Slabost moci a síla pokušení aneb Jak zničit všechno, na čem jsme roky pracovali

/ /
Slabost moci a síla pokušení aneb Jak zničit všechno, na čem jsme roky pracovali

Jak se buduje, ovládá a ničí politická strana? Kdo a proč u nás vstupuje do politiky? Jak získat nadšence a „odklonit“ konjunkturalisty? A jak se s těmito problémy vyrovnával spoluzakladatel TOP 09 a host 32. vydání našeho podcastu Miroslav Kalousek?

Stává se nám, že jsme tak aktuální, až nás to mrzí. Jen co jsme dotočili minulý díl podcastu Dobrovský & Šídlo o zásahu na Úřadu vlády v roce 2013 (a na jeho konci projevili přání, aby se podobná historka a její následky už nikdy neopakovaly), máme to tu možná zase. A abychom nevyšli ze cviku, celá aféra ohrozila stabilitu vlády v době, kdy přebíráme předsednictví Evropské unii pro druhou polovinu roku 2022.  Repríza roku 2013 ani roku 2009 nám nejspíš nehrozí. Ale důvod k zamyšlení nad tím, jak fungují politické strany a jejich skryté rozbušky, tu rozhodně je.

Dobrovský & Šídlo 32. díl: Slabost moci a síla pokušení aneb jak zničit všechno, na čem jsme roky pracovali

Není od věci si uvědomit, jak v Česku vznikaly po revoluci politické strany. Byli tu „tradiční“ pohrobci Národní fronty – kdysi vedoucí úlohou vybavená KSČ, dále socialisté a lidovci, z nichž jen ti poslední dokázali navázat na svou dávnou historii z doby meziválečného Československa. Na jedné straně se tu po roce 1989 uhnízdila nedůvěra k politickým stranám (Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny – pamatujete?), na straně druhé se živelně zakládaly strany a straničky, které někdy nepřežily ani jedno volební období.

Překvapivě snadno se podařilo ustavit ze značné části Občanského fóra pravicově liberální stranu ODS. Měla ideu, dobrý marketing a přesvědčivého lídra bez ohledu na to, co se s ní později všechno stalo. Alternativu nalevo představovala sociální demokracie, jejíž slávu Miloš Zeman obnovoval jako protestní shromáždění všech, kteří nesnášeli ODS a její postupně rostoucí aroganci, přičemž jim nevadila arogance Zemanova. Do obou těchto největších stran postupně naskočili kromě lidí ideově přesvědčených i ti, kdo členství v politické straně brali nejenom jako cestu k politické moci jako správě věcí veřejných, ale také (a někdy hlavně) jako žebřík ke kariéře a k penězům, ne vždy poctivě získaným.

Že se cosi podobného stalo i STANu, straně, která měla původně za cíl změnit rozpočtové určení daní, je vlastně zákonité. Každá oáza skautského chování zřejmě dříve či později skončí jako spolek, kde se rozdělují brebendy, začne kvést korupce a ony skautské zásady se začnou brát tak nějak fakultativně. Můžete zůstat poctivými dříči, tím líp, aspoň budete dělat odpovídající „křoví" nám, stranickým šíbrům... Jde vlastně o to, jak se voličům i šéfům té které strany podaří uhlídat, aby samočistící mechanismy nějak fungovaly a strana se neocitla na příliš šikmé ploše.  

Jedno by nám mělo být jasné: politická strana má být stroj na vyhledávání schopných lidí pro veřejné funkce. Dotyčná strana potřebuje ty lidi najít a přitáhnout k sobě, ale zároveň se bránit tomu, aby ji obsadili konjunkturalisté nebo vyslovení kořistníci. Jan Dobrovský k tomu dodává:

Masovost stran je postavená také na konjunkturalismu. Je to přirozené, protože ideové motivy bývají v menšině. A ve stranách je řada lidí, kteří si myslí, že jim to pomůže v kariérním postupu. Je to v pořádku. I politická kariéra je druh kariéry.

K tomu ovšem Jindřich Šídlo uvádí svou teorii potvrzenou mnoha lety pozorování české politiky: „V životě politické strany neexistuje spolehlivější způsob jak ji zničit nebo aspoň znevěrohodnit a znemožnit na celostátní úrovni než ten, že jí svěříte do péče hlavní město Prahu.“ K tomu opět Jan Dobrovský: „V Praze je také největší pokušení. Ale stává se to nejen v souvislosti s Prahou, ale prostě s rostoucím množstvím hlasů, se stavem, kdy si straníci řeknou, že mají už dostatečnou sílu, nic už je tolik neohrožuje, mohou tedy roztáhnout křídla a začít létat."

Musí si každá strana na Praze vylámat zuby? Skoro to tak vypadá. Postihlo to ODS, teď jsou v aféře namočeni Starostové a nezávislí (kteří by paradoxně měli mít úspěch všude jinde než v hlavním městě) a do budoucna není mimo ohrožení žádná strana, která včas nedokáže identifikovat vlastní – i potenciální – podvodníky a zloděje. Občas se to přežene s prevencí. Jak říká host tohoto vydání podcastu Dobrovský & Šídlo Miroslav Kalousek, spoluzakladatel TOP 09: 

„V okamžiku, kdy ta strana jde nahoru, musí tam mít nějaké prověřovací procesy. Krajští kmotři nám posílali své lidi do Topky. Pamatuji si, že jsme rušili celé místní organizace. Na druhou stranu jsme stáli o to, aby k nám přišlo co nejvíc šikovných lidí. Ale největší retardér byly obavy stávajících členů, aby si tam nevzali někoho, kdo by je přerostl...“

Paradoxů ohledně stranického života je ovšem víc. Malá strana je jednodušší na „obsluhu“ a rozhodování, větší snáz přežije krize nebo dokonce vyřazení z parlamentu, viz opět lidovci. Stejně tak je zřejmě nevyhnutelné, že fáze zklamání nejčastěji postihuje středové voliče, protože ti nejhůř nesou politické průšvihy, a proto stále volí nové strany, které je dřív či později opět – zklamou... Pak jde v podstatě o to, zda a s jakou výhradou dají dotyčným stranám další šanci.  

Proč každá strana podléhá čas od času politické i morální erozi? Jakou úlohu mají politické strany podle ústavy a jak svou úlohu plní? Proč si některé politické strany u nás říkají hnutí, když formálně jde o totéž? Proč se často za hnutí označují politické podnikatelské subjekty? A když už strana funguje jakž takž standardně, proč se i tak často stává uzavřeným spolkem nebo dokonce určitým druhem sekty? Jak snadné je dnes ovládnout politickou stranu? A neměli bychom všichni vstoupit do nějaké politické strany, když počet lidí, kteří naši politiku dělají, je zoufale malý?

To vše se dozvíte ve 32. vydání podcastu Dobrovský & Šídlo, který připravuje redakce Magazínu Paměti národa.

Děkujeme za vaši podporu! 

Slabost moci a síla pokušení aneb jak zničit všechno, na čem jsme roky pracovali.

Jsme rádi, že čtete naše články!