Herec, kabaretiér, dramatik, spisovatel, textař, režisér, moderátor a zpěvák zemřel 18. července 2021 večer po děkovačce ve svém domovském divadle v Bratislavě. O šest let dříve svěřil svůj příběh Paměti národa.
„Dobre sa z toho smeje, ale žiť v tom, zase nebolo až také celkom veselé,“ řekl libozvučnou ‚slovenčinou‘ na konto komunistického režimu, s nímž se ve dvojici s Júliem Satinským čas od času potýkal. Důvod byl prostý – odpoutali se od klasického slovenského typu zábavného lidového vypravěčství a přiklonili se k intelektuálně satirickému nazírání na svět. Po 21. srpnu 1968 dali svůj inteligentní humor do služeb odporu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.
V roce 1970 komunističtí funkcionáři zavřeli bratislavské Divadlo na korze a Lasicovi a Satinskému zakázali uměleckou činnost. Jejich útočištěm se v letech 1970–1972 stalo kabaretní divadlo Večerní Brno, ale také tam je sledovala Státní bezpečnost.
Husák a Mečiar byli v něčem prašť jako uhoď
Po roce 1989 našel Milan Lasica podobnost mezi pochmurnou husákovskou dobou normalizace po roce 1968 a vládnutím Vladimíra Mečiara na Slovensku v první polovině 90. let 20. století. Štúdio L+S založené Lasicou a Satinským se ocitlo v nemilosti představitelů ‚mečiaristického‘ režimu kvůli satirickým pořadům s břitkým komikem Milanem Markovičem, který se bez obalu otíral o despotického a často také humpoláckého slovenského premiéra. „Trvalo dva roky, kým sa im podarilo program úplne zrušiť a vyhnať Markoviča z Bratislavy tak, ako kedysi nás so Satinským vyhnali,“ upozornil Milan Lasica. „Opakovala sa situácia takisto ako vtedy, no teraz sa nikto Markoviča nezastal. Nás sa vtedy nikto nezastal, lebo sa všetci báli. Keď nás ľudia videli na ulici, tak radšej prešli na druhú stranu, aby sa s nami nemuseli stretnúť. Ale v roku 1994? Čoho sa tí ľudia báli? Bolo im to jedno? Alebo zákaz Markovičovho programu v televízii necítili ako zásah do demokracie?“ Milan Lasica to tehdy vnímal právě tak a velmi se tím trápil.
Strýčka divadelníka uvěznili komunisti na rok a půl
Milan Lasica se narodil 3. února 1940 ve Zvolenu, odkud pocházela jeho matka. Otec byl bankovním úředníkem, a jelikož několik měsíců po Milanově narození dostal lepší pracovní místo v Tatra bance, přestěhovali se do Bratislavy. Tam chodil do školy a zažil komunistický převrat v únoru 1948.
„Najprv zrušili skauting – ja som bol skaut, a potom prišiel Pionier. Začalo sa oslovovať ‚súdruh učiteľ, súdružka profesorka, súdruh riaditeľ, práci česť‘. A na začiatku vyučovania sa spievala Pieseň práce. To bola obrovská prudká zmena oproti tomu, čo som vo škole zažil v prvej a druhej triede,“ vzpomínal Milan Lasica.
Komunistický režim uvěznil jeho strýce, Ernesta Šmálika, který byl pro Milana obrovským vzorem a inspiroval ho k lásce k divadlu. Během Slovenského národního povstání se Ernest zapojil do Vysokoškolských strážních oddílů. Padl do německého zajetí, z něhož ho společně s ostatními vojáky vysvobodila americká armáda. Po návratu do Bratislavy chtěl pokračovat ve studiu medicíny.
