Ing. Pavel Jelínek

* 1935  

  • „My máme docela úzký kontakt s paní Lhotovou, která pracovala v severočeském muzeu, dnes pracuje tady na vysoké škole, na katedře dějin. Ta našla doklady, nejen o liberecké, ale ještě o opavské a ještě nějaké synagoze, že ty synagogy byly pojištěné. Ta naše synagoga byla pojištěná, teď už přesně nevím, jak se ta firma jmenovala, ale později ji spolkla firma Generali. Protože jsem po internetu dost našel, jak to všechno bylo, tak jsem se nakonec obrátil na tu firmu Generali s tím, že by bylo vhodné, aby splnila svoje závazky z toho pojištění. Nechal jsem to vyčíslit a bylo to zhruba vyčísleno na devadesát šest milionů korun. Tak jsem se na ně obrátil a dostal jsem oficiální dopis; tedy dostala obec, samozřejmě. Dostala oficiální dopis, že nedostaneme nic, protože jsme se měli na tu firmu, u které jsme byli pojištěni, obrátit do deseti dnů po události a měli jsme to nahlásit, a tudíž na to dnes podle tehdejších německých zákonů nemáme žádný nárok. Tak jsem jim napsal, že v roce 1938, deset dní po synagoze, po jejím vypálení, tady pravděpodobně už nikdo nebyl a určitě tady nebyl nikdo z funkcionářů liberecké židovské obce, kteří by to mohli udělat. A už se nikdo neozval.“

  • „Největší průšvih jsme asi měli, když jsme v roce... to bylo myslím v padesátém osmém, ne v padesátém šestém... jsme tady měli majáles a tehdy probíhala zase nějaká školská reforma a my jsme nesli, mezi nimi jsem byl tedy i já, jsme nesli rakev v tom průvodu a na ní bylo napsáno: ‚Školská reforma.‘ Tak samozřejmě z toho byl průšvih, to nás vyslýchali a tak dále a tak dále. Celkem to ale nemělo nějaké zvláštní konce. Samozřejmě pak, když jsem si pročítal z toho archivu, který je v Pardubicích, vy to asi víte, jak tam jsou všelijaké ty výpovědi, jak bych to řekl... fízlů StB. Tak tam jsem si přečetl, co jsem všechno dělal nebo nedělal. A pro zajímavost musím říci, že mezi těma fízlama byli lidi, které jsem pokládal za kamarády.“

  • „Na konci války, když Němci utíkali směrem k Američanům, abych tak řekl, směrem po té silnici, která vede z Tábora na Humpolec přes Hořepník... tak to jely opravdu velké kolony. Mezi nimi byli i takzvaní národní hosté, to asi víte, kdo to byl, to byli uprchlíci z východního Pruska. Na konci války toho devátého, ještě než přišli Rusové z druhé strany, ti přijeli přímo kolmo k téhle hlavní silnici, tak tam nějací partyzáni nebo jak bych to dnes už řekl, nasypali na silnici sklo, střepiny, a tak tam pár pneumatik samozřejmě prasklo. Ten šéf toho transportu se chtěl pomstít, tak chtěl pár lidí zastřelit v tom Hořepníku. Jednal tehdy s mým dědou, starostou tehdejším, který mu to vymluvil.“

  • „Je pravda, že máma potom, co dostala ten papír, nesměla z baráku. Do konce války směla akorát na zahradu, ale kupodivu, i když si myslím, že to všichni v takovém malém městečku věděli, tak to nikdo neřekl a do konce války jsme tam vydrželi. A mimochodem, občas jsme se dokonce museli hlásit na gestapu v Táboře, který je z Hořepníku asi čtyřicet kilometrů. Museli jsme jít pěšky do Pacova, protože autobusem jsme nesměli. V Pacově jsme se potkali s další rodinou, která tam bydlela. Byl to mimochodem dirigent muziky, která hrála v divadle pana Wericha a Voskovce. Jeli jsme potom z pacovského nádraží speciálním vagonem, na kterém bylo napsáno – nur für juden – tak jsme jeli do Tábora. A kupodivu, já jsem tam asi před patnácti lety přijel, tak jsem si přesně pamatoval, kudy jsme šli. My jsme nesměli jít tou hlavní třídou od nádraží, ale museli jsme jít okolo rybníka Jordán takovou zvláštní oklikou.“

  • „Moji rodiče se nerozvedli. Můj táta byl tak statečný, že se nerozvedli, a naopak mámu zachránil, protože podplatil jednoho německého doktora na tom úřadě, který tehdy fungoval na dnešním ministerstvu zahraničí, a podplatil tak, že napsal mojí mámě papír, že je tak těžce nemocná, že nemůže do transportu. To bylo v roce 1942 a já si na to přesně pamatuji, protože máma už měla sbalený pingl a nade mnou a nad mým bráchou, kterému byly tenkrát dva roky, brečela. V posledním momentu táta přivezl ten papír a tím jsme vlastně byli zachráněni. Já tedy ne. Já jsem dostal příkaz do lágru až v roce čtyřicet pět. Jako takzvaný mischling jsem měl jít do zvláštního tábora v deseti letech a to bylo 27. dubna 1945. To už bohužel, tedy bohudíky, měli Němci jiné starosti a místo do toho lágru jsme šli do lesa a žili jsme na jedné hájence a bylo to už jen pár dní. Němci měli jiné starosti než nás hledat. Takže jsem dodneška tady.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 24.09.2019

    (audio)
    délka: 01:34:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Celý svět je velmi úzký most a důležité je nebát se po něm jít

Pavel Jelínek, cca 1960
Pavel Jelínek, cca 1960
zdroj: archiv Pavla Jelínka

Pavel Jelínek se narodil 27. dubna 1935 v Liberci do rodiny židovské matky Marie, dívčím jménem Ledererové, a katolického otce Josefa Jelínka. Po zabrání Sudet v roce 1938 se s rodinou odstěhovali do vnitrozemí. Z Lysé nad Labem, kde rodina načas zakotvila, deportovali do vyhlazovacího tábora v Treblince babičku Josefu Ledererovou. Rodina se pro větší klid přesunula do otcova rodiště – městečka Hořepník, kde byl pamětníkův děda starostou. Úřady však pamětníkovu matku dohledaly i zde a transportu do koncentračního tábora se prý vyhnula jen díky podplacení německého lékaře. Pavla Jelínka povolali do transportu pro děti ze smíšených manželství až na konci války v jeho deseti letech, ale ukrýváním v hájovně v lese se mu vyhnul. Velkou část židovských příbuzných zavraždili v koncentračních táborech a jeho otec zesnul krátce po válce. Pavel Jelínek se s matkou a dvěma sourozenci v roce 1948 odstěhoval z Liberce do Nymburka, kde vystudoval gymnázium. Hlásil se na České vysoké učení technické v Praze, ale díky nabídnuté možnosti začal studovat textilní inženýrství na nově otevřené vysoké škole v Liberci. Stal se jedním z jejích prvních absolventů a dále se pracovně věnoval projektování textilních továren. V osmdesátých letech emigroval přes Jugoslávii do Německa pamětníkův syn Pavel. V devadesátých letech pamětník založil a vedl úspěšnou obchodní firmu. V letech 1999 až 2004 vedl Židovskou obec v Liberci, poté do roku 2019 zastavál funkci místopředsedy. Za jeho vedení byla obnovena synagoga vypálená nacisty během tzv. křišťálové noci.