Baťův Zlín, to byla Amerika. I v době hospodářské krize

Desáté výročí vzniku samostatné republiky se neslo v duchu hrdosti na dosažené výsledky a optimismu, který mu dával nevídaný rozmach ekonomiky během dvacátých let. Životní úroveň rostla, koruna se stala stabilní a respektovanou měnou a Československo zaujalo desáté místo na žebříčku nejvýkonnějších ekonomik světa. Ani ne za rok bylo ale vše jinak. Černý pátek na newyorské burze 24. října 1929 dolehl i na československou ekonomiku.

Velká hospodářská krize dorazila do Československa se zpožděním a projevovala se postupným snižováním průmyslové produkce. Významná část československých výrobků byla určená pro vývoz, a protože okolní státy reagovaly na krizi prudkým zvýšením dovozních cel,  ztratily konkurenceschopnost a přestaly jít na odbyt. Výroba v době vrcholu krize v roce 1933 klesla o 40 procent a následovalo propouštění dělníků. V roce 1934 bylo v Československu přes milión nezaměstnaných, což vedlo k radikalizaci dělníků a obyvatel pohraničí, které krize postihla nejvíce.

Zlín jako ostrov prosperity

Pouze Baťův Zlín byl dopadů krize ušetřen. Baťovy závody dokázaly i ve třicátých letech rozšiřovat výrobu, zvyšovat prodej i export a pokračovat ve výstavbě Zlína.  V roce 1930, kdy se krize rozbíhala, vyrobily tuzemské továrny 22 milionů párů bot, v roce 1937, kdy už odeznívala, to bylo už 48 milionů párů. Počet zaměstnanců se více než dvojnásobil z 20 tisíc v roce 1931 na 42 tisíc na konci třicátých let. Zvyšovaly se i platy: z 469 korun týdně v roce 1929 na 525 v roce 1934.

Baťovy závody byly vůči krizi imunní díky opatřením, která Tomáš Baťa zavedl již ve dvacátých letech a která dokázala udržet silné postavení firmy i po jeho smrti v roce 1932. Jeho bratr Jan Antonín Baťa v nastaveném kurzu pokračoval s pomocí nejbližšího spolupracovníka Tomáše Bati, Dominika Čipery, který byl jeho prokuristou, neboli finančním ředitelem. Jeho syn Jan Čipera vzpomínal pro Paměť národa, jak otec pomáhal se zaváděním „soustavy řízení Baťa”, která umožnila již v roce 1922 razantně snížit cenu obuvi, čímž byly Baťovy výrobky dostupné i v době krize.

„Tehdy si Tomáš Baťa svolal všechny zaměstnance a oznámil jim, že sníží o polovinu cenu veškeré obuvi, ale že je nucen jim snížit mzdy o 40 procent, aby mohl vyrábět takto levnou obuv. Zároveň jim slíbil, že jim bude prodávat veškeré životní potřeby o 50 procent levněji a že až závody vyrostou, budou mít podíl na zisku a budou vydělávat více než dříve. Tím začal velký rozvoj firmy založený na myšlence „malý zisk – velký příjem”. Všechny boty, které byly na skladě, byly okamžitě vyprodány,” vysvětlil Jan Čipera strategii firmy.

Baťův recept na úspěch

Byl to velmi riskantní krok, který ale vyšel tak, jak Tomáš Baťa a jeho finanční ředitel Dominik Čipera plánovali. Firma získala peníze na nákup nových strojů a vybudování samostatných dílen, které byly klíčové pro zavedení nového systému řízení práce. Ten měl nahradit pásovou výrobu ve velkých halách.

„Otec vzpomínal, že když chtěli poprvé vypracovat předpoklady (plány) výroby, ukázalo se, že to není možné, protože jednotlivá oddělení v závodě nebyla uspořádána tak, aby bylo možno získat o jejich práci samostatného přehledu. Bylo třeba nejprve osamostatnit co nejmenší jednotky, to jest dílnu, tak, aby denně mohla sestavovat své účty ztráty a zisku.“

Tak se zrodil Baťův proslulý systém samosprávy dílen, který umožnil výpočet podílu každého pracovníka na zisku, čímž byl zajištěn zájem všech zaměstnantů o rychlou a bezchybnou práci. Podíl na zisku se vypočítal na základě týdenního účetnictví a zaměstnanci ho dostávali ke své pevné týdenní mzdě. V době zavedení v roce 1924 činil průměrný podíl na zisku týdně pro jednoho zaměstance 50 korun a v roce 1931 už dvojnásobek, 98 korun.

Polovinu zisku dostali zaměstnanci k platu, druhá polovina byla na jejich jméno uložena u Baťovy spořitelny a úročila se 10 procenty – podniková banka a kapitalová spoluúčast všech zaměstnanců byla dalším z důvodům Baťova úspěchu i v době krize. Tomáš Baťa nenáviděl půjčky a finance na podnikání se snažil získat z vlastních zdrojů. V lásce neměl ani banky, které nepovažoval za spolehlivé partnery pro podnikání. Přirovnával je k půjčovně deštníků, které nabízejí půjčku, když svítí sluníčko, a chtějí ji zpět, když začne pršet.

Láska z obchodu Baťa

Je proto trochu úsměvné, že Dominik Čipera, který se stal jeho finančním ředitelem, byl původně zaměstnancem Pražské úvěrové banky. Tomáš Baťa mu nabídl práci v roce 1919, když ho přišel požádat o ruku Boženy Klausové, neteře Tomáše Bati.

„Moje maminka vedla v Krakově prodej obuvi a nákup kůže pro firmu Baťa. Můj otec se s ní seznámil, když si tam šel koupit boty. Z toho se vyvinula potom láska a rozhodli se, že se vezmou. Tehdy bylo zvykem, že když si chtěl někdo vzít někoho za manželku, musel přijít požádat rodiče o její ruku. Maminka byla sirotkem, a tak museli za jejím poručníkem, kterým byl Tomáš Baťa. Když se dozvěděl, že otec pracuje v bankovnictví,  začal se ho vyptávat na všelijaké problémy. Měl velmi přesné dotazy, až si můj otec připadal jako u rigorózní zkoušky. Pak mu dal souhlas se sňatkem a nabídl mu práci v továrně, kterou otec přijal, protože mu osoba Tomáše Bati velice imponovala.“

Dominik Čipera zodpovídal také za financování výstavby ve Zlíně, která zahrnovala budování nejen nových továrních budov, ale i rodinných domů pro zaměstnance s dětmi, internátů pro mladé muže a dívky, obchodního domu, společenského domu, škol, kina a nemocnice.

Tomáš Baťa se svými spolupracovníky proměnil ve 20. a 30. letech bezvýznamné horácké městečko Zlín na nejmodernější město Československa s nejvyšší životní úrovní. Zastával totiž názor, že o zaměstnance se musí pečovat, aby mohli podávat výborný výkon. Jeho vize o spokojených a oddaných zaměstnancích, kteří mají vlastní zájem na prosperitě firmy a ochota riskovat ochránily firmu před dopady hospodářského krize.

„Nebojme se budoucnosti. Polovina lidí na světě chodí bosa. A sotva pět procent obyvatel světa je dobře obuto. Tu vidíme nejlépe, jak málo jsme dosud vykonali a jak ohromná práce čeká všechny ševce světa,“ uklidňoval Tomáš Baťa své zaměstnance, které nazýval spolupracovníky, když se v roce 1932 vrátil z obchodní cesty do Indie.

Smrt Tomáše Bati

Vizionářská expanze na neevropské trhy byla dalším z důvodů, proč jeho firma krizi překonala. Na začátku 30. let patřila k největším vývozcům obuvi a měla pobočky v 60 zemích světa, včetně Egypta, Indie a Číny. Otvíráním vlastních prodejen eliminoval Baťa prodejce, kteří zvyšovali cenu obuvi a ne vždy zacházeli se zákazníkem podle zásady „náš zákazník – náš pán“, kterou Tomáš Baťa prosazoval a učil ve svých školách pro prodavače spolu s účetnictvím, péči o nohy a úpravou výloh. Vedoucí prodejny vlastnili ve smyslu dnešního franchisingu, a proto měli na výsledcích prodeje svůj osobní zájem. V prodeji jim významně pomáhalo i reklamní oddělení světové úrovně.

Aby se vyhnul zvyšování cen obuvi cly, začal koncern Baťa od konce dvacátých let budovat zahraniční továrny. Slavnostní otevření první z nich ve švýcarském Möhlinu  bylo naplánováno na 12. července 1932. Tomáš Baťa ale nedorazil, zahynul při havárii letadla, která ono ráno v husté mlze narazilo do komínu v Otrokovicích a zřítilo se.

„Smrt Tomáše Bati byla převratná událost. Také kvůli tomu, že firma, která byla majetkem Tomáše Bati a jmenovala se "Antonín a Tomáš Baťa", se necelý rok před jeho smrtí přeměnila na akciovou společnost. Podle tehdejších zákonů v případě úmrtí jednoho vlastníka, muselo uplynout určité období od založení akciové společnosti, aby se dědická daň vyplácela podle zákona o akciových společnostech, a ne podle zákona o majetku vlastněném jednotlivcem. Bohužel Tomáš Baťa zemřel před uplynutím tohoto období a v důsledku toho by firma musela zaplatit velmi vysokou daň. Můj otec trval na tom, aby se otevřel trezor a zjistila se celá poslední vůle. V něm byl objeven dopis pro bratra Jana, který byl kupní smlouvou na akcie firmy Baťa a dalších společností za padesát miliónů korun," uvedl Jan Čipera, jehož otec se stal po Tomáši Baťovi starostou Zlína a pokračoval v jeho dalším rozvoji ve spolupráci s Janem Antonínem Baťou.

Zlín, to byla Amerika

Na život ve Zlíně ve 30. letech vzpomínala pro Paměť národa Zdenka Slezáková, jejíž otec Jindřich Ulvr začínal v Baťově továrně jako dělník a postupně se vypracoval na vedoucího dílny.

„V továrně každá dílna fungovala jako samostatná jednotka. Každá dílna vždycky vyráběla jednu součást a druhá dílna to musela zhodnotit jako dobré, jinak ta první musela zaplatit penále. Proto šéfové dílen, včetně tatínka, museli mít takzvané to konto a tam nějakou částku na takové účely. Když tam bylo víc, tak si z toho mohl koupit, co potřeboval. Takže my jsme v té době třeba už měli auto. Což nebylo v jiných městech běžné. Ale Zlín, to byla Amerika.“

V roce 1935 bylo ve Zlíně 900 osobních aut oproti šesti v roce 1920. Na třináct obyvatel Zlína připadalo jedno motorové vozidlo. První auto, které pan Ulvr pořídil, byla Z-4 z brněnské Zbrojovky. Auto rodina používala výhradně k rekreaci a výletům, nikoliv na pracovní záležitosti. Jindřich Ulvr občas nechal řídit i svoji, tehdy patnáctiletou dceru. Nebyl úplně technický typ a se „zetkou“ se příliš nespřátelil, a proto ji po necelém roce prodal a koupil Pragu Baby. I s tou Zdenka jezdívala, tatínek ji pouštíval samotnou až do Vizovic, i když řidičské oprávnění ještě neměla.

Zdenka Slezáková vzpomínala na meziválečný Zlín jako na rychle se rozvíjející město, ve kterém vyrůstala jedna budova za druhou. „Baťa byl člověk sociálního cítění. Vystavěl cihlové domky pro rodiny s dětmi, které měly koupelnu, ložnice, vodovod, kuchyň. To byl luxus pro lidi, co přišli z chaloupek, ve kterých v jedné místnosti žilo několik lidí.“

První máje

Baťa pro své zaměstnance také každoročně pořádal prvomájové svátky práce. Dělníci pochodovali v průvodech, mezi nimi alegorické vozy a do nazdobených dílen přišli na návštěvu jejich příbuzní. Každý byl zdarma pohoštěn. V roce 1931 oslavovalo ve Zlíně první máj 80.000 lidí, z toho 50.000 hostů, který přijeli speciálními vlaky. Přitom bylo rozdáno 96.000 porcí masa, 360.000 pomerančů 115.000 žemlí a  95.000 zákusků.

Úplně první prvomájová oslava se odehrála přímo v Baťově vile. „Udělal ji ze sympatie ke svým zaměstnancům, kteří tam mohli přijít i se svými rodinami. Měli zadarmo sodovky, párky, pomeranče. V zahradě byly stánky a vila byla otevřená, aby si ji lidé mohli projít. A to byl ale omyl Tomáše Bati, který neodhadl, co lidi dovedou dělat. Ten park byl pak tak zplundrovaný, že zahradník Smolka ho musel nechat celý zrýt a znovu udělat. Podruhé už Tomáš Baťa prvomájovou oslavu udělal v továrně.“

Moderní Masarykovy školy

Tomáš Baťa investoval kromě továrních a obytných budov i do výstavby škol. Zdenka Ulvrová tak po páté třídě nastoupila do Masarykovy školy, která patřila k nejmodernějším výchovným ústavům v celé Evropě. Vzdělávací metody byly inspirovány Baťovou cestou po Americe. Neučila se kupříkladu písmenka, ale hned celá slova. Třídy byly různě zaměřené.

„Byly rozdělené na A, B, C, D. Do A šly děti s nejlepším prospěchem, čekalo se, že by mohly študovat. Do B šly děti také s dobrým prospěchem, ale předpokládalo se, že by šly studovat nějaké školy obchodní, ne vysoké. A C… tak to postupně bylo rozdělené. D, to byly ty slabší děti.“¨ Ulvrovi dali Zdenku do třídy B, po prvním pololetí však byla přeřazena do A.

Z této školy pak přestupovala na gymnázium do Uherského Hradiště, které ji vyděsilo na první pohled svým vzhledem. „Zlínská škola byla moderní budova s velkými okny, podlaha xylolitová, šatny jsme měli v přízemí oddělené pro každou třídu, měli jsme samozřejmě splachovací záchody, všechny bíle vykachličkované. Byly tam široké chodby, na které jsme vždycky v deset hodin všichni vypadli a deset minut cvičili. Na chodbách jsme měli fontánky na pití, prostě úplně moderní škola. A z toho já jsem přišla do staré budovy gymnázia, kde byl školník, který ještě zvonil na zvonek a kde nebyly splachovací záchody. Ve třídách byla kamna, zatímco ve Zlíně vzdušné ústřední topení.“

Kromě školy byly americkou cestou Bati inspirované i jiné budovy ve Zlíně. „Když jsem potom šla na vysokou školu do Brna, tak to tam nebylo tak moderní. Ve Zlíně byl velký obchodní dům, ve kterém byly pojízdné schody. Také veliké kino a moderní nemocnice,“ vzpomínala Zdenka Slezáková.

Tomáš Baťa se bohužel nedožil konce krize, ze které vyšla jeho továrna vítězně. V roce 1936 bylo Československo jednou z nejlépe obutých zemí světa – průměrná spotřeba bot na obyvatele činila 3,75 párů, zatímco v USA 3,5 párů, v Německu a Rakousku 1,25 a Polsku a Maďarsku 0,75 párů.