Josef Vítovec měl s komunisty problémy hned po válce. Za hranice pak utekl na konci března 1948, kdy s kamarády naskočil na vlak jedoucí na západ. Během následujících dvou let pak v uprchlických táborech zažil bolesti i hlad. Podívejte se na fotky z jeho cesty.
„Nevěděli jsme ani, kdo byl komunista, a kdo nebyl. Lidi se rozdělili na ‚pro a proti‘. Nevěděl jsi, jestli tě přijdou zatknout. Lidé, kteří byli přátelé, najednou byli nepřátelé,“ vzpomíná Josef Vítovec na období po převzetí moci komunisty. Tehdy osmnáctiletý student se stal režimu trnem v oku už na gymnáziu.
Nebylo na co čekat
Po únoru se spolužáky naplánovali cestu za hranice. „Měl jsem s sebou, co jsem měl na sobě, k tomu kalendář, baterku, asi dva kapesníky, dva kusy spodního prádla, pár konzerv a hodinky, které jsem kdysi dostal jako dar od otce.“ BBC v té době totiž informovala, že v americké zóně se tvoří česká legie, což Josefa s kamarády velmi motivovalo. Na to ovšem nikdy nedošlo.
„Doma jsem ukradl padesát korun, což mě mrzelo celý život.“
To bylo všechno, s čím mladý muž opustil republiku, svůj domov a rodiče, aniž tušil, že je to navždy. 28. března 1948 uprchl s kamarády vlakem k hranicím, kde se schovávali v lesích a nakonec přeběhli do Německa. Za pár dní je Američané odvezli do uprchlického tábora v Řezně, kde podle svých slov pamětník poznal největší hlad. Tím započala strastiplná cesta po Evropě.
Brzy poté se Josef s kamarádem dostali do lágru Wasseralfingen u Stuttgartu, kde byly tisíce lidí, a objevovaly se tam proto národnostní problémy a boje. Následovala cesta do Versailles ve Francii ke strýci, který z příchodu svého synovce ale nebyl příliš nadšený. V té době přišel dopis od přítele z Itálie, který v táboře Bagnoli čekal na emigraci do Ameriky. Byl tu ale jeden problém – bez dokladů Itálie nenechala na své území nikoho vstoupit.
Pěšky přes horu v deštivém prosinci
Nakonec se Josef Vítovec i se svým kamarádem po týdenní náročné výpravě dostali přes hranice a zamířili do Říma. Tam pomocí českého kněze získali potřebné dokumenty, které jim otevřely legální cestu. V táboře Bagnoli pro ně ale nebylo místo, a tak je čekala nekonečná cesta po zařízeních, kde zažili plno vyhrocených situací. Až po dvou letech se vše zlomilo v okamžiku, kdy se Josef zranil při broušení nožů v kuchyni. Poslali ho do Bagnoli a tam dostal práci u americké komise.
Uprchlíci mohli požádat o tři země, kam chtěli emigrovat. Pamětník chtěl do Ameriky, Kanady nebo Austrálie. „Člověk musel jednak sehnat ‚sponzora‘, který zaplatil cestu, a jednak na něj musela v Americe čekat práce,“ popisuje Josef Vítovec podmínky pro přijetí žadatelů. On sám měl velké štěstí. Dozvěděl se o něm jistý Čechoameričan, doktor Prošek, který takto pomohl celkem asi dvaceti uprchlíkům.
Nastala doba velkého štěstí a úlevy. Loď směřující do Ameriky se jmenovala General Harry S. Taylor, psal se rok 1950. Po vylodění v New Orleans se Josef Vítovec vydal s kamarádem do nejbližšího baru a dali si symbol Ameriky – vysněnou whisky. „Ta chuť první whisky byla nepříjemná, vůbec nám to nechutnalo…“ vzpomíná pamětník s úsměvem.
„Jméno lodi, která nás vezla, to se nedá zapomenout. Odjezd byl moment, na který nezapomenete.“
Josef Vítovec v Americe vystudoval vysokou školu a po celou dobu pracoval pro letectvo. S rodiči se ještě jednou a zároveň naposledy setkal v roce 1968 v Německu. Československo znovu navštívil po Sametové revoluci. „V srdci jsem Čech, to se nikdy nezmění,“ přemítá pamětník, který v Americe, kde má manželku s dcerou, zůstal. V roce 2015 o svém životním příběhu vydal knihu Full Circle: A Refugee’s Tale a vy si průběh jeho cesty do USA můžete prožít prostřednictvím fotografií z jeho archivu.
