit se antichartě, nepodepsal. Neskrývané projevy nesouhlasu mu významně zkomplikovaly účast při služebních cestách na Západ. Na zahraniční cesty musel jezdit s prověřeným doprovodem a psát z cest zprávy. Přesto se mu tajně dařilo scházet s představiteli exilu v západní Evropě.

Po sametové revoluci založili s kolegy firmu, v níž se však věnovali jinému než textilnímu sortimentu.

Návrat k židovství

Od začátku devadesátých let pomáhal tehdejšímu předsedovi Židovské obce v Liberci Samuelu Gutmanovi a po jeho smrti v dubnu 1999 předsednictví převzal. Za jeho vedení se podařilo zbudovat novou synagogu na místě, kde stávala před vypálením během tzv. křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938.

Neorenesanční synagoga v Liberci bývala díky nejvyšší věži ve městě jednou z dominant Liberce. Na jejím místě dnes stojí knihovna a tzv. Nová synagoga. Foto: Wikimedia Commons
Neorenesanční synagoga v Liberci bývala díky nejvyšší věži ve městě jednou z dominant Liberce. Na jejím místě dnes stojí knihovna a tzv. Nová synagoga. Foto: Wikimedia Commons

„Díky tomu, že za mnou přišla ředitelka knihovny paní Vohlídalová a řekla: ‚Vy jste národ knihy, tak bychom na vašem pozemku mohli postavit knihovnu a vám bych vymodlila, aby se tam postavila také synagoga.‘“

I díky přímluvě prezidenta Václava Havla u jeho německého protějšku byl na Stavbu smíření sehnán dostatek finančních prostředků a budova v sobě jedinečným způsobem propojila nejen vědu a duchovno, ale také vytvořila prostor pro dialog mezi znesvářenými národy.

Propojení nové synagogy s Krajskou vědeckou knihovnou. Synagoga má trojúhelníkový půdorys, který symbolizuje polovinu Davidovy hvězdy a setkávání tří kultur – české, německé a židovské.
Propojení nové synagogy s Krajskou vědeckou knihovnou. Synagoga má trojúhelníkový půdorys, který symbolizuje polovinu Davidovy hvězdy a setkávání tří kultur – české, německé a židovské.

Ač byla modlitebna projektována v otevřeném duchu, při jejím otevření na symbolické výročí jejího vypálení 9. listopadu 2000 se musely vzít v potaz i konzervativní židovské tradice. „Když se naše nová synagoga otevírala, tak přijel vrchní rabín a ženy musely za plentu. Jenže přijela i tehdejší velvyslankyně státu Izrael. A co teď?! Paní velvyslankyně ale řekla: ‚Berte to tak, že nejsem žádná žena, já jsem stát Izrael.‘ Rabín na to kývl a seděla s námi v té hlavní cimře.“

Pojišťovna vypálení neproplácí

Díky objevu historičky Markéty Lhotové, která našla doklad o pojištění synagogy u pojišťovny, se obrátil s žádostí o vyplacení pojistného za její vypálení v roce 1938 na pojišťovnu Generali, která pohltila původní pojišťovací dům.

„Obec dostala oficiální dopis, že nedostaneme nic, protože jsme se měli na tu firmu, u které jsme byli pojištěni, obrátit do deseti dnů po události a nahlásit to, a tudíž na to dnes podle tehdejších německých zákonů nemáme žádný nárok. Tak jsem jim napsal, že v roce 1938, deset dní po jejím vypálení, tady funkcionáři liberecké židovské obce, kteří by to mohli udělat, nebyli. A už se nikdo neozval.“

Jako místopředseda Židovské obce v Liberci se podílel na obnově židovského hřbitova a vybudování Pomníku obětem šoa v obřadní síni hřbitova, která sloužila jako sklad a pražírna kávy. V Liberci založil tradici tzv. Stolpersteinů, tedy kamenů zmizelých židovských obyvatel.

Na svůj osud a jeho provázaný vztah k židovství nežehrá a s úsměvem cituje filozofa Lessinga: „Když se podívám na nás Židy, tak nejsem zrovna dvakrát spokojený, ale když se podívám kolem sebe, tak jsem rád, že jsem Žid.“

Pavel Jelínek při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Pavel Jelínek při natáčení pro Paměť národa v roce 2019. Foto: Post Bellum
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit nás můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Více na podporte.pametnaroda.cz.