Jako dcera sedláka a zároveň starosty valašské dědiny obcházela za války chalupy, aby jejich obyvatele varovala před blížící se německou kontrolou. Udržet hospodářství nebylo za nacistické okupace snadné, osudovou ránu mu ale zasadila až komunistická kolektivizace.
4. května 1945 dopoledne se už v Hážovicích na Vsetínsku ozývala vzdálená střelba, život ale ještě běžel v obvyklých kolejích a jedenáctiletou Jindřišku rodiče poslali nakoupit „ke Kramolišům“ do nedalekého Rožnova. „Bylo tam strašně moc lidí, každý šel nakupovat na lístky. Nás dětí bylo v obchodě více. Když už jsme slyšeli střelbu z Hutiska, vedl nás jeden dospělý pán do Hážovic polem. Po cestě jezdili Němci s vozy. Nad námi hvízdaly střely, pan Smrček vždycky zavelel: ‚Děcka, k zemi!‘ Tak jsme si lehli a pak pokračovali dál a takto jsme došli domů,“ vzpomíná Jindřiška Koryčanská na poslední dny války.
Otec stál na straně místních
Narodila se 25. června 1933 v Hážovicích jako první ze tří dcer Josefa Hoffmanna, absolventa dvouleté hospodářské školy v Rožnově pod Radhoštěm. Rodiče hospodařili na devatenácti hektarech pozemků, na nichž se nacházela pole a les. Bydleli v klasické dřevěnici s jednou světnicí, kuchyňkou a hospodářskými prostory pro koně a dobytek. Ve světnici jich žilo šest – maminka Zdenka si totiž přivedla ještě nejstarší dceru z prvního manželství, v němž ovdověla – a výměnek obývala „stařenka“ prvního manžela matky s jeho bratrem. Hoffmannovi byli věřící katolíci, Jindřiška v dětství chodila cvičit do místního Orla, katolické obdoby známějšího Sokola.
Příběh Jindřišky Koryčanské jsme mohli zaznamenat díky podpoře Zlínského kraje a města Rožnov pod Radhoštěm. Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož životní příběh by neměl zůstat zapomenut, kontaktujte nás! jitka.andrysova@postbellum.cz , tel: 777 763 388
S dalšími příběhy se můžete seznámit také v rámci expozice Institutu Paměti národa v Olomouci, Bezručových Sadech, která je pro veřejnost od září otevřena od pátku do neděle od 14 do 18 hodin.
Protože rodiče neměli syna, pracovaly v hospodářství všechny čtyři dcery. Jindřiška měla už jako šestiletá na starost koně. Každý den vstávala s otcem za tmy a ve tři hodiny ráno už přijížděli na pole. Otec oral, Jindřiška vodila koně. V sedm hodin pak utíkala domů, převlékla se, nasnídala a šla do školy v nedalekých Viganticích, kde absolvovala první čtyři roky školní docházky, než přešla do měšťanky v Rožnově pod Radhoštěm. Do školy se chodilo pěšky, první autobus začal jezdit až po válce.
V roce 1939, kdy válka začala, její otec nejen hospodařil na svém, ale byl také tajemníkem a později starostou obce Hážovice. S Němci údajně nikdy problémy neměl, pomáhalo mu, že se domluvil německy. „Starostovat“ odcházel v šest hodin večer – tato funkce totiž tehdy nebyla celodenním zaměstnáním – a matka s dcerami musely obstarat zvířata.
Z války Jindřišce utkvěla v hlavě hlavně všudypřítomná německá nařízení, povinné zatemňování a události spojené s blížící se frontou a osvobozením. Vybavuje si potíže s nedostatkem jídla, vše totiž bylo na příděl. Lidé na vesnici to měli o něco jednodušší, chovali dobytek a domácí zvířectvo, pracovali na poli, a dokázali si tak zajistit základní obživu. Lidé z měst často jezdili kupovat potraviny na venkov. Dost tím riskovali, protože na nádražích bývaly německé kontroly.
„K nám jezdila pro vajíčka paní až z Valašského Meziříčí. Pořídila si valašské sukně, na které našila kapsy. Každé vajíčko zabalila do papíru a dala do kapes, aby to u ní nenašli. Jezdila vlakem z Meziříčí a tašky musela ukazovat. Byla to taková dáma, měli v Meziříčí zlatnictví. Nikdy nezapomenu, jak to do těch kapes skládala.“
Lidé na vesnici museli hlásit počet chovaných prasat a každou zabíjačku, z níž odevzdávali sedm kilo sádla. Jindřiščin otec Josef Hoffmann stál prý jako starosta na straně místních obyvatel, byť to pro něho znamenalo nebezpečí. Díky známému na okrese věděl předem, kdy obci hrozí německé kontroly, takže malá Jindřiška pak mohla po chalupách roznášet šifrované vzkazy, aby jejich obyvatelé včas stihli zahladit stopy po zabíjačkách načerno chovaných prasat.
Obilí se smělo zpracovávat na mouku jen v určených mlýnech. „Tatínek jezdil až do Valašského Meziříčí k panu Pečivovi, v Rožnově se pouze šrotovalo obilí pro dobytek,“ popisuje Jindřiška Koryčanská obtíže válečného hospodářství.
Němci u nich spali a vařili slepice
Po vypuknutí Slovenského národního povstání sílila partyzánská činnost i v okolí Rožnova. Roku 1944 odpor k okupantům přerostl v otevřenou partyzánskou válku, v níž aktivně působila zejména 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. K partyzánům se připojili členové již dříve vzniklých odbojových skupin, jako byla Obrana národa. Gestapo zareagovalo zvýšenou činností v oblasti, pročesávalo okolní lesy a k odhalení partyzánů a jejich spolupracovníků využívalo konfidentů.
