„Proč nás stěhujete?“ – „Protože se vám dobře vedlo.“

/ /
Předci Josefa Jehlíka v Úboči na Domažlicku v roce 1906.
Předci Josefa Jehlíka v Úboči na Domažlicku v roce 1906.

Na násilnou kolektivizace českého a moravského venkova a tzv. rozkulačování vzpomínal Josef Jehlík, "kulak" a vězeň, sedlák z Úboče na Domažlicku.

Josef Jehlík se narodil 19. června 1927 v Úboči. Rodiče vlastnili středně velké hospodářství, které Josef jako jediný syn převzal „ve špatném roce“ 1950. Už od komunistického puče byla rodina vystavena stále většímu tlaku státu, který provázel prosazování kolektivizace a cílenou likvidaci soukromých zemědělců: Jehlíkovi nesměli mít zaměstnance – na statku dříve kromě rodiny pracoval i kočí, děvečka a pacholek, nyní museli na všechno stačit sami.

Současně museli plnit stále vyšší povinné dodávky masa, mléka, obilí atd. Když neplnili, stát jim vyměřoval pokuty a nakonec byl roku 1953 Josef Jehlík za neplnění dodávek odsouzen ke dvěma měsícům vězení. Část trestu si odpracoval v táboře v Plzni-Karlově, v květnu 1953 byl propuštěn na prezidentskou amnestii.

Zemědělské stroje, potřebné pro fungování statku Jehlíkových, tehdy „nuceně vykoupila“ Strojní traktorová stanice, ale nikdy nedostali zaplaceno. Už před vězením, ve dvaapadesátém, chtěl Josef marnou snahu o zachování statku vzdát a podal si přihlášku do Jednotného zemědělského družstva Úboč.

Josef Jehlík na dobové fotografii.
Josef Jehlík na dobové fotografii.

Místní komunisté si ho však v družstvu nepřáli, prohlásili, že se jeho přihláška ztratila a učinili z něj „kulaka“ – „vesnického boháče“, určeného „k likvidaci“.

Násilné vystěhování

Dne 19. května 1953 dostal v rámci státní „protikulacké“ politiky vystěhovávací výměr a 22. května 1953 byla celá rodina i s desetiměsíčním synkem Pepíčkem naložena do vlaku a vyhnána z Úboče až do Horního Fořtu u Javorníku:

Zamítnutí povolení přechodného pobytu v okrese Domažlice, 1954, 1955.
Zamítnutí povolení přechodného pobytu v okrese Domažlice, 1954, 1955.

„Žil jsem ve vesnici celý život a nikdy jsem si nepřipadal mezi nepřáteli. Ale když nás vystěhovali, ani pes neštěkl, že by nám někdo pomohl, nebo se ozval. Když jsme byli ve Slezsku, nikdo za námi nepřijel, nenapsal. Ani slza, jen nám sebrali majetek… To je selská špatnost: Jenom já a na druhé se nikdo neohlíží. Nebylo to od nich moc pěkné. Dnes, když jsem se vrátil, jsou přátelští, zvou mne mezi sebe. Ale já už do Úboče nechci, stále když do vesnice přijdu, vidím dvory, promítnu si, jak se ti lidé tenkrát chovali.“

Jehlíkovi pracovali na Státním statku Javorník ve Slezsku, kde začínali o píky. Tatínek Josefa Jehlíka hodně postrádal rodný kraj. Bohužel se do něj už do konce života nepodíval, zemřel ve Slezsku v roce 1960.

„Když zemřel, rozhodl jsem se: nikoho se ptát nebudu, pochováme ho doma. Nechal jsem ho převézt do Domažlic, tam jsem objednal pohřební auto, převezli ho do Němčic, kde měl bratra. Od bratra šel pohřeb do Úboče. Počítal jsem, že mne zavřou,“ vyprávěl Josef Jehlík. Nic takového se ale nakonec nestalo a nikdo se proti němu nepostavil.

Návrat skoro domů

Josef už nepracoval v zemědělství, našel práci v pivovaru ve Staňkově, jeho žena na železnici. Po roce 1990 byl Josefu Jehlíkovi v restituci vrácen poničený statek v Úboči, s rodinou ho zrekonstruovali, ale už tam nechtěl žít, domovem se mu stala Hlohová.

Při rozhovoru, který jsme s ním natáčeli v červnu 2013, vzpomínal: „Vystěhovali nás ze závisti. Neměli jsme o moc větší statek než jiní sedláci, jen jsme chovali koně a byli úspěšní. (...) Když nás stěhovali, ptal jsem se na okrese na důvod. Říkám: ,Teď mi řekněte, proč nás stěhujete.‘ Úředník se na mne podíval a povídá: ,Protože se vám dobře vedlo.‘“

Pan Jehlík zemřel v prosinci 2017, bylo mu devadesát let.

Josef Jehlík v roce 2013 při natáčení vzpomínek pro Paměť národa.
Josef Jehlík v roce 2013 při natáčení vzpomínek pro Paměť národa.

Osud rodiny Josefa Jehlíka a ostatních z vesnice Úboč na Domažlicku jsou zachovány i v obsahu zážitkového workshopu „Den, kdy se mlčelo“ z dílny Post Bellum. Workshopy pomáhají žákům, studentům i dospělým poznávat příběhy naší moderní historie.