„Ale mal príliš otvorené demokratické názory. Keďže sa v tom čase aj na školách robili rôzne previerky, ako nepohodlného ho z medicíny vyhodili. Odišiel do Zvolena, kde práve založili divadlo,“ poznamenal Milan Lasica. „No netrvalo dlho a zavreli ho, pretože jeden človek, ktorý emigroval a vrátil sa, a dal sa do služieb Štátnej bezpečnosti, navštevoval rôznych ľudí a prehováral ich, aby emigrovali. A potom udal všetkých, u koho bol.“
Milanův strýc byl naštěstí ‚jenom‘ jeden a půl roku ve vyšetřovací vazbě. Později zjistil, že hlavní vyšetřovatel spolu s ním strádal v německém zajetí. Pouze díky takové náhodě se mu podařilo dostat se na svobodu. A dokonce se vrátil k divadlu.
Lasica a Satinský excelovali v Horníčkových Hovorech H
Milan Lasica velmi rád chodil na strýčkova představení a jako sedmnáctiletý začal studovat na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě dramaturgii se zaměřením na divadla malých forem. Od roku 1959 vystupoval s Júliem Satinským v autorských divadelních představeních, v nichž osobitým humorem s prvky ironie poukazovali na tehdejší běžný šedivý život v socialistické společnosti.
Na konci 60. let provázených uvolňováním tuhé totality se proslavili i v Čechách především díky televiznímu pořadu Miroslava Horníčka Hovory H. Jako dárek ze Slovenska mu přinesli jednu bryndzovou halušku a královsky bavili obecenstvo rozdíly mezi Čechy a Slováky, například jazykovými přesmyčkami bedna – debna, mlha – hmla nebo provaz – povraz.
„Mojou celoživotnou ambíciou bolo stáť na javisku a povedať niečo, aby sa ľudia smiali,“
svěřil se Milan Lasica. „Ako komediálno-kabaretná dvojica sme účinkovali v Tatra revue a od 1966 v Divadelnom štúdiu (Divadlo na korze), čo bolo odjakživa naším veľkým snom. Politická satira bola režimom povolená, no my sme boli dvojica, ktorá sa věnovala humoru a humor ako prejav slobody, ten bol zakázaný. Režim ho nevedel úplne ovládnuť, preto sa ho musel zbaviť.“
Na jejich představeních číhali donašeči
Následoval vynucený odchod do Brna. V roce 1972 se Lasica a Satinský vrátili do Bratislavy, kde se stali díky nabídce Ivana Krajíčka a Kamila Peteraje členy operety Nové scény, přičemž se měli podílet na komediálních hudebních inscenacích.
Systém neustálého dohledu komunistických kulturních ‚inspektorů‘ byl hrozný. Herci mohli jen těžko bavit spontánně publikum, pokud věděli, že na ně v obecenstvu číhá donašeč. „Často sa nám stalo, že kým sme začali predstavenie, tak usporiadateľ prišiel, zavolal si nás niekam na záchod. Tam nám povedal, že v hľadisku bude takýto človek, aby sme si dávali pozor,“ uvedl Milan Lasica.
Nikdy však vážně neuvažoval o emigraci do svobodného západního světa. „Puto k Slovensku bolo prisilné a nakoľko bol mojím životným poslaním i povolaním život na javisku, nevedel som si predstaviť pôsobenie v inojazyčnej kultúre. Riadil som sa slovami Jana Wericha: Keď chcete robiť tento typ humoru, musíte v danom jazyku vyrásť,“ vysvětlil Milan Lasica.
Od roku 1978 se spolu s Júliem Satinským stali členy činohry bratislavské Nové scény. Roku 1982 vzniklo poetické a kabaretní divadlo Studio S v prostorech Tatra Revue, kde mohli Lasica a Satinský znovu uvádět své autorské inscenace. Na milost je vzala také Československá televize, kde bavili diváky pořadem Kdosi je za dveřmi. Milan Lasica se uplatnil i ve filmu, například na sklonku totality obdržel hlavní roli ve vynikající hořké komedii Vážení přátelé, ano.