V březnu 1945 gestapo zatklo mimo jiné jednoho z učitelů rožnovské měšťanky. „Němci odvedli našeho pana učitele, jmenoval se Emil Seige, a do školy už se nevrátil,“ říká Jindřiška Koryčanská. Dle dostupných zdrojů byl Seige členem odbojové skupiny Michala Malíka z Valašského Meziříčí, měl působit jako partyzánská spojka.
Válka se chýlila ke konci a Hážovicemi projížděly německé trény. Místní dostali příkaz ubytovat vojáky a poskytnout krmení jejich koním. Do chalupy Hoffmannových tak přibylo deset německých vojáků s velitelem.
„Nanosili si do světnice slámu, na tu si lehli, postavili pušky do takového jehlanu a všechno tam sedělo v té velké světnici. Na otomanu ležel nějaký oficír,“ popisuje Jindřiška Koryčanská, jak zatímco ona se sestrou spaly na posteli, vedle nich se na podlahu uložili vojáci nepřátelské armády. „Jeden z nich najednou vyskočil a vytáhl z kapsy odjištěný granát. Ten oficír začal hrozně nadávat, vzal tatínka, odnesli granát a museli to dát někam, kde to třeba neshodí kočka nebo pes. Dali ho do vozu a ráno odstřelili. V noci nemohli, že by to způsobilo poplach.“
4. května 1945 se události daly do pohybu, fronta se blížila a ve vsi už se ozývala vzdálená střelba. Když se Jindřiška vrátila z výše zmíněné dobrodružné cesty do obchodu, na dvoře stál německý tank a kuchyně byla plná německých vojáků, kteří si tam vařili slepice. Jejich boty prý stály vyrovnány na dvorku u psí boudy. Zbytek rodiny našla Jindřiška ve sklepě, kde se ukryli. Když pak vojáci ve spěchu utíkali, naskočili do tanku a boty nechali na místě. Sovětští vojáci si je později vzali, protože sami měli chatrné obutí.
Vojáci wehrmachtu Hoffmannům odvedli koně, jedna z kobyl se ale dokázala sama vrátit. „Čekali jsme ve sklepě a najednou jsme slyšeli řehtat koně. Tatínek vyšel ven, přišel zpátky a plakal. Jeden kůň se nám vrátil, kobylka se vrátila domů, úplně holá, bez postrojů. Chlév byl zavřený, strčila tam hlavu a řehtala, až ji šel tatínek pustit. Na to nezapomenu, protože jsem měla koně hrozně ráda.“
Hážovice byly osvobozeny 4. května 1945. „Už nevím, jak dlouho jsme byli ve sklepě. Ruští vojáci přišli až tam, jeden chtěl mamince hádat z ruky, dobře jsme mu nerozuměli. Říkal něco o padesáti rocích, nevěděli jsme, jestli říká, že bude žít do padesáti nebo přes padesát. V padesáti letech ale opravdu zemřela,“ dodává Jindřiška Koryčanská.
Boje v Rožnově ustaly až 6. května, město bylo poničeno a ustupující Němci za sebou ještě vyhodili Dolní most.
Kolektivizovat se museli
V roce 1948 se k moci dostali komunisté. O sedm let později se Jindřiška přivdala na Koryčanské Paseky nesoucí jméno rozvětvené manželovy rodiny. S manželem Josefem se znala z Orla už od dětství. Brzy po svatbě se jim narodila dcera, o tři roky později syn. Manželovi rodiče měli také hospodářství. Celá rodina pracovala na poli, přes zimu byl manžel zaměstnán v Osevě v Rožnově, kde se čistila travní semena. Protože dům rodičů už tolika lidem nestačil, rozhodli se přistavovat.
Kolektivizace se ale neměla vyhnout ani rodině Koryčanských. Zatímco Jindřiščini rodiče se smířili se situací – její otec odevzdal své pozemky družstvu a poté působil jako jeho předseda – manželova rodina združstevnění svých polí dlouho odmítala. Místní komunisté začali na manželovy rodiče vyvíjet nátlak. Nebylo výjimkou, že jich do chalupy přišlo deset. Manželův otec při jedné z přesvědčovacích „návštěv“ dostal srdeční záchvat a museli volat doktora, manžel se naštěstí probral. „Oni byli na to pole velice vázáni. Bylo to těžké, nechtěli pole dát, ale nakonec se připojili,“ vysvětluje Jindřiška Koryčanská, jejíž tchán poté pracoval v družstvu jako noční hlídač. Další z příbuzných žijících na Koryčanských pasekách Josef Koryčanský se však raději zastřelil, než aby se kolektivizaci podvolil.
Když její děti trochu povyrostly, Jindřiška Koryčanská nastoupila do kuchyně Zemědělské školy v Rožnově, kde pracovala patnáct let. Kvůli zdravotním potížím později přešla do rožnovské Tesly a dalších patnáct let pracovala jako dělnice. Její manžel pracoval jako střelmistr v místním kamenolomu. Jindřiška Koryčanská si vybavuje, že si pro něho několikrát v noci přijela SNB a musel s nimi do lomu na kontrolu skladu trhavin, naštěstí nikdy nic nechybělo.
V roce 1984 byla rodině v souvislosti s výstavbou školy, gymnázia a bazénu vyvlastněna zbylá pole. Náhrady se nedočkali, na souhlas se jich nikdo neptal. Na odškodněnou jim byla alespoň zřízena vodovodní přípojka a zaveden plyn. Pouze za jedno z polí, kde byl postaven bazén, dostali po pádu komunistického režimu finanční kompenzaci.
Jindřiška Koryčanská odešla v roce 1993 do důchodu. V roce 2021, v době natáčení pro Paměť národa, žila v Rožnově pod Radhoštěm na Koryčanských Pasekách.
