Hitler se před devadesáti lety stal v Německu politickou špičkou. Proč mu tehdy říkal německý prezident „kaprál z Čech“? Měl jeho kult mezi českými Němci velký ohlas? A proč jeho taktika uchopení moci rezonovala mezi Čechy i po válce?
„Der böhmische Gefreiter“ – kaprál z Čech. Takto prý o Hitlerovi mluvil německý prezident generál Paul von Hindenburg. Není úplně jasné proč. Víme jen, že budoucího führera a masového vraha v lásce rozhodně neměl. Slovo kaprál, tedy svobodník, znělo z úst proslulého vojevůdce bezpochyby posměšně, naznačovalo Hitlerovu nedokonalost. Proč ale „z Čech“, když Hitler prokazatelně pocházel z Rakouska?
Pravděpodobně šlo prostě o omyl. Adolf přišel na svět v hospodě v hornorakouské obci Braunau am Inn. Název „Braunau“ ale v němčině nese i jiné město – Broumov ve východních Čechách. Tam to Hindenburg dobře znal, jako mladík se totiž účastnil bitvy u Sadové, a dokonce se prý zamiloval do jedné krasavice z Pardubic. Proto asi Hitlerovo rodiště omylem zasadil tam. Pletl se ostatně i v závažnější věci – Hitler to sice v armádě nedotáhl dál než na svobodníka, bohužel pro lidstvo ale nebyl neschopné nemehlo.
Ukřičený nacista
Dne 30. ledna 1933 ho Hindenburg se skřípěním zubů musel jmenovat říšským kancléřem. Vysmívaný kaprál už v té době měl za sebou neúspěšný pokus o puč a pobyt ve vězení. A v hlavě plán, jak se k moci dostat prostřednictvím svobodných voleb. To se mu nakonec podařilo, i když bez krátkozrakého kalkulu jeho koaliční národně konzervativní strany by to měl daleko těžší. Podle očekávání národovců se měl ukřičený nacista v nejvyšší politické funkci brzy znemožnit a uvolnit místo jejich představiteli.
Místo toho ale přišla pečlivě připravovaná konsolidace moci podpořená masovým vymýváním mozků a štvavou kampaní proti všem, kteří nepatřili k „lidu“ – tedy proti Židům, levičákům, liberálům, intelektuálům, proti všemu neněmeckému, proti cizině.
To Hitlerovi umožnilo manipulovat davy. Uchopení moci usnadnily nejprve agresivní bojůvky SA, později organizovanější a údernější SS, zastrašování i fyzická likvidace protivníků. Záhy se zrodila totalita a útlak, před nimiž i do Československa uprchla řada demokraticky smýšlejících Němců – namátkou třeba bratři Thomas a Heinrich Mannové, kteří dokonce dostali československé občanství.
„Děkujeme našemu ‚Vůdci!‘“
Kaprál sice z Čech nepocházel, ale mezi českými Němci měl navzdory násilným rysům svého režimu velkou popularitu. Ta kulminovala na podzim roku 1938. „Hitlerovské Německo trvalo na tom, že bude sudetské Němce chránit, takže potom došlo k tomu, že mu byly Sudety postoupeny,“ vzpomíná Oswald Kittel, rodák z České Kamenice.
„Je třeba čestně říct, že my jsme to vítali, i my děti. Byli jsme zaujatí ve prospěch Německa. Že byly Sudety obsazeny, to bylo pro nás svým způsobem osvobození od českého státu.“
„Když sem potom napochodovali vojáci wehrmachtu, byli v Sudetech vítáni. Hitler sám byl přece 5. října v Kamenici, já jako žák jsem byl se školní třídou také na náměstí. Kousek od radnice, kde se Hitler zastavil a vítali ho hesly jako ‚Děkujeme našemu Vůdci‘ nebo ‚Jeden národ, jedna říše, jeden Vůdce‘. To byla hesla, která měla tehdy obecně navrch a která masy obyvatelstva vykřikovaly.“
Zatímco devítiletý Oswald vítal Hitlera se školou, jeho tatínek měl jiné starosti. „Jako rekrut složil vojenský slib na prezidenta Masaryka. Když byla všeobecná mobilizace, byl povolán do české armády. A on narukoval. Ne jako ostatní, kteří utekli do Saska a dali se k sudetoněmeckému Freikorpsu,“ popisuje pan Kittel otcovo nelehké dilema.
„Po obsazení Sudet byl s poctami z druhorepublikové armády propuštěn. Vrátil se domů a v Děčíně ho předali německým vojenským úřadům a tam ho stejně jako ostatní propuštěné internovali a vyslýchali. Protože ale mému otci nic negativního dokázat nemohli, byl vojenským trubačem, pustili ho domů. Nastoupil zase do práce v českokamenické papírně a tam mu vyčítali, že zradil sudetoněmeckou věc, protože narukoval do české armády a byl připraven bránit stát před hitlerovským Německem.“
„Ale na základě Benešových dekretů byl potom stejně brán jako zrádce na českém státě. Tak koho teda vlastně zradil?”
Nadšení a květiny
Adolf Hitler v Kamenici dlouho nepobyl, pokračoval ve vítězné „šňůře“ po dalších městech. Ve slezském Krnově se s ním setkal desetiletý Kurt Schmidt. „Dne 7. října v osm ráno sem napochodoval německý wehrmacht. A v deset už tu byl Hitler a mluvil z balkonu radnice. Celé náměstí bylo poseté lidmi. Bylo plno. Nemohl jsem najít žádné místo, táta mě vzal na koně,“ popisuje nadšení krnovských Němců, nadšen byl i jeho vlastní otec pan Schmidt.