Divadlo bylo za totality tribunou zakázaných vět
Konec 80. let pro něj znamenal čas nadějí. „Už pár mesiacov pred Novembrom 1989 bolo jasné, že niečo sa udeje, no nikto tomu nechcel veriť. Všetci sme veľmi chceli, aby prišla nejaká zmena, no nevedeli sme, aká zmena to môže byť, a už vôbec sme netušili, že môže byť až taká zásadná,“ řekl. „Držali sme palce Gorbačovovi, no a ukázalo sa neskôr, že on, prezident Reagan a Jan Pavel II. položili komunizmus na lopatky. Toto všetko sme naplno pochopili, až keď komunizmus skutočne padol.“
Sametová revoluce odstartovala pro Milana Lasicu telefonátem z Prahy. „Zavolal mne kolega z Národného divadla, že sa večer dívali z okien svojich šatní na Národnú triedu, ako tam polícia masakruje študentov. No a práve toto bol impulz, z ktorého vznikla myšlienka, aby sa prestalo hrať v divadle. To bol taký náš prvý moment revolučného prejavu, nakoľko divadlo bolo už za čias komunizmu tribúnou, kde sa dali povedať veci, ktoré sa inde povedať nedali,“ prohlásil.
„Samozrejme, prostredníctvom rôznych metafor a prirovnaní. Aj Shakespeare sa dal hrať tak, že to bolo politicky aktuálne. Stačilo povedať pár viet, ktoré mali hlavu a pätu a už to bolo revolučné, ak nie protištátne. V tom čase už čokoľvek, čo bolo kvalitné, vyzeralo ako rezistencia, ako odboj. A keď kvalita znamená odboj, tak to je známka toho, že ten režim už nemôže dlho vydržať.“
Myšlenky národní samostatnosti se chopili lidé, se kterými bylo těžké se ztotožnit
Podle Milana Lasici sehrálo v listopadu 1989 velkou roli otevření hranic. „U nás v divadle sa zrazu objavil Pavel Kohout, ktorý skoro pätnásť rokov bol vo vyhnanstve v Rakúsku. Prišiel Milan Sládek a mnohí ľudia, ktorí cítili, že treba byť doma, keď sa niečo takéto deje. Svojím vystúpením sa zapojili u nás v divadle, alebo na tribúne na Námestí SNP,“ podotkl. „Herci z bratislavských, ale aj z mimobratislavských divadiel, chodili presviedčať pracujúcich ľudí, aby sa pridali ku generálnemu štrajku, k revolúcii. Robili to veľmi poctivo, statočne, aj s rizikom, že dostanú po papuli.“
Po pádu totality směřovalo Slovensko k samostatnosti vyhlášené 1. ledna 1993. „Azda najnepríjemnejšie pre istú časť obyvateľov tohto štátu bolo to, že sa národnej myšlienky a myšlienky národnej samostatnosti zmocnili ľudia, s ktorými sa bolo ťažké stotožniť,“ upozornil Milan Lasica. „Keď sa s nimi človek nechcel stotožniť, tak vyzeral, že je protinárodne orientovaný. Vtedy to bolo v mnohých ohľadoch veľmi dramatické.“
Za svou uměleckou práci dostal vyznamenání Pribinův kříž
Navzdory problémům, v nichž se Slovensko často potácelo, se povedlo Milanu Lasicovi a Júliu Satinskému udržet ve Štúdiu L+S vysoký umělecký standard a dovést své divadlo k prosperitě a k nezávislosti. Navzdory neřízni různých mocenských garnitur Milan Lasica získal slovenské státní vyznamenání Pribinův kříž II. třídy za významné zásluhy v oblasti kultury.
Milan Lasica žil ve dvou manželstvích se slavnými slovenskými herečkami. Osm let se Zorou Kolínskou a 43 let s Magdou Vašáryovou, s níž má dvě dcery – Hanu a Žofii.
Redakční poznámka: s ohledem záznam pamětníkova vyprávění v archivu Paměti národa ponecháváme v článku citáty pamětníka ve Slovenštině.