Fotoalbum: Dva roky uprchlíkem v táborech. Do USA s baterkou a konzervami

/ /
Loď USNS General Harry S. Taylor, jedna ze dvou lodí, které roku 1948 odvážely uprchlíky z Evropy do Ameriky. Zdroj: archiv pamětníka
Loď USNS General Harry S. Taylor, jedna ze dvou lodí, které roku 1948 odvážely uprchlíky z Evropy do Ameriky. Zdroj: archiv pamětníka

Josef Vítovec měl s komunisty problémy hned po válce. Za hranice pak utekl na konci března 1948, kdy s kamarády naskočil na vlak jedoucí na západ. Během následujících dvou let pak v uprchlických táborech zažil bolesti i hlad. Podívejte se na fotky z jeho cesty.

„Nevěděli jsme ani, kdo byl komunista, a kdo nebyl. Lidi se rozdělili na ‚pro a proti‘. Nevěděl jsi, jestli tě přijdou zatknout. Lidé, kteří byli přátelé, najednou byli nepřátelé,“ vzpomíná Josef Vítovec na období po převzetí moci komunisty. Tehdy osmnáctiletý student se stal režimu trnem v oku už na gymnáziu. 

Nebylo na co čekat

Po únoru se spolužáky naplánovali cestu za hranice. „Měl jsem s sebou, co jsem měl na sobě, k tomu kalendář, baterku, asi dva kapesníky, dva kusy spodního prádla, pár konzerv a hodinky, které jsem kdysi dostal jako dar od otce.“ BBC v té době totiž informovala, že v americké zóně se tvoří česká legie, což Josefa s kamarády velmi motivovalo. Na to ovšem nikdy nedošlo.

„Doma jsem ukradl padesát korun, což mě mrzelo celý život.“

To bylo všechno, s čím mladý muž opustil republiku, svůj domov a rodiče, aniž tušil, že je to navždy. 28. března 1948 uprchl s kamarády vlakem k hranicím, kde se schovávali v lesích a nakonec přeběhli do Německa. Za pár dní je Američané odvezli do uprchlického tábora v Řezně, kde podle svých slov pamětník poznal největší hlad. Tím započala strastiplná cesta po Evropě.

Brzy poté se Josef s kamarádem dostali do lágru Wasseralfingen u Stuttgartu, kde byly tisíce lidí, a objevovaly se tam proto národnostní problémy a boje. Následovala cesta do Versailles ve Francii ke strýci, který z příchodu svého synovce ale nebyl příliš nadšený. V té době přišel dopis od přítele z Itálie, který v táboře Bagnoli čekal na emigraci do Ameriky. Byl tu ale jeden problém – bez dokladů Itálie nenechala na své území nikoho vstoupit.

Joe Vítovec v roce 2022. Zdroj: Paměť národa
Joe Vítovec v roce 2022. Zdroj: Paměť národa

Pěšky přes horu v deštivém prosinci

Nakonec se Josef Vítovec i se svým kamarádem po týdenní náročné výpravě dostali přes hranice a zamířili do Říma. Tam pomocí českého kněze získali potřebné dokumenty, které jim otevřely legální cestu. V táboře Bagnoli pro ně ale nebylo místo, a tak je čekala nekonečná cesta po zařízeních, kde zažili plno vyhrocených situací. Až po dvou letech se vše zlomilo v okamžiku, kdy se Josef zranil při broušení nožů v kuchyni. Poslali ho do Bagnoli a tam dostal práci u americké komise.

 Uprchlíci mohli požádat o tři země, kam chtěli emigrovat. Pamětník chtěl do Ameriky, Kanady nebo Austrálie. „Člověk musel jednak sehnat ‚sponzora‘, který zaplatil cestu, a jednak na něj musela v Americe čekat práce,“ popisuje Josef Vítovec podmínky pro přijetí žadatelů. On sám měl velké štěstí. Dozvěděl se o něm jistý Čechoameričan, doktor Prošek, který takto pomohl celkem asi dvaceti uprchlíkům.

Americký občan mohl cestu zaplatit jen jednomu uprchlíkovi. Pan doktor Prošek to tedy vymyslel tak, že své pacienty léčil zadarmo – oni místo peněz poskytli své jméno a uprchlíka na něj pozvali. Cesta přes oceán tehdy stála 150 dolarů a doktor Prošek pro všechny vždycky zajistil i práci. Pomohl i českému klavírnímu virtuosovi Rudolfu Firkušnému.
Cesta do Ameriky konečně začíná (Josef „Joe“ Vítovec)

Nastala doba velkého štěstí a úlevy. Loď směřující do Ameriky se jmenovala General Harry S. Taylor, psal se rok 1950. Po vylodění v New Orleans se Josef Vítovec vydal s kamarádem do nejbližšího baru a dali si symbol Ameriky – vysněnou whisky. „Ta chuť první whisky byla nepříjemná, vůbec nám to nechutnalo…“ vzpomíná pamětník s úsměvem.

„Jméno lodi, která nás vezla, to se nedá zapomenout. Odjezd byl moment, na který nezapomenete.“

Josef Vítovec v Americe vystudoval vysokou školu a po celou dobu pracoval pro letectvo. S rodiči se ještě jednou a zároveň naposledy setkal v roce 1968 v Německu. Československo znovu navštívil po Sametové revoluci. „V srdci jsem Čech, to se nikdy nezmění,“ přemítá pamětník, který v Americe, kde má manželku s dcerou, zůstal. V roce 2015 o svém životním příběhu vydal knihu Full Circle: A Refugee’s Tale a vy si průběh jeho cesty do USA můžete prožít prostřednictvím fotografií z jeho archivu.

Článek podpořil nadační fond nezávislé žurnalistiky.
Fotografie (16)