Fotoalbum: Život na venkově. Rodinný statek drtila kolektivizace

/ /
Pálení bramborové natě v Bolaticích, 1930. Zdroj: archiv pamětnice
Pálení bramborové natě v Bolaticích, 1930. Zdroj: archiv pamětnice

Rodina Moniky Ruské vlastnila velké hospodářství v Bolaticích na Hlučínsku. Otec Josef Theuer řadu let odmítal nátlak komunistů, nutili ho vstoupit do JZD. Říkali jim proto „bašta kulaků“. Ve fotogalerii pod článkem si prohlédněte snímky ze 30. let a mnoho dalších.

Otec Moniky byl zdatným hospodářem. S rodinou obstarával kolem patnácti hektarů polí a mnoho zvířat. Komunisté začali přesvědčovat zemědělce ke vstupu do JZD právě v době, kdy se všichni vzpamatovávali z válečných ztrát. Po válce bylo vše rozbité, stodola vyhořela, dobytek byl pryč. Sotva zemědělci dali svá hospodářství do pořádku, přišli komunisti združstevňovat. 

„Sedlák“ bylo sprosté slovo

Sedlákům, kteří nesouhlasili s kolektivizací, vyměňovali kvalitní pole za podřadnou půdu. Povinné dodávky masa, vajec, brambor či obilí jim navyšovali až o sto procent. Když je nedokázali plnit, trestali je pokutami a exekucemi. „To většinou přišlo asi pět chlapů v kožených kabátech. Rozkopali celou chalupu a brali, co se jim hodilo,“ vypráví Monika Ruská. Navíc selský stav po celou dobu komunisté tak hanili, že sedlák bylo téměř sprosté slovo.

„Když si na to vzpomenu, je mi ještě teď zle. Banda.“

Matka Moniky Ruské Otilie (vpravo), 1941
Matka Moniky Ruské Otilie (vpravo), 1941

Zabavování majetku nemělo dostatečný účinek, a tak komunističtí představitelé Boletic vsadili na zastrašování a zostuzování. Ochotní „pomocníci“ psali během noci soukromníkům na vrata výhružné vzkazy jako „Obec si rozvracet nedáme“ nebo „Zničíme vás i vaše děti“. Josef Theuer pisatele jednou přistihl přímo při činu, a vysloužil si tak nápis vápnem na cestě „Kulak nespí ani v noci“.

Monika Ruská obdivovala svého otce i další sedláky za to, že do JZD i přes veškerý nátlak nevstoupili. Skoro všichni bydleli ve stejné ulici, a říkalo se jim proto „Hrdinové z ulice Svobody“. Otec Moniky do družstva nechtěl, protože nevěřil v úspěšné hospodaření na společném majetku. Rodinný statek navíc jeho předkové založili už v 17. století. 

Otec Moniky Ruské Josef Theuer (na kozlíku), 1935
Otec Moniky Ruské Josef Theuer (na kozlíku), 1935

Odpojení elektřiny i vykázání sedláků 

Představitelé národního výboru zemědělce šikanovali nejen nastavováním nesplnitelných povinných dodávek, pokutami či zabavováním majetku. Začali je i bezdůvodně odpojovat od elektřiny a někdy se postarali o to, aby statek přišel o hospodáře. Otce Moniky Ruské povolali roku 1953 na mimořádnou vojenskou službu do Prešova. 

Matka Moniky Otilie zůstala na celé hospodářství sama se dvěma malými dcerami a téměř osmdesátiletým tchánem. V zoufalství psala ponížené žádosti o propuštění manžela z vojny. V březnu roku 1954 se v dopise obrátila i na tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého. Apelovala na něj jako na člověka spravedlivého, který má rád lidi, což prý poznala z jeho projevů v rádiu. 

„Můžu se udřít a padnout, abych obstarala všechen dobytek, zasela, sklidila a splnila dodávky, nadělat z dětí sirotky ale není možné.“

Monika Ruská, kolem roku 1961
Monika Ruská, kolem roku 1961

Otilie Theuerová v dopise adresovaném prezidentovi upozornila, že nakonec utrpí škodu stát a zásobování obyvatelstva potravinami. Vyčíslila, jak plnili dodávky v předchozích letech, a uvedla, že za manželovým odvodem je osobní msta lidí, kteří chtějí diktovat ostatním. „Nevím, jestli to mělo účinek, ale asi po půl roce otce pustili,“ říká Monika Ruská. 

Otec Moniky se sice vrátil na svůj rodinný statek, ale udržel ho jen do roku 1961. Tehdy komunisté prohlásili hospodářství rodiny Theuerů za úpadkové a vše, co k němu náleželo, sebrali. Nezůstal jim ani záhumenek. Josef Theuer, který byl podle dcery sedlákem tělem i duší, se začal živit jako topič a později se rekvalifikoval na zedníka. 

Statek režimu nestačil 

Když rodiče o všechno přišli a otec Josefa Theuera požádal o důchod, dostal odpověď, že nemá nárok, dokud syn nevstoupí do JZD. Monika Ruská nesměla na zemědělskou školu ani do učení. Nakonec se jí podařilo nastoupit na jazykovou školu a téměř celý život pak pracovala jako šička v podniku Lanex. Zcela se vyhýbala organizovaným aktivitám. Nebyla pionýrkou, svazačkou ani komunistkou. 

Senoseč v Bolaticích, vlevo babička Moniky Ruské Ludvina, asi 30. léta
Senoseč v Bolaticích, vlevo babička Moniky Ruské Ludvina, asi 30. léta

Mrzí ji, že se otec nedožil pádu režimu, který předvídal. „Nevěřili jsme mu to. Mysleli jsme, že komunismus tu bude opravdu věčně,“ vzpomíná Monika. Po revoluci rodina získala zpátky polnosti i další zabraný majetek, ale k zemědělství se už nevrátili… Monika Ruská nicméně nadále žije na Hlučínsku, na které nedá dopustit a je jí domovem. 

Odmala mluví nářečím a necítí se jako Češka. „Jsem v prvé řadě Prajzačka a pak Slezanka.“

Prajz/Prajzák je označení obyvatel Hlučínska. Místní lidé se totiž považují za Prajzáky a jsou na to náležitě hrdí stejně jako na specifický jazyk této oblasti. Sami Prajzáci se někdy označují za Moravce a svůj jazyk za moravštinu (prajzština). Mezi výhody rodilých Hlučíňanů patří možnost získání německého občanství. Německý zákon o státní příslušnosti je totiž zákonem pokrevním, Němcem je ten, jehož předci po mužské linii, dokonce jen dvě generace zpět, byli Němci. Pro většinu žadatelů z Hlučínska se tedy vyhovuje, a přidělí německý občanský průkaz. Zdroj: Wikipedie
Monika Ruská, Ostrava, březen 2022. Zdroj: Paměť národa
Monika Ruská, Ostrava, březen 2022. Zdroj: Paměť národa
Článek podpořil nadační fond nezávislé žurnalistiky.
Fotografie (26)