Hitler nakonec v Krnově poobědval, zajel proto na poutní kopec Cvilín, kde měli Schmidtovi restauraci. Nedůvěřivý führer sice do hospody nešel a obsloužil se raději ze zásob své vegetariánské polní kuchyně, Kurtův otec v těch místech přesto zasadil památný dub. Na vůdcovu počest. „A já jsem mu měl předat pugét. Já jsem se ale hrozně moc styděl a měl jsem prostě strach tam jít. A proto jsem pořád naživu. Třeba v Olberstdorfu, tedy Albrechticích, tam byla jedna malá dívka, která tehdy Hitlerovi květiny dala. Tu po válce Češi zastřelili.“
Hitlerův dub
V průběhu války nadšení českých Němců pro Hitlera a jeho režim ale postupně opadalo. Hospodářská a sociální situace se zhoršovala. Židovští sousedé a známí přišli o občanská práva, nosili na oblečení žluté hvězdy a přes noc mizeli... Tu a tam někdo dokonce zahlédl dobytčí vlak odvážející je někam daleko na východ, pravdu o koncentračních táborech znal během války jen málokdo. Režim vyžadoval každodenní rituální projevy loajality, naopak samostatné uvažování se trestalo. Otcové a bratři dnešních pamětníků často bojovali na frontě, děti je vídaly jen jednou či dvakrát do roka. A ne všechny to štěstí vůbec měly.
„On sloužil v Minsku a ve Smolensku a byl to celkem oblíbený voják, protože byl v té jednotce, kde se nezabíjelo a nestřílelo,“ vzpomíná Marie Budková ze smíšené rodiny na svého německého otce nasazeného v pracovních jednotkách. „Pak nám bylo oznámeno, že se utopil v bahně, nevrátil se zpátky. Formálně ho prohlásili za mrtvého a jeho věci v dřevěné bedně poslali na adresu mé maminky.“
„A maminka, když přišla ta bedna s věcmi a byl v ní obraz Hitlera, tak ten obraz rozmlátila o roh té bedny.“
Hitlerův režim nejenže obyvatelstvo utiskoval, ale postupně ztrácel i vítěznou aureolu. Frustrace narůstala. „Roku 1943 po Stalingradu jsem jednou přišel ze školy a koukám, že dub je pryč,“ vzpomíná Kurt Schmidt. „Ptám se táty, co se s tím dubem stalo. ‚Ten jsem dnes ráno porazil,‘ odpověděl mi a dodal: ‚Jak jsem se jen mohl takhle mýlit!‘ On si prostě vybil svůj vztek na tom dubu, kterému jsme neřekli jinak než Hitlerův dub.“
A mělo být ještě o dost hůř. Krnovem a řadou dalších míst procházely počátkem roku 1945 průvody zbídačelých vězňů z evakuovaných koncentračních táborů na východě, hlavně z Osvětimi. Zoufalý a zdecimovaný wehrmacht začal do svých řad nabírat děti. Oswald Kittel tedy ještě pár dní po svých šestnáctých narozeninách nastoupil coby „potrava pro děla“ do posledních bojů v okolí Chebu, byl téměř okamžitě zraněn a padl do zajetí. Kurta Schmidta málem zastřelil sovětský stíhač, když vezl někam na kole zprávy pro Hitlerjugend.
Vylikvidování německé otázky
Konec války 8. května 1945 ale kýžený klid a návrat spravedlnosti také nepřinesl. Rozhodně ne hned a už vůbec ne pro české Němce. Právě na ně se jako na skupinu soustředila zloba celé české společnosti za všechny hrůzy války a útlaku.
Němci z České Kamenice včetně Oswalda Kittela byli divoce vyhnáni a putovali pěšky za hranice do Saska, kde několik týdnů polehávali o hladu na polích, než se jich ujaly okolní obce. Kurta Schmidta krutě mučili v jednom z krnovských koncentračních táborů pro Němce, než ho poslali na nucené práce do ostravských dolů a do polské Osvětimi (sic!).
Nebyl ale namísto dvou dospívajících kluků na vině spíš Hitler a jeho ideologie nadřazené a podřadných ras? Jeho přesvědčení o potřebě vydobývat „životní prostor“ pro jeden národ na úkor jiných? Jak to, že Čechům nevadilo, že po válce jejich političtí představitelé, ať už prezident Beneš, generál Svoboda nebo kdokoliv další, používali při snaze rozdmýchávat protiněmecké sentimenty fráze, které jakoby citovaly z Hitlerova „Mein Kampfu“? Nechvalně známé Benešovo „vylikvidování německé otázky“ je jenom jedním příkladem z mnoha…
Mnozí věřili, že poválečná léta a s nimi spojené bezpráví jsou jen přechodným obdobím, po němž opět nastoupí demokracie a vláda práva.
Místo toho ale přišla pečlivě připravovaná konsolidace moci podpořená masovým vymýváním mozků a štvavou kampaní proti všem, kteří nepatřili k „lidu“ – tedy proti Němcům, pravičákům, liberálům, intelektuálům, proti všemu nečeskému, proti cizině.
To nastupujícím komunistům umožnilo manipulovat davy. Uchopení moci usnadnily nejprve agresivní bojůvky Revolučních gard a později organizovanější a údernější Lidové milice a s nimi spojené zastrašování i fyzická likvidace protivníků. Záhy se zrodila totalita a útlak, před nimiž i do západního Německa uprchla řada demokraticky smýšlejících Čechů.