Milan Kolář, zakladatel festivalu Prázdniny v Telči, k výslechu na StB nikdy nemusel. Přesto balancoval na hraně. Historie známé kulturní události se začala psát už během hluboké normalizace.
Psal se rok 1974, když Jaroslav Hutka poprvé a na dlouhou dobu naposled zazpíval v Jihlavě. V prostorách Dělnického domu jeho koncert tehdy uspořádal teprve jednadvacetiletý Milan Kolář. „Přišlo přes dvě stě lidí, což bylo na tu dobu neuvěřitelné. Hutku tenkrát nikdo příliš neznal. Bylo to úžasné,“ vzpomínal Milan Kolář. Od tohoto momentu si jej zřejmě začala všímat Státní bezpečnost. „Pozvali si kamaráda, který tehdy nakreslil vstupenku na Hutkův koncert. Vytkli mu, že maloval vstupenky na protistátní akci. Mě si ale nepozvali – nikdy jsem to vlastně nepochopil,“ dodal Kolář.
Kolář se s Hutkou seznámil v roce 1972 na zakládajícím koncertu skupiny Šafrán, mezi jejíž členy tehdy patřili Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Pepa Nos, Dáša Voňková, Vladimír Merta a další. Účinkující se tehdy vzdali nároku na honorář ve prospěch občerstvení publika. „Vstupenka stála sedm korun. A za tu vstupenku jsem na baru dostal vínečko,“ vyprávěl Kolář.
Právě vysokoškolská léta v Praze Milana Koláře významně formovala. Potkal zde řadu hudebníků, časem se s nimi spřátelil a objevil lásku k folku. „V normalizaci jsem si vytvořil vlastní svět. Venku byla džungle, ve které jsme se nějak naučili chodit,“ popsal tehdejší atmosféru.
Z JZD ho vysvobodil Klub mládeže
V době normalizace Milan Kolář vstoupil do Socialistického svazu mládeže. Po vysoké škole a vojně začal pracovat v JZD. „Tam mě poslali, abych prostě něco dělal. Neexistovala nezaměstnanost, takže jsem jednou vyplňoval tabulky, jednou sestavoval rozpočty, dělal jsem, co byla potřeba. Jiné ambice jsem v tom podniku neměl.“ Záhy mu ale nabídli místo vedoucího Okresního klubu mládeže, které s radostí přijal. „To bylo vlastně vysvobození od JZD. V klubu jsem byl najednou velmi svobodný,“ poznamenal Kolář.
V Jihlavě se tak nejprve staral o malou scénu Domu kultury. „V polovině osmdesátých let jsem tam dovezl neuvěřitelně kvalitní věci,“ uvedl Kolář, který se ale s klubem musel později přestěhovat do neudržovaného Besedního domu na tehdejším Rudém náměstí v Jihlavě.
Kolář nikdy nebyl režimem perzekvován, věděl však, že balancuje na hraně toho, co jsou komunističtí úředníci ochotni snést. „Bál jsem se, že ke mně jednou přijdou estébáci a něco u mě najdou. Samozřejmě, že jsme měli samizdaty a průklepáky. Věděl jsem, že když budou chtít, tak mě zlikvidují. Proč se to ale nestalo je mi dodnes záhadou,“ řekl Kolář.
Zavolal mi šéf StB
Jednoho dne zazvonil u Kolářových telefon. „Volal člověk, který mi řekl, že pro mě má zprávu a ať jsem za deset minut na autobusovém nádraží. Běžel jsem tam, stál tam muž, který mi řekl, ať si dávám pozor, že po mně jdou,“ vzpomínal Kolář na zvláštní setkání. Po pár dnech telefon zazvonil znovu, ozval se šéf Státní bezpečnosti a zároveň také Milanův spolužák ze školních let. „Zeptal se mě, co dělám, a že mě vyzvedne. Během dvacetiminutové cesty autem mi řekl to samé, ať jsem zkrátka opatrný,“ uvedl Kolář.
Komunisté kulturní akce pořádané Kolářem akceptovali především kvůli tomu, že byly vedeny pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže. „Za všechny ty koncerty a programy, které jsem v klubu udělal, a ten klub byl svazácký, se dodnes nestydím. Byly to desítky koncertů, divadelních představení, které byly v té beznaději oázou,” popisoval.
V roce 1982 uspořádal Milan „Medvěd“ Kolář koncert jihlavské kapely Střepy, kam přišlo asi sto lidí, a to byl signál, že o akce tohoto typu je zájem. O rok později se začala psát historie festivalu, který dnes celá Vysočina zná pod názvem Prázdniny v Telči. První ročník zahájily osobnosti jako Karel Plíhal, Ivo Jahelka, Wabi Daněk nebo třeba Jarek Nohavica. Také Prázdniny v Telči tehdejší režim toleroval. „Ano, stalo se například, že nám řekli, ať nezveme Dobeše. My jsme pak museli zvednout telefon a Pavlovi vysvětlit, ať se nezlobí, ale že to prostě tenhle rok neprojde,“ řekl Kolář.
K organizaci festivalu patřilo popotahování v kancelářích jednotlivých úředníků.
„Zvali si mě na kobereček všude možně a vlastně mi vyhrožovali. My jsme se ale všem těm úředníkům tak trochu smáli.“
Do komunistické strany Koláře tehdy lákali, byl dokonce kandidátem. „Jako vedoucí klubu mládeže jsem ‚angažovaný‘ být musel. Tak to prostě bylo, ale já se za to nestydím. Mohl jsem dělat koncerty takových osobností, jako byl třeba Jirka Černý. Vždycky jsme našli nějakou kličku, jak koncert uspořádat,“ popsal.
Nálepka svazáka
Listopadové události jej silně zasáhly. „Celou revoluci jsem byl dojatý. Na Albertově jsem nebyl, a když jsem v pondělí přijel do Prahy, nevěděl jsem vůbec nic, k nám na Vysočinu se to nedostalo,“ vzpomínal Kolář na listopadové revoluční dny roku 1989.
Jihlavské Občanské fórum pak vzniklo právě v kanceláři Milana Koláře, on sám byl ale záhy pro řadu lidí nepřijatelný. „Po listopadu se do mě revolucionáři začali obouvat, že já jsem ten svazák. Ale jsem za to rád, mít nálepku svazáka bylo tisíckrát lepší než to, co jsme prožívali před rokem 1989,“ vysvětlil.
Po pádu železné opony se na Vysočinu směl vrátit také Hutka. „Jakmile to bylo možné, tak jsme ho pozvali, bylo to hned v létě 1990, tehdy přijel zahrát do Telče